Síla ulice: Být na „demo“ je ve Francii nutností

 

V úterý 28.3. Francouzi opět stávkovali proti důchodové reformě prezidenta Macrona. Proč má pouliční protest v sousední zemi jinou historii než v Německu?

První je jedním z iniciačních obřadů každého mladého Francouze. Stejně jako první sex nebo první joint. Být na „demo“ je nutností, pokud se chcete stát zralým občanem, dospělým. Bok po boku kráčejí po bulvárech svého města, sjednoceni v ušlechtilé věci, je to takový pocit moci, euforie z tepla solidarity! A když vzplanou popelnice, když se ozve nějaká rána, projde vámi velký třes. Důvodů k hněvu je nepřeberné množství. Každá reforma má své demo.

Je to fenomén, který Němce ve stejné míře děsí i fascinuje. Chtějí to pochopit a rychle se uchýlí ke starým klišé: Francouzi jsou prostě horkokrevní, jejich pěsti jsou pohotové. Svého krále už sťali na Place de la Concorde a nyní chtějí na stejném místě (byť bez válečné sekery) svrhnout svého prezidenta. Rádoby revolucionáři, chaoti, rozmazlené , které ztratily veškerý smysl pro realitu. „Neovladatelní Galové“ – tak je nazval sám prezident Macron a na svůj vtip byl údajně hrdý.

Ulice, třetí orgán legitimity

Pokud chcete dešifrovat velký hněv, který už týdny otřásá Francií, musíte nejprve porozumět roli, kterou hraje „ulice“ ve francouzském politickém životě.

„La rue“, „ulice“, je vedle prezidenta a parlamentu třetím orgánem legitimity. Neformální legitimita, která není zakotvena v žádném ústavním článku, ale je velmi reálná. A velmi francouzská zvláštnost, v cizině těžko pochopitelná, která však obstála v historii.

Ve Francii dává věci do pohybu ulice

Od únorové revoluce v roce 1848 k velkým sociálním pokrokům Lidové fronty pod vedením Léona Bluma v roce 1936, od povstání pařížského odboje s generální stávkou a pouličními boji v srpnu 1945 až po revoluci v květnu 1968 – ve Francii dává ulice věci do pohybu. Na vašem názoru záí. A ti, co vládnou „tam nahoře“, by vám měli lépe naslouchat. Běda králi nebo prezidentovi, který si s ní zahrává.

V Německu nepředstavitelné

Přesně tuto zkušenost dnes zažívá Macron. Důchodovou reformu prosadil za pomoci článku 49.3, v ústavě zakotveném triku, který měl poskytnout cestu ze slepé uličky a legální cestu – v Německu naprosto nepředstavitelnou – obcházení parlamentu. Macron ale zdaleka nemá legitimitu ulice.

Ale naopak. Zákon byl přijat v Národním shromáždění po vyslovení nedůvěry (chybělo jen devět hlasů) a nyní jej prověřuje Ústavní rada – Macron však přilil ještě více oleje do již tak ohně na ulici.

Právě naopak. Zákon byl v Národním shromáždění schválen po neúspěšném hlasování o nedůvěře (chybělo pouze devět hlasů) a nyní jej zkoumá Ústavní rada – Macron však přilil ještě více oleje do již tak plápolajícího ohně ulice. Demonstranti a stávkující se tam stále hemží a podporuje je velká většina Francouzů. Podle nedávného průzkumu má 86 procent Francouzů dojem, že jejich politikům na nich ani na jejich budoucnosti nezáleží.

Život ve Francii není momentálně
“la vie en rose”
život v růžovém, ale peklo.

Na chodnících se dál hromadí odpadky, hoří odpadkové koše. Noční potyčky se speciální policejní jednotkou CRS jsou na denním pořádku. Země není „vie en rose“ (život v růžovém), jak si ji Němci rádi idealizují, a stále více jako peklo s dlouhými frontami na čerpacích stanicích a blokádami před vjezdem do jaderné elektrárny Bugey.

Z německého pohledu je zarážející nekompromisnost jednotlivých aktérů a jejich odmítání jednat o dohodě u jednacího stolu. Radikalita debaty a násilnost konfliktu jsou zemi vyjednávání a sociálního dialogu cizí. Pokojné varovné stávky, které odbory poslušně organizují odvětví po odvětví a paralyzují letiště a místní veřejnou dopravu v Německu, vypadají ve srovnání se zapřaženými demonstračními pochody ve francouzských ulicích jako vesnická .

Le Penová sklízí ovoce- nicneděláním

Dříve nebo později povedou k řešení. Olaf Scholz může klidně spát. Zatímco ve Francii vládne Elisabeth Borneová jen na zkoušku a klidně sklízí plody hněvu. A ? Cesta ho nedonutí zahnout. Kurz nezmění. Jde o „nadřazený zájem národa“, říká. Tuto reformu nedělá „pro zábavu“, ale „z nutnosti“.

Nezametá věci „pod koberec“ jako tolik jiných před ním. „Pokud si mám vybrat mezi průzkumy veřejného mínění a krátkodobým myšlením a obecným zájmem země, volím obecný zájem země. A pokud se budu muset smířit s neoblíbeností, smířím se s ní.“

Ulici ustoupil jen v jednom bodě, aby ji ještě více nevyprovokoval. Na začátek týdne plánovaná oficiální návštěva krále Karla III. byla na poslední chvíli zrušena. Jak by mohl být nový panovník krátce před svou korunovací vystaven podívané na revoluční ulici? Natožpak aby se ulici naskytl pohled na honosnou hostinu pod pozlaceným obložením Versailles…

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Fahrraddemonstration zum fünften Jahrestag des Klimaabkommens von Paris von der Glienicker Brücke, Leonhard Lenz, zdroj: Der Tagesspiegel, autorka: Pascale Huguesová, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]