Česká pomoc uprchlíkům v Bapska-Šid

Uveřejňujeme článek Markéty Všelichové, která na začátku října tohoto roku pomáhala uprchlíkům z Blízkého východu na jejich sebezáchranné pouti Evropou – v Chorvatsku (Bapska-Šid), na hranicích se Srbskem.


Dojmů je tolik, že vůbec nevím odkud začít a jak to spojit v text, který by měl hlavu a patu, půjde spíš o takový souhrn na sebe ne úplně navazujících postřehů.

Za největší mazec považuju to, že naprostou většinu zázemí a pomoci zajišťuje na místě tým českých dobrovolníků. Na místě původně nebylo vůbec nic. Autobusy vykoply lidi do bahna na pole, tam v zimě a dešti čekali, než jim Srbové dají pokyn jít k chorvatské hranici. zařídili osvětlení, chodník z cihel a dek, přístřešky po cestě, jídlo, čaj, oblečení …. všechno věci, co lidi dovezli, nebo nakoupili na místě. Státy nezařídily nic, ani organizaci. Chorvatská policie byla nesmírně šťastná za , vodili jsme jim uprchlíky v domluvených počtech tak, aby se vešli do autobusů a přechod hranice proběhl v klidu. Zbytek zatím čekal pod přístřešky, dostával oblečení, čaj, jídlo. Před tím se prostě všichni nahrnuli k hranici a vznikaly tam zmatky. Kromě našeho tábora tam je stan Červeného kříže a UN. Co dělá Červený kříž jsem nezaregistrovala vůbec, nevím, že by z toho stanu vylezli, ani něco dávali uprchlíkům. UN alespoň občas rozdávali jídlo a deky, ale jen přes den, v noci to bylo na nás. Prý se moc angažovat ani nemůžou, protože jsou na pozorovatelské misi. Když jsem to slyšela, hned jsem si vzpomněla na Rwandu a taky na videa z Krajiny, kde kdosi střílí do davu civilistů, borci v Modrém stojí kousek dál a říkají, že nemůžou nic dělat, protože mají mandát zasáhnout jen pokud by někdo zaútočil přímo na ně…

Dalším dobrovolnickým týmem byli Němci, kteří v pondělí přijeli s obrovskou kuchyní a vařili. Nadšení byli nejen , bohužel po nějakých dvou dnech museli odjet. Údajně hlavně z popudu někoho od UN, kdo měl starost o to, aby se někomu z jídla neudělalo špatně. Starost jim dělalo ale hlavně to, že jejich činnost na místě je zásluhou dobrovolníků lehce upozaděna, čehož si začali všímat i novináři. To je podle mého názoru hlavní důvod, proč se později i český tábor musel nejdříve stěhovat, pak rušit, pak naštěstí znovu stavět, protože na rozdíl od nich se nám podařilo s červeným křížem vyjednat papíry, které formálně umožňují naše fungování.

Uprchlíci většinou absolvovali trasu z Řecka do Makedonie a Srbska. Co si zažili před tím je už vůbec samostatná kapitola, nicméně hodně brzo jsem si uvědomila, že jsme pravděpodobně vůbec první lidi, kteří se k nim na cestě chovají pěkně. Jejich vyprávění se hodně podobala. Na hranicích Srbska a Makedonie je zavřeli do jakýchsi garáží, občas někoho zmlátili a v garážích čekali do té doby, než zaplatí Srbům za autobus. Na částce se opět dotázaní uprchlíci shodovali, jde zhruba o 70 Euro na člověka. Protože se určitě někdo zeptá, kde na to “chudák” uprchlík vezme, tak třeba tak, že celý rok maká za pár korun v Turecku, aby se mohl vydat na cestu. Oficiálně tam pracovat nesmějí, dělají jen podřadnou a hodně špatně placenou práci. Jedna paní mi sama od sebe ukazovala fotky z místa, kde v Turecku přebývali. Chtěla bych vidět, kolik z těch, co se diví proč tam nezůstanou, by na takovém místě vydrželo den. Nejen ta paní přitom měla vysokoškolské vzdělání. Někdo mi psal do komentáře, že jsme obdivuhodní. Ne, oni jsou obdivuhodní. Jak smířeně to všechno snášejí, když musí čekat pár hodin v zimě na poli, tak si sednou, a čekají a ještě mají sílu být na tebe milí, ačkoliv jsi možná první člověk, co na něj na jeho cestě neřve, nemlátí ho, netahá z něj peníze. Jsou skvělí.

