Impérium vrací úder

„Sedím tu na kusy a ty najednou dostaneš záchvat megalomanie!“ Tento citát ze známého hollywoodského filmu z roku 1980 by klidně mohl být úvodní větou Evropy v rozhovoru s Amerikou Donalda Trumpa. Futuristické prostředí filmu Hvězdné války: Impérium vrací úder by také mohlo připomínat čínské „galaxijské impérium“, které nedávno popsali John Keane a Baogang He ve své poutavé knize se stejným názvem. A neúprosné pronásledování rebelů Impériem ve filmu připomíná brutální útok Vladimira Putina na sousední Ukrajinu.

Impérium – nebo spíše impéria – jsou zpět. Zároveň se zdá, že Evropa je roztříštěná a neschopná spojit síly, aby čelila této nové globální realitě. Nemuselo to tak být. Ale možná ještě není pozdě tento úpadek zastavit.

Ještě před několika desetiletími se zdálo, že Evropa sama je na cestě stát se svého druhu impériem. Po rozpadu Sovětského svazu zahájila Evropská unie proces územní expanze, který v některých ohledech připomínal mírový imperiální projekt. EU rozšiřovala svou sféru vlivu nikoliv silou zbraní, ale prostřednictvím finanční podpory a vývozu svého právního rámce. Státy střední a východní Evropy a Balkánu byly postupně integrovány do společného prostoru EU, i když za přísných podmínek, zejména pokud jde o demokracii, právní stát a volný obchod. Manévrovací prostor těchto zemí při vyjednávání s Unií zůstával do značné míry teoretický, což bylo způsobeno jednak značným rozdílem v prosperitě mezi EU a kandidátskými zeměmi a jednak nedostatkem skutečně atraktivních alternativ.

Rozšíření EU bylo doprovázeno prohloubením vnitřních integračních procesů. Unie vytvořila jednotný trh a společnou měnu, sdílela odpovědnost za vnější hranice a z velké části zrušila hranice vnitřní (Schengen). Vytvořila také společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Když konflikty na Balkáně odhalily vojenské limity EU, Unie se poprvé rozhodla vybudovat vlastní obranné kapacity. Na summitu v Helsinkách v roce 1999 to vedlo k rozhodnutí, že bude schopna nasadit až 60.000 vojáků během 60 dnů na mise trvající až jeden rok.

Obrovské náklady spojené s brexitem přiměly euroskeptiky na kontinentu k tomu, aby v následujících letech upravili svou strategii.

Na prahu 21. století začala EU připravovat vlastní ústavu s cílem konsolidovat a posílit své právní, hospodářské a institucionální struktury. Slibované vojenské kapacity však nebyly nikdy plně realizovány a návrh evropské ústavy byl odmítnut v referendech ve dvou zakládajících členských státech – Nizozemsku a Francii.

Tato porážka ústavy EU v roce 2005 také znamenala začátek nové etapy evropské politiky: éry suverenistů. Od tohoto okamžiku dosáhla euroskeptická pravice významných volebních úspěchů na celém kontinentu. Brojily proti údajně přebujelé Evropské unii, která podkopává demokratické národní státy. Brexit byl nejzřetelnějším projevem tohoto trendu. Byl výslovně prezentován jako opatření, které mělo vrátit Westminsteru suverenitu z rukou bruselských byrokratů EU.

Obrovské náklady spojené s brexitem přiměly euroskeptiky na kontinentu, aby v následujících letech upravili svou strategii: zatímco základní cíl vrátit národním státům konečný výkon moci zůstal zachován, nyní se soustředili na oslabení vlivu Bruselu uvnitř EU, především blokováním společných iniciativ a podkopáváním evropských institucí. Vizí byla Evropa hrdých, suverénních národů; deklarovaným cílem bylo konečně pohřbít přízrak federálního evropského státu. Nevolení komisaři a soudci EU by proto již neměli mít možnost dovolit si obcházet suverénní vůli lidu, která byla vyjádřena v národních volbách a která vynesla k moci suverenistické strany.

Vzestup populistů vyvolal strach u mnoha centristických politiků. Ti sami často přejímali rozmělněnou formu suverenistické rétoriky. Navíc nikdy nebylo dostatečně vysvětleno, jak je další integrace EU vůbec možná, když 27 členských států nyní horlivě hájí své úzké národní zájmy. Nebylo také jasné, jak má EU se svými společnými institucemi, které jsou prakticky neschopné jednat, uplatňovat vliv na světové scéně.

V roce 2022 zahájil Vladimir Putin invazi na Ukrajinu v klasickém imperialistickém stylu (a zřejmě s podporou rostoucího čínského mocenského centra). Jako by to nebylo dostatečně děsivé, americký prezident Trump začal rovněž prosazovat přístupy, které lze označit za imperialistické: začal si nárokovat nová území pro USA, šikanovat dlouholeté spojence a porušovat mezinárodní závazky a normy. Tento řetězec událostí hluboce šokoval evropskou veřejnost a politickou třídu a vedl k opožděnému uvědomění, že starý kontinent nyní připomíná roztříštěnou mozaiku relativně malých a špatně vyzbrojených států, které zjevně nejsou schopny tváří v tvář obnovené imperiální politice jednat společně a jednotně.

V povaze impérií je vnucovat právní, ekonomické nebo politické podmínky formálně suverénním, ale slabším aktérům.

