Evropský zázrak

Od válečného traumatu k vizi míru: proč je budoucnost Evropy postavena na troskách minulosti – a co je dnes v sázce.

Když si v těchto dnech připomínáme 80. výročí konce druhé světové války, vzpomínám také na příběhy své rodiny v mé vlasti, v pohraničním trojúhelníku mezi Německem, Nizozemskem a Belgií. V pracovně mám starou rodinnou fotografii své matky. Byla pořízena v roce 1943 a jsou na ní čtyři vážní mladí lidé: moje matka, narozená v roce 1920, její sestra a dva její bratři – oba v uniformách wehrmachtu. Její manžel, můj otec, byl v té době vojákem ve válce – vzali se v roce 1940, těsně před jeho prvním nasazením na frontě. V době pořízení fotografie žila holandská i belgická část mé rodiny – tedy rodina ze strany mých prarodičů – pod krutým německým okupačním režimem.

Můj strýc Josef, na fotografii nejmladší, kterému bylo 18 let, byl krátce po pořízení fotografie poslán na východní frontu. Jako zázrakem se na konci války vrátil fyzicky nezraněn. Okamžitě se přihlásil jako dobrovolník k belgickým ozbrojeným silám, aby pomohl eliminovat alespoň část válečných zel. Přitom šlápl na minu. Bylo mu pouhých 20 let a je pohřben na vojenském hřbitově v Belgii. V generaci mých rodičů nebyly podobné příběhy ničím neobvyklým. Pro mne, narozeného v roce 1955, však bylo od útlého věku téměř nepředstavitelné, že by se takové zážitky mohly v mém životě opakovat. Zprávy o válce a jejích hrůzných následcích formovaly celé mé dětství a mládí. Hrůzné zločiny spáchané Němci hrály v mé politicky velmi angažované rodině ústřední roli.

Dějiny dnešní Evropy jsou založeny na troskách a popelu, na nenávisti,
odlidštění a zrůdném násilí.

Válka – vyvolaná Německem, které v iluzi velmocenských představ a rasové ideologie zahájilo rozchod s civilizací – přinesla nezměrné utrpení milionům lidí: byli terorizováni, unášeni, hladověli a vražděni. Zlo se stalo součástí každodenního života. Celá generace mladých mužů v Evropě i mimo ni se vrátila z bojišť těžce traumatizovaná – pokud vůbec. Dějiny dnešní Evropy jsou založeny na troskách a popelu, na nenávisti, odlidštění a zrůdném násilí. Na kolektivním hladu a kolektivním strachu. A přesto se pouhých pět let po těchto zločinech proti lidskosti zrodil okamžik evropského sjednocení – díky gestu Francie vůči Německu, poháněnému nadějí na lepší společnou budoucnost. Nebylo to nic jiného než zázrak.

Touha po trvalém míru byla v těch letech silná – silnější než nenávist a touha po odplatě. 9. května 1950 formuloval francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v historickém projevu odvážnou vizi: francouzská a německá produkce uhlí a oceli, která byla životně důležitá pro válečné úsilí, měla být v budoucnu řízena společně – s možností, že se k ní připojí i další evropské státy. Pouhých pět let po skončení druhé světové války šlo o odvážný, ba dokonce statečný čin. Místo toho, aby se francouzští státníci vydali cestou ponížení, kterou se vydali po první světové válce v podobě Versailleské smlouvy, rozhodli se pro smíření. Podstoupili osobní riziko – a podali ruku Německu. To umožnilo integraci mladé Spolkové republiky do evropského společenství států. Jaký dar – a jaký závazek!

Spolkový kancléř Konrad Adenauer, který byl jako jediný z Němců do Schumanova plánu předem zasvěcen, rozpoznal historickou příležitost a využil ji. Schuman a Adenauer učinili své odvážné rozhodnutí tváří v tvář nelibosti obyvatel obou zemí. Nenávist živená desítky let starým vyprávěním o údajném „dědičném nepřátelství“ byla totiž hluboká. Doufali, že ti, kdo spolu úzce a transparentně spolupracují, po sobě nebudou střílet. Ženy a muže, kteří chtěli Evropu sociálně, ekonomicky a institucionálně integrovat, formovaly dvě světové války.  Věděli, že válku a její důsledky lze překonat pouze pragmatickým rozumem. A zároveň si uvědomovali, že trvalý mír může zajistit pouze ten, kdo je připraven jednat s vizí. Vnímali, že mladá demokracie v Německu, kterému po léta dominovala diktatura, se musí stát silnou a přitažlivou pro lidi – a to i ekonomicky. Jedině tak bylo možné vybudovat stabilní mír mezi národy Evropy. Hospodářská spolupráce se stala mírovým projektem.