Hodně často si člověk uvědomil, čím asi si museli ti lidé projít. Byla třeba noc, zima, déšť, skupinka čekala pod přístřeškem, až bude moci jít dál. Nesla jsem jim tam čaje a všimla si takové drobné paní, co měla na sobě jen mokrou mikinu a rozpadlé boty. Neuměla moc Anglicky, ale vzala jsem ji za ruku a dovedla ji ke stanu s oblečením, že ji donesu nějaké pořádné věci. Paní tam čekala a když jsem se vrátila s věcmi, vypadala hrozně úlevně a skoro se rozplakala dojetím. Někdo z uprchlíků mi vysvětlil, že se prý hrozně bála, že něco provedla, když jsem ji odvedla z té skupiny. Další z dobrovolníků popisoval, jak se kohosi z davu chtěl zeptat na čas, ukázal na hodinky a ten člověk hodinky sundal a myslel, že mu je má dát. Dostalo mě zděšení skupinky Kurdů, kterou jsem zaregistrovala, nadšeně jsem k nim šla a ptám se jich, jestli jsou Kurdish. Následovalo zmatené yes… no, no, holčička začala natahovat … musejí být ze a Turecka dobře zblbnutí. Vysvětlila jsem jim, že miluji Kurdy a byla jsem v Kurdistánu, pak už to bylo dobré.

Nikdy jsem nezažila tolik vděku, za tak málo. Jistě, byla tam třeba rodina, co stála půl hodiny u výdeje a žádné oblečení jim nebylo dost dobré, bunda byla nejdřív moc krátká, pak moc dlouhá, pak málo červená… ta rodina ale byla jedna. Pak tam byli stovky lidí, co nám v dešti líbali ruce za plastové pytle na odpadky, vyráběli si z toho pláštěnky a obaly na boty s tím, ať oblečení necháme dětem. Jednou jsme v noci stáli u jamky plné bahna a vody, svítili na to baterkami, plus pomáhali lidem s věcmi po takových improvizovaných schodech. Tolik thank you a úsměvů v podstatě za nic. S tím se jinde nesetkáte.

Jo, stalo se, že se dopředu nahrnula skupina “mladíků” odněkud z Pákistánu a vytrvale se dožadovali bot a bund. Jednak jsme pánského oblečení tak jako tak měli málo, jednak byli oblečení relativně dobře a za nimi stály rodiny s dětmi, co potřebovaly pomoci víc. Kolik to ale bylo lidí – dvacet? Z tisíců… A když o tom přemýšlím, stejně bych se nakonec i jich musela zastat, protože se dožadovali sice poměrně vytrvale, ale v žádném případě ne agresivně. Byla jsem tam na ně zrovna sama a nakonec se mi jim podařilo vysvětlit, že pro ně opravdu nic na sebe nemáme, a že jsou tu potřebnější lidi. Usmáli se, poděkovali za čaj a pokračovali. Navíc i když tam byli hůř oblečení lidi, naprosto z jejich pohledu chápu, že v té zimě se i v mokrém tričku a mikině pokusili nějakou bundu sehnat.

“Bordel, nevděk, plýtvání věcmi..” Takové ty fotky odpadků a věcí “odhozených” na zem jsou sice pro potřeby šíření nenávisti úžasně efektivní, stačí tam ale být hodinu, aby jste pochopili, jaký je to bullshit. V první řadě, tam všechno probíhá strašně rychle. Lidi sedí na poli, nebo stojí pod tím přístřeškem a najednou honem, autobus, všichni se okamžitě zvednout a mazat pár set metrů k hranicím. Lidi se snaží pobalit co jde. Nějaké batohy či tašky většinou nemají, v lepším případě igelitku. Spousta věcí v tom zmatku prostě popadá do bahna, spousta věcí prostě není kam dát a opustit místo je většinou potřeba opravdu rychle. Odpadky není většinou kam vyhodit. Postupně jsme po celém “areálu” a podél cesty rozmístili pytle, dali k tomu arabské cedulky, ať to tam prosím hází, a světe div se, odpadky se pak po zemi skoro neválely. Můžete se podívat na fotky cesty “před pytli” a “po pytlích”. S úklidem uprchlíci problém nikdy neměli, naopak, ve volné chvíli jsme vyrazili s pytli, že uklidíme podél cesty, ti co tam stáli se hned začali hlásit o pytle, že s tím pomůžou, pár z nich to začalo organizovat a za chvíli byla cesta čistá. Momentky z téhle “operace úklid” jsou rovněž ve fotkách. Přepíšu ještě zážitek ne tedy můj, ale jednoho z kolegů, ke kterému prý deset minut poté, co jí dal bonbon přišla holčička s obalem a omlouvala se, že to nemá kam vyhodit. Na zemi přitom v té době ještě byla kopa odpadků.

