Jako Angela Merkelová s gaullistickou nadstavbou

 

Francouzský prezident Emmanuel Macron sklidil mnoho kritiky za svůj výrok, že by se EU měla v tchajwanském konfliktu distancovat od Spojených států. Macron tak vysílá velmocím signál , že Francie chce hrát nezávislou roli a udržovat nezávislé vztahy s Ruskem a Čínou.

Svou cestou do Číny se prezidentu Macronovi podařilo naštvat státy EU, potěšit Čínu a rozzlobit USA. Možná to nebylo úmyslné, ale byl to výsledek zvláštního sblížení. To bylo patrné již v okamžiku, kdy Macron požádal Čínu, aby se zasadila o ukončení ruské války na Ukrajině, aniž by vůbec vzal v úvahu Siovu stálou diplomatickou, politickou a ekonomickou podporu Putina. Stejně zarážející bylo, jak Macron přijal propagandou nabitá vystoupení čínských občanů. A konečně reagoval na americkou strategii odstupu od Číny a politiku EU, která se snaží snížit rizika rozšířením hospodářské spolupráce. Nebyla to tedy jen Macronova slova při letu domů, že by se EU měla distancovat od USA a že do konfliktu o Tchaj-wan Evropanům opravdu nic není, která vyvolala nespokojenost v EU, radost v Číně a hněv v USA.

Macron od počátku svého prezidentování sledoval cíl strategicky autonomní EU jako nezávislé světové velmoci vedle USA, Číny a Ruska; a s Francií jako integrovanou vedoucí mocností. Podporu, kterou by si přál, nenašel ani v Německu – jako zásadního partnera – ani ve východoevropských zemích. „Odpověď Macronovi“ nedala v minulém kabinetu Merkelová a už vůbec ne Scholz, který Francii opakovaně přehlížel. Jedním z důsledků cíle strategické autonomie pro EU je udržení nezávislých vztahů na rovnocenném základě s Ruskem a Čínou. A to vyžaduje odstup od USA, které EU nevidí jako autonomní světovou velmoc, ale státy EU vidí v nejlepším případě jako alianční partnery. V nejhorším případě se USA distancují od EU, jak přiznal Macron, když označil NATO za „mrtvé mozky“. Skutečnost, že Macron po návštěvě Číny tak silně zdůraznil tento odstup od USA, má vnitropolitické důvody k odvrácení pozornosti od mnoha problémů prostřednictvím zahraničněpolitické prestiže, ale také zahraniční politiky: je to signál pro všechny velké mocnosti, že FRANCIE chce hrát nezávislou roli.

Vojensky vidí Macron Francii nukleárně chráněnou

Macron tuto nezávislost prosazoval ve vztazích s Ruskem, ve kterém na rozdíl od Polska neviděl žádné nebezpečí, ale strategického partnera. S Putinem zůstal v kontaktu po dlouhou dobu, často vyjadřoval výhrady k útočné válce a rozhodl se poskytnout Ukrajině pozoruhodně malou vojenskou podporu. Neexistuje žádný intenzivnější způsob, jak Putinovi sdělit, že v poválečném období je třeba obnovit vztahy. Po válce Macron nechce, aby s Ukrajinou jednalo NATO jako dominantní mezinárodní organizace v Evropě, ale spíše posílená EU, která vstoupí do strategického partnerství s Ruskem. To byl postoj Francie před válkou. Z vojenského hlediska vidí Macron Francii jako zemi s dostatečnou jadernou ochranou, a proto uznává větší politický prostor pro akci, a to ve vztahu k USA. Macron přehlíží, že USA se v současné době starají o to, aby se Ukrajina mohla bránit, a že Rusko není schopno letmým pohledem do budoucnosti dosáhnout svého skutečného cíle získat nadvládu nad Evropou. Drží se tak pevně tradice francouzské zahraniční politiky, která si v době de Gaulla vytvořila autonomní manévrovací prostor, ale jenom díky tomu, že se mohla spolehnout na vojenské odstrašení ze strany USA. Francie byla praktikovaným svobodným jezdcem bezpečnostní politiky, ne nepodobná Německu.

Během konfliktu Východ-Západ bylo ještě možné, aby se francouzská bezpečnostní politika spoléhala na vojenské kapacity USA a Spolkové republiky NěMECKO – jako svého východního souseda. To se změnilo s rozpadem Sovětského svazu, protože USA omezily svou angažovanost v Evropě a federální vlády snížily financování Bundeswehru. To mělo vést k razantním změnám francouzské bezpečnostní politiky, l čemuž ovšem nedošlo. Na jedné straně proto, že byl zdůrazněn jaderný odstrašující prostředek, na straně druhé proto, že francouzští prezidenti si mysleli, že mohou politicky kontrolovat situaci ohrožení. Francie, stejně jako Německo a Rusko, se postavila proti americké válce v Iráku a snažila se vytvořit politickou proti-velmoc USA. Kancléř Schröder z toho byl stejně nadšený jako prezident Chirac, který chtěl společně s Putinem ukázat Spojeným státům, kde jsou jejich hranice.

V následujících letech se Francie ukázala jako nedostatečně schopná vojensky jednat k dosažení svých politických cílů v Libyi a Mali. Souběžně s těmito viditelnými deficity udělala francouzská vláda příliš málo pro to, aby státy EU vojensky posílila. A konečně, stejně jako německá vláda, neřídila své ekonomické vztahy tak, aby se vyhnula příliš velké ekonomické závislosti. Macron v tomto ohledu stojí na jedné straně v tradici francouzské zahraniční politiky s velkými cíli a na druhé straně prosazuje politický a ekonomický krizový management menší střední mocnosti s vysokými standardy s cílem tlumit domácí politickou situaci. Macron nezajistil, aby byly francouzské vojenské kapacity a ekonomický potenciál vybudovány pro EU. Ve zkratce: stejně jako Merkelová jedná s gaullistickou nadstavbou. Státy EU v současnosti nejsou schopny dosáhnout strategické autonomie, protože jim k tomu chybí vojenské prostředky, diplomatický vliv a politická jednota. V jádru Macronových cílů je tedy iluze, i když nebezpečná, protože odcizuje klíčového spojence EU, USA, a povzbuzuje jejich největšího systémového rivala, Čínu.

 

Thomas Jäger je profesorem mezinárodní politiky a zahraniční politiky na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Je členem Akademie věd a umění Severního Porýní-Vestfálska.

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Commemorative ceremony marking the centenary of Armistice Day by The Kremlin, Moscow, zdroj: Cicero, autor: Thomas Jäger, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]