Zejména Francie jako jedna z vítězných spojeneckých mocností tehdy působivě ukázala, že i po nejvážnějším nepřátelství lze společnou budoucnost založit na odpuštění.

Zejména Francie jako jedna z vítězných spojeneckých mocností tehdy působivě ukázala, že i po nejvážnějším nepřátelství lze společnou budoucnost založit na odpuštění. Za předpokladu, že obě strany sdílejí stejný cíl – mír a bezpečnost pro své obyvatelstvo. Při budování této důvěry se noví partneři spoléhali také na nástroje „měkké síly“: partnerství měst – nejstarší z nich bylo rovněž založeno v roce 1950 – a výměny mládeže. Duch setkávání a rovnoprávného dialogu se stal ústředním principem a později našel konkrétní vyjádření v Elysejské smlouvě z roku 1963, protože ti, kdo spolu hovoří, si lépe rozumí.

Schumanova deklarace vedla o rok později k založení Evropského společenství uhlí a oceli. Šest zakládajících států – Francie a západního Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko – odložilo svůj nacionalismus a zaměřilo se na společnou odpovědnost. Základem evropského sjednocení se stala důvěra a spolupráce. Vznikla tak Evropská unie, jak ji známe dnes: síla míru a garant prosperity, demokracie a svobody. Pro mne je to největší civilizační úspěch minulého století!

Přesto není zaručeno, že tento evropský projekt bude trvat věčně. Když jsem byl před deseti lety v Cáchách vyznamenán Cenou Karla Velikého za svou angažovanost vůči Evropě, dal jsem to jasně najevo: Je nebezpečné vnímat EU jako jedinou alternativu. Samozřejmě, že k Evropské unii existuje alternativa. Je jí re-nacionalizmus. Proto si evropské státy musí opakovaně společně ujasňovat: jsou připraveny ohrozit své zvláštní spojenectví států kvůli krátkodobým národním výhodám? Nebo chtějí – navzdory všem nutným kompromisům – společně bránit demokratický model společnosti, řád založený na pravidlech a svou konkurenceschopnost v globalizovaném světě?

Evropa je dnes ceněna více než kdykoli předtím. Tři ze čtyř Evropanů se identifikují jako občané EU.

Evropa je dnes ceněna více než kdykoli předtím. Tři ze čtyř Evropanů se identifikují jako občané EU. Více než polovina mladé generace vnímá členství své země v EU pozitivně – a mají k tomu všechny důvody: navzdory všem krizím a kritice vybudovalo 450 milionů občanů ekonomicky nejsilnější a nejstabilnější prostor na světě. V rámci EU platí myšlenka základních práv jednotlivce garantovaných státem: sociální zabezpečení, svoboda projevu, svoboda výzkumu a výuky, svoboda pohybu, respekt k jednotlivci, zákaz mučení a svévolného zacházení. To vše činí z Evropské unie místo, po kterém touží mnoho lidí na celém světě.

A přesto v Evropě rostou obavy: přibližně třetina mladých lidí je dnes pesimistická ohledně své budoucnosti. Nepřátelé demokracie jsou na vzestupu po celém světě – včetně Evropy. A zejména zde v Německu se stále více prosazují ve společnosti nelidské postoje. Před příští spolkovou vládou proto stojí dva klíčové úkoly. Za prvé, náš základní zákon musí být rozhodně chráněn před všemi nepřáteli ústavy. To se podaří pouze tehdy, pokud se politici zaměří na každodenní starosti lidí, budou příkladem respektu a tolerance a zároveň je budou vyžadovat – a jasně se postaví proti nenávisti, zejména na internetu. Za druhé, Německo musí udělat vše, co je v jeho silách, aby Evropa byla silnější než kdykoli předtím. V době rostoucích globálních systémových konfliktů – s Ruskem, které v rozporu s mezinárodním právem vede agresivní válku doslova na prahu Evropy, s USA, ale také s Čínou – musí Evropa zaujmout jasný postoj: Evropa musí zaujmout jasný postoj: podporovat řád založený na pravidlech, spolehlivost, demokratickou ústavu, čestnost a ochranu důstojnosti každého jednotlivce. Jen tak lze zajistit prosperitu a mír v našem regionu i mimo něj.

I dnes potřebujeme vizionáře, jako byl Robert Schuman – lidi, kteří jsou ochotni stavět zdánlivě nemyslitelné mosty pro svou představu lepších zítřků, aby zajistili mír a prosperitu v budoucnu.

Martin Schulz je předsedou Nadace Friedricha Eberta. Je bývalým poslancem německého Spolkového sněmu a Evropského parlamentu, jehož byl v letech 2012-2017 předsedou. V letech 2017 až 2018 byl předsedou strany SPD.

Úvodní foto: Směrovka před zvedacím mostem v Zeebrugge, Uwe Aranas, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Martin Schulz, překlad: Bohumil Řeřicha