Vpád vyplňovačů prázdných míst

 

Pokud Spojené státy drasticky nezvýší svou angažovanost ve střední Asii, zaplní mezery jiné země. Z dlouhodobého hlediska jsou Turecko a dva hlavní hráči, kteří se budou stále více tlačit do srdce Eurasie

Zatím co ruská přítomnost ve střední Asii ustupuje, Čína a Turecko se snaží tuto mezeru zaplnit. Blíží se k regionu z různých směrů, s různými nástroji a schopnostmi a obě země mají své výhody i omezení. Pokud Spojené státy drasticky nezvýší svou angažovanost v regionu, Čína a Turecko budou v různé míře utvářet post-ruskou krajinu ve střední Asii.

A je to velmi v jejich zájmu obou zemí. Čím déle jsou Rusové uzavřeni v konfliktu se Západem, tím více prostoru Peking vytváří, aby pronikl do tradiční ruské sféry vlivu. Z tohoto důvodu, se čínský prezident Si Ťin-pching vydává za mírotvorce ve válce na Ukrajině, když také příští měsíc přijme vůdce všech pěti středoasijských zemí, což Peking označuje za „první summit Čína-střední Asie“.

Ankara narušuje rovnováhu moci

Turecko se chová podobně a hraje na Ukrajině prostředníka, zatímco doufá, že využije slábnoucího vlivu Ruska v Černém a Kaspickém moři.  Ankara je v mnohem lepší pozici než Peking, pokud jde o ovlivnění ruského chování vůči Ukrajině, jak ukazuje její diplomatické úsilí na dosažení dohody mezi Moskvou a Kyjevem, aby válka nenarušila dodávky obilí. Ankara nicméně ví, že čím více je válkou a sankcemi poškozena, tím více geopolitického prostoru se pro Turecko vytváří.

Snahy Turecka prosadit se na úkor Ruska se objevovaly již před válkou na Ukrajině. V roce 2020 Ankara poznala zranitelnost Moskvy na jižním Kavkaze a zasáhla do války o Náhorní Karabach a poskytla vojenskou a zpravodajskou podporu svému spojenci v Ázerbájdžánu. Tímto způsobem se Baku podařilo získat zpět velkou část území ovládaného Arménií od roku 1994 a donutilo Arménii akceptovat zprostředkovatelské úsilí svého historického nepřítele. Ankara tak narušila rovnováhu sil, kterou Rusové udržovali mezi Jerevanem a Baku od rozpadu Sovětského svazu.

Oblast bohatá na ropu a

Pro Turecko to byl jen první malý krok v jeho dlouhodobém plánu rozšířit svůj vliv dále na sever v širší oblasti Černého moře. Ankara si je vědoma toho, že navzdory neúspěchu na jižním Kavkaze zůstává vliv Kremlu v celém regionu silný, a to zejména na severním Kavkaze, který patří formálně Ruské federaci. Není divu, že Turecko obrací svůj pohled na východ, za Kaspické moře do zemí střední Asie.

Turecko vidí na ropu a plyn bohatý transkaspický region jako důležitou alternativu k jeho současné závislosti na Rusku a možnost uskutečnit své ambice jako energetického tranzitního uzlu. Pomáhá mu, že region je obýván Turky, s nimiž má dlouhodobé etnické, jazykové, kulturní a náboženské vazby. Z tohoto důvodu byl v roce 2009 založen regionální blok Organizace turkických států, který zahrnuje Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a . Tyto plány však brzdí hluboké politické a ekonomické problémy Turecka, které omezují rozsah, v jakém se Ankara může stát hráčem v jiném regionu.

Přes střední Asii až do Evropy 

Čína je v tomto ohledu méně omezená. Jako druhá největší světová má mnohem lepší předpoklady profitovat z ruských ztrát a má pevný záměr náležitě využít své pozice. Peking si je vědom, že na moři nemůže konkurovat Spojeným státům, a proto zaměřil své úsilí na oblasti, jako je střední Asie, kde jsou USA méně konkurenceschopné. Region má další výhodu v propojení Evropy, Středního východu a bývalého Sovětského svazu.

Ve skutečnosti má Peking velký náskok se svou iniciativou „Nová hedvábná stezka“, která byla zahájena v roce 2013 (a zrovna v Kazachstánu). Čína již dováží velké množství zemního plynu z Turkmenistánu přes potrubí, které vede přes Uzbekistán a Kazachstán. Mimo to existuje také železniční spojení s Evropou, které vede přes Kazachstán a , ale to bylo přerušeno ukrajinskou válkou. Stejně jako je v evropském zájmu nebýt příliš závislý na dodávkách energie na Rusku, Čína se obává přílišného spoléhání na ruské území při přístupu na evropské trhy.

To znamená, že Čína musí vyvinout nové cesty přes střední Asii, Kaspické moře a jižní Kavkaz, Turecko a pak dále do Evropy. Jedná se o velký podnik, který přichází s řadou politických, ekonomických a technických výzev. Peking je schopen vybudovat infrastrukturu, ale pouze za příznivých geopolitických podmínek. Nová hedvábná stezka byla umožněna především proto, že Washington měl plné ruce práce s tím, aby zabránil šíření násilí v Afghánistánu do okolních regionů. To umožnilo Pekingu založit projekty Hedvábné stezky v Pákistánu a Kazachstánu – ale nyní, když americká armáda odešla, Taliban je v Kábulu zpět u moci a nestabilita se šíří do těchto regionů, jsou čínské plány zatíženy nejistotou.

Rusko je dole, ale ne na konci

K tomu přistupuje slabý postpandemický stav čínské ekonomiky v době, kdy je Si Ťin-pching přesto schopen personalizovat institucializovanou autokracii v Pekingu. K tomu přichází komplikace, že podmínky v jižní a střední Asii se drasticky zhoršují. Pákistán například prožívá nejhorší politickou a ekonomickou krizí ve své historii, z velké části kvůli špatnému řízení, ale také alespoň částečně kvůli dluhům, které vznikly čínsko-pákistánským ekonomickým koridorem, hlavním projektem Hedvábné stezky.

Čína nemá řešení pro tyto problémy, protože na rozdíl od Spojených států nikdy nezajišťovala regionální bezpečnost. Nemůže pomoci ani zemím jako Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán, které jsou na složité cestě k politické reformě. Mezitím se Peking musí obávat Tádžikistánu, který je nejslabší zemí v regionu a nejzranitelnější vůči přesahu událostí v Afghánistánu. Selhání Tádžikistánu by znamenalo vážné problémy pro stabilitu Sin-ťiangu, problémové oblasti na dalekém západě Číny, kde Peking vynaložil značné prostředky na omezování ujghurské menšiny.

Pokud jde o střední Asii, Rusko je dole, ale není na konci. Zachovává si významné ekonomické, vojenské a kulturní nástroje, které může krátkodobě nasadit, aby zmařilo úsilí o sblížení mezi Čínou a Tureckem. A pak jsou tu Spojené státy, které si nejsou jisté, jak se zapojit do střední Asie nad rámec současného taktického angažmá. Z dlouhodobého hlediska jsou však Turecko a Čína dva hlavní hráči, kteří budou postupně zasahovat do srdce Eurasie.

 

Kamran Bokhari je expert na na Ottawské univerzitě a analytik amerického think-tanku Geopolitical Futures.

 

 

 


Úvodní foto: Morning at Silk Route, a World Famous Historical Path in Zuluk, Sikkim, by Surajit Roy, zdroj: Cicero, autor: Kamran Bokhari, překlad: Bohumil Řeřicha