V povaze impérií je vnucovat právní, ekonomické nebo politické podmínky formálně suverénním, ale slabším aktérům – a zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. Vezměme si například podporu vedoucí kandidátky AfD Alice Weidel ze strany amerického viceprezidenta před německými spolkovými volbami. Nemluvě o Putinových požadavcích na odzbrojení ukrajinské armády a sesazení demokraticky zvoleného prezidenta země. Zejména pro slabší hráče je „suverenita“ v době imperialismu přinejlepším relativním pojmem, ne-li úplnou iluzí. Evropská jednota – byť nedokonalá – by byla nepochybně lépe vybavena k tomu, aby se vypořádala se současným imperiálním zlomem než nesourodý soubor malých, sobeckých, rozdělených a letargických evropských národů.

Bylo by chybou domnívat se, že jedinou účinnou reakcí na oživení imperiálních aspirací je vytvoření vysoce centralizovaného, autokratického a silně vyzbrojeného evropského superstátu. Historie spíše ukazuje, že imperiální mocenská politika má různé podoby, z nichž každá je přizpůsobena okolnostem a jedinečným charakteristikám jednotlivých říší. Aby byla impéria úspěšná, musela často prokázat inteligenci, nejen sílu. Území a vliv bylo často možné efektivněji rozšiřovat prostřednictvím strategických spojenectví a sňatků než válkou.

Normativní apel impéria, jeho takzvaná „civilizační mise“, byl často mnohem úspěšnějším nástrojem stabilizace periferie než použití hrubé síly. Centralizované řízení usnadňovalo „uplácení“ nebo trestání nepoddajných podřízených států, vedení tajných jednání a manipulaci s mezinárodními institucemi. Polycentrické vládnutí se však ukázalo jako účinnější při vytváření strukturálního prostředí, které podporuje mír a spolupráci.

Je zřejmé, že kroky prezidentů Trumpa, Si Ťin-pchinga a Putina přiměly Evropu uvědomit si naléhavou potřebu rozšířit své vojenské schopnosti. V dohledné budoucnosti však bude pravděpodobně největším mocenským faktorem EU i nadále její ekonomický a normativní vliv. První z nich má reálnou šanci čelit výzvám, které představují imperiální USA a imperiální Čína – za předpokladu, že se EU bude řídit doporučeními, jako jsou doporučení Maria Draghiho, která jsou zaměřena na zvýšení inovační síly, produktivity a konkurenceschopnosti Unie.

Normativní síla EU byla v poslední době oslabena vzestupem xenofobních, do sebe zahleděných a sebestředných politických hnutí.

Normativní síla EU byla na druhou stranu v poslední době oslabena vzestupem xenofobních, do sebe zahleděných a sebestředných politických hnutí. Původním záměrem Evropské politiky sousedství z roku 2003 bylo vytvořit „kruh spřátelených států“ a celoevropský „prostor sdílené prosperity“, který by vedl k „nerozdělené“, „širší“ Evropě. K dosažení těchto vysoce žádoucích cílů by bylo třeba oživit proces rozšiřování EU, zásadně přehodnotit migrační politiku a oživit hospodářské investice do sousedních regionů.

Je pravda, že v současné politické situaci se to mnohem snáze řekne, než udělá. Občané Evropy si však musí uvědomit, že jejich prosperita a bezpečnost nemohou být samozřejmostí, když přímo u jejich prahu zuří války, chudoba a autokracie. Ukrajina je možná nejbezprostřednější zkouškou evropské odhodlanosti, ale nelze ignorovat ani Blízký východ, severní Afriku a Balkán.

Ano, vojenskou slabost Evropy je třeba řešit, ale ne nutně nákupem dalších amerických zbraní. Místo toho je třeba se zaměřit na integraci evropských vojenských struktur a vybudování robustní průmyslové základny, která bude schopna splnit požadavky moderní války. Vzhledem k tomu, že EU je bez vojenských kapacit Spojeného království značně oslabena a brzdí ji maďarské veto, je nezbytné hledat nová regionální řešení. Cenné by v tomto ohledu mohly být neformální „koalice ochotných“ (například ty, které iniciovaly Spojené království a Francie), které by se časem mohly vyvinout ve skutečnou evropskou obrannou osu – bez ohledu na to, zda působí v rámci NATO nebo mimo něj.

Evropa by neměla předstírat ani usilovat o to, aby se stala impériem podobným dnešnímu Rusku, Číně nebo dokonce USA. Největší předností EU byla vždy její schopnost jít příkladem. Sílu prokázala díky úspěchu své politiky otevřených hranic pro zboží, služby, kapitál a pracovní sílu. Evropa byla obdivována po celém světě, když vytvořila demokratický prostor vyznačující se právním státem a ochranou lidských práv. Její neochvějný závazek k mnohostranné spolupráci a mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech byl rovněž oceněn v mnoha částech světa.

Nechci, abych zněl jako nostalgický liberál toužící po politice minulé éry. Bohužel síly politického středu někdy opouštěly své ušlechtilé zásady – a tím přiživovaly sociální frustraci, kterou populisté dokázali tak účinně využít. Nicméně i dnes jde o to formulovat a realizovat lepší model míru, spravedlnosti a prosperity pro všechny obyvatele této planety. Bylo by krajně nerozumné, kdyby se Evropa vzdala svých nejsilnějších stránek – otevřenosti, spolupráce a právního státu – ve prospěch politiky založené na zdech a izolaci. Tyto přístupy se v historii ukázaly jako největší slabiny Evropy.

Jan Zielonka je profesorem politologie a mezinárodních vztahů na Benátské univerzitě a na St. Antony’s College při Oxfordské univerzitě. Je autorem knihy Kontrarevoluce. Ústup liberální Evropy (2019).

Úvodní foto: Graffiti v Hamburku-Dammtoru, Frerk Meyer, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Jan Zielonka, překlad: Bohumil Řeřicha