Každý má nějaký svůj příběh, utekli z války, nebo mají sen, že tady budou moci žít tak, jak to u nich v zemi není možné. Nejdou sem pobírat dávky, nebo nás otravovat s islámem.

V jednu dobu se sešlo, že vařili Němci, byla tam ještě nějaká místní organizace, co vydávala balíčky s jídlem, UN také zrovna něco rozdávalo… Uprchlíci měli najednou zásob, že je nemohli pobrat a často nám někdo donesl balík čehosi s tím, že to nesnědí, ať to dáme potřebnějším. Pamatuji se na dvě holčičky, jedné jsem dala růžovou bundu s takovými bambulkami, druhá pořád posunky naznačovala, že chce také jacket, ale žádný se ji nelíbil. Za chvíli tam přišla maminka, vysvětlila mi, že by chtěla taky růžovou bundu, jako má sestřička, strašně se ta paní omlouvala, něco té holčičce vysvětlovala a vděčně si pro ni vzala bundu, co jsem zrovna měla v ruce. Vůbec ty děti na vás zapůsobí vždycky nejvíc. Nejkrásnější na nich byl zvyk o všechno se dělit. Jedna malinká syrská holčička dostala deku, byla těžká, sotva ji nesla, došla k bráškovi, zabalila ho k sobě a takhle tam spolu čekali, dokud se nešlo k autobusům. Nějakému chlapečkovi jsem zase dala na hlavu čepici a on se pořád dožadoval ještě jedné čepice. Nevěděla jsem co s ním, tak jsem mu nakonec ještě jednu dala, on s tím běžel k holčičce a nasadil jí to na hlavu, oba byli vysmátí a měli z čepic radost jak my na Ježíška.

Často se vyskytují komentáře na oblečení uprchlíků, tady v Šidu by také nebyl problém nafotit lidi ve značkovém oblečení. Poté, co opustili stan s výdejem. Jo, nezřídka se stávalo, že někdo přišel v žabkách a kraťasech a odcházel v adidasu. Často šlo o lidi, co se cestou ze Sýrie vyklopili na moři a měli jen základní oblečení, co dostali. Tímto bych chtěla pochválit lidi, co přispěli do sbírky oblečení, šlo z většiny opravdu o pěkné kousky. Až se tedy zase někdy budete pohoršovat nad uprchlíkem, co má “lepší hadry než vy”, dostal je možná od nás. S tím souvisí – uprchlíci i přes všechny úpravy poměrně dost dbají na úpravu zevnějšku. Muži se holí, ženy češou, malují…. Proč? Protože jdou do cizí země a chtějí udělat dobrý dojem, nechtějí, aby je Evropané měli za nějaké špinavé trhany. Bohužel Čech si to ale opět většinou vyloží jak se mu hodí. Ještě k tomu oblečení, není snad hezčí pocit, než když k vám přijde dítě, promoknuté, v bačkůrkách, vy mu dáte pořádné boty a teplou bundu.

K dotazům na skladbu uprchlíků a k tomu, jestli se nesyřani vydávají za Syřany – tady je většina Syřanů, ti jdou poznat i vzhledově, pak jsou Afgánci, Pakistánci, ti jsou také rozeznatelní od pohledu, hlavně ale mají svoji dosti specifickou řeč a neumí většinou vůbec nic Arabsky. Nevím ale, že by se někdo tvářil jako Syřan naopak, my vždycky potřebujeme od každého jazyka jednoho překladatele, co rozumí Anglicky a předá info těm svým, vždycky se na to utvoří arabská a afghánská (nevím jak se jejich jazyk jmenuje) skupinka, k tomu, že jsou Afghánci nebo Pákistánci se normálně hlásí. Na druhou stranu kamarádka byla v Tovarniku a vyprávěla o skupince nějakých Mongolů, co přísahali, že jsou Syrians.

