Proč jsou autokraté úspěšní

Autokratičtí vládci vítězí ve volbách navzdory podkopávání demokracie. Proč nacházejí podporu velké části voličů?

Představte si zemi, kde si velká většina obyvatel cení demokracie jako systému vlády. Nyní si rovněž představte, že její vládce neustále podkopává demokracii čistkami soudnictví a vězněním novinářů a opozičních politiků. Zároveň se v této zemi masivně zhoršuje životní standard obyvatel, což se projevuje v roční míře inflace 72,3 procenta. Nyní v této zemi probíhají volby, ve kterých by tento nositel úřadu mohl být nezvolen. A přesto vítězí. Těžko představitelný scénář, ale přesně to se stalo na konci května v Turecku. A není to ojedinělý případ. Mnoho politiků po celém světě, kteří ve funkci rozvrátili demokracii, se stále těší podpoře velké části voličů. Demokraticky smýšlející voliči tedy volí politiky, i když mají prokázané autoritářské sklony. Proč to však dělají?

Každému rozhodnutí podpořit stranu nebo kandidáta předchází kompromisy. Preference je třeba seřadit, protože je velmi nepravděpodobné, že by jeden kandidát pokryl vše. A právě zde mnozí voliči dávají přednost prosazování konkrétních zájmů před abstraktními. Právě to velmi dobře pochopili noví autokraté po celém světě.

Ekonomické potíže jistě nejsou dobrým předpokladem pro znovuzvolení, ale nejsou ani zárukou, že autoritářský nositel úřadu bude pohnán k odpovědnosti. Zvláště pokud ovládá hlavní média a může tak vytvořit vyprávění o obětním beránkovi. Navíc i v zemích se svobodným tiskem se vnímání ekonomické situace často řídí tendencemi politických stran. Voliči mají tendenci hodnotit situaci pozitivněji, když je u moci jejich oblíbená strana. Obecná ekonomická situace je prostě příliš abstraktní na to, aby ji velká část voličů dokázala konkrétně posoudit.

Co však voliči cítí konkrétně, jsou opatření hospodářské politiky, která zlepšují jejich životní úroveň. Ta jsou často záměrně zaváděna vládnoucími stranami v předvolebním období, aby byla spojována s jejich vládnutím i s nimi osobně: ať už se jedná o zvýšení minimální mzdy a platů státních zaměstnanců v Turecku, zvýšení důchodů v Srbsku, zvýšení přídavků na děti v Polsku nebo daňové úlevy pro bohaté v USA. Autokraté navíc zneužívají státní zdroje také tím, že svým příznivcům poskytují výhody v podobě peněz, pracovních míst a dalších vládních výhod výměnou za jejich hlasy.

Ochrana ohroženého národa se tak stává
prvořadým cílem,
kterému je podřízeno vše ostatní.

Klientelismus je však jen jednou stránkou úspěchu autokratů. Podkopávání demokracie odsouváním soudců do předčasného důchodu, výměnou vedení veřejnoprávních médií nebo potlačováním parlamentních debat je příliš abstraktní na to, aby v něm mnozí voliči viděli přímý útok na své osobní zájmy. Ti, kteří si uvědomují, že podkopávání demokracie poškozuje i jejich osobní zájmy, mohou být ovlivněni: pokud se občanům řekne, že se tak děje ve jménu ochrany ohroženého národa, stanou se i voliči, kteří demokracií žijí, k takovému jednání tolerantnější.

Taková aktivace strachu a odporu obyvatelstva je totiž dalším důležitým pilířem úspěchu autokratů. Za tímto účelem je nejprve vytvořen jasný nepřítel národa: zvenčí v podobě Bruselu, Západu nebo přistěhovalců z muslimských zemí, nebo zevnitř v podobě liberálních elit a etnických, náboženských a sexuálních menšin. Výsledkem je, že se autokraté prezentují jako ti, kteří se starají o zájmy obyvatelstva. Aby tento úkol splnili, představují demokratické normy a zásady jako překážky, které je třeba odstranit. A tváří v tvář údajnému ohrožení národa mnoho voličů toto podkopávání demokracie ignoruje.

Ochrana ohroženého národa se tak stává prvořadým cílem, kterému je podřízeno vše ostatní – a to i v zavedených demokraciích. To vysvětluje například rozhodnutí mnoha Američanů ignorovat Trumpovo podkopávání právního státu – včetně nedávných trestních oznámení souvisejících s platbou za mlčení a krádeží tajných dokumentů. Občané USA, kteří se obávají o národní identitu, vyměňují abstraktní zájem o právní stát za konkrétní zájem. Trump je pro ně tím, kdo zajistil konzervativní většinu v Nejvyšším soudu, která bude údajně ohroženou národní identitu chránit, například omezením práva na potrat. Stejnou logikou se bohužel řídili i mnozí voliči v zemích jako Maďarsko, Turecko, Srbsko nebo Polsko. Stačí si vzpomenout na nedávný případ „Lex Tusk“ a jeho zdůvodnění.

Jak by měli pokrokoví aktéři reagovat na strategii autokratů, kteří se snaží uspokojit konkrétní zájmy, aby získali volnou ruku k podkopávání demokracie rafinovanými a abstraktními způsoby? Na jedné straně uznáním síly emocí, jako je strach a odpor v politice a na druhé straně zaměřením se na konkrétní zlepšení životní úrovně obyvatelstva. Ti, kdo ignorují první a ztotožňují druhé s růstem HDP, to autokratům příliš usnadňují.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Nejen Kaczynski, Orbán, Erdogan jsou autokraté. Byl jím i Trump a Putin je v podstatě autokrat-fašista. Tento trend se však bohužel nevyhnul ani naší zemi. Po moci patologicky toužící Andrej Babiš je autokrat-populista, českou společnost v současné době – i když v opozici – destruuje, podkopává demokracii a instituce již 10 let a je největším vnitřním politickým nebezpečím pro Českou republiku. A pokud nezmizí z politiky, bude tím nebezpečím i nadále. Nezapomínejme, že ovládá nezanedbatelná média.

Filip Milačić je vedoucím výzkumným pracovníkem Friedrich-Ebert-Foundation a členem Hambach Democracy Dialogue. Byl hostujícím výzkumným pracovníkem na Yale University a na Institutu pro humanitní vědy ve Vídni.

 

 

 

 


Úvodní foto: The Grand Kremlin Palace by Jorge Láscar, zdroj: IPG-Journal, autor: Filip Milačić,