Píšu o přechodu Bapska-Šid, samozřejmě to může jinde být jinak… sem vozí denně zhruba 6000 lidí, skladba je zhruba takováto. A mimochodem Afgánci mě strašně překvapili, jak jsou v pohodě, hrozně mi připomínají Kurdy. Jejich ženy jsou krásně upravené, barevně oblečené, většinou jsou to vysokoškoláci, co se u nich prostě nemají možnost realizovat své životní ambice… Vůbec, tady jsem dost upravila názor i na ty takzvané “ekonomické” (neválečné) migranty, to jsou skvělí lidi, vzdělaní, co chtějí něco dokázat, proč by museli hnít v zemi, kde je to marný a kde hrozí, že jednou Tálibán zaklepe u dveří. Afgánci, co jsme je potkávali, byli hodně liberálně smýšlející, bohužel měli Tálibán o dvě vesnice dál, to si života moc užívat nemůžete. Byla tam Afgánka, vystudovala medicínu, uměla tři jazyky, v oblasti kde žili ale mohla jako žena tak nanejvýš sedět zavřená doma. Kvůli Tálibánu. Tak se celá rodina sebrala a vyrazila za jiným, lepším životem. Držím jim palce.

Z pohledu těch lidí – každý má nějaký svůj příběh, utekli z války, nebo mají sen, že tady budou moci žít tak, jak to u nich v zemi není možné. Viz. předchozí odstavec. Nejdou sem pobírat dávky, nebo nás otravovat s islámem. I ti neváleční jdou pro to, že jsou liberální, vzdělaní a v jejich zemi je jim to prd platné. Nevydávají se na cestu s nepřátelskými úmysly vůči nám, naopak. Pak přijdou sem, Makedonci je zavřou do garáže, Srbové zmlátí, Evropani obecně na ně koukají skrz prsty….. a oni nerozumí tomu, co proboha vlastně provedli. Je to strašně smutný. Spíš si říkám, že pokud s nimi nebudeme jednat jako s lidmi, nakonec je k tomu nepřátelství my sami dotlačíme.

Ještě k Afgáncům takové veselejší historky, jednou v noci přestal fungovat agregát, půl hodiny se do toho čumělo, až kohosi napadlo zeptat se nějakého Afgánce. Ti s tím mají bohaté zkušenosti. Borec na to kouknul, smál se jak lečo a povídá, že v tom nemáme naftu a že vidíme, jak je tady potřebujeme :D.  Další nám na klasickou otázku, proč pak jdou do Evropy se smíchem řekli, že pro to, aby nás tady nezaplavili jen Arabové. Pohodáři :).

Nejsmutnější story mají pochopitelně Syřani. Skupinky těch, co utíkají před bombardováním, těch co před islamisty a těch co došli k názoru, že život v Sýrii teď prostě nestojí za nic, mi přišli tak zhruba stejně početné. Dlouho jsem si při čekání povídala se Syřanem z Daraa. Byl rok ve vládním vězení, jeho ženu zabil nálet a na cestě je s malým chlapečkem. I přes všechno co ho potkalo, neztrácel naději a věřil, že alespoň pro toho syna zajistí nějaký lepší život….. tolik k mladíkům, co nechají ženy doma a utíkají do Evropy.

Naprosto proti všem nesmyslům šířeným v Česku je chování muslimů k ženám. Všímala jsem si toho v Iráku, i v tom Turecku, a i tady. K ženám se chovají naprosto úžasně, skoro by šlo říct s úctou. I tady, za těch naprosto polních podmínek. Když podáte někomu z uprchlíků čaj, první dá napít ženě, nebo ji ho dá celý. Stejné, když dostanou nějaké jídlo. Nechá ji sedět na bedýnce a donese ji deku. Všichni měli největší péči o to, aby jejich manželky a děti dostaly pořádné oblečení, pomáhali jim při převlékání, s obouváním….. jednou, když ještě nebyl hotový chodníček jsem pospíchala a hodila strašného placáka do bahna. Asi pět chlapů, co tam před tím už nějakou tu hodinu mrzli na poli se hned seběhlo a začali mi pomáhat, posbírali věci.

Zážitek na závěr – poměrně často jsem si s nimi povídala i o vztahu k náboženství a ptala jsme se, jak to po cestě řeší s modlením. To řeší většinou tak, že se pomodlí v duchu pro sebe, modlitební koberečky tam nikdo neroztahoval, ani se nikdo nesháněl, kde je směr na východ. Nezapomenu ale na odpověď jednoho Syřana. Půlka jeho rodiny je mrtvá, z domu co několik let stavěl jsou trosky. Ptal se: “jaký Bůh, jaký Alláh, kde byli? Žádný bůh mi nepomohl, první kdo mi po cestě pomohl je až tvůj tým.” Náš český tým. Brečel když mi to říkal a já taky.

The following two tabs change content below.
Markéta Všelichová

Markéta Všelichová

Markéta Všelichová

Latest posts by Markéta Všelichová (see all)