Zdroje ruského chování

Tři roky začínaly mé pracovní dny stejně. V půl osmé ráno jsem se probudil, zkontroloval zprávy a vyrazil do práce na ruskou misi při Úřadu OSN v Ženevě. Rutina byla snadná a předvídatelná, což jsou dva charakteristické znaky života ruského diplomata.

24. února to bylo jiné. Když jsem se podíval na telefon, uviděl jsem překvapivé a děsivé zprávy: ruské letectvo bombarduje Ukrajinu. Charkov, Kyjev a Oděsa byly pod palbou. Ruské jednotky se valily z Krymu směrem k Chersonu, městu na jihu. Ruské rakety proměnily budovy v trosky a obyvatelé utíkali. Sledoval jsem videa výbuchů, doplněná sirénami, a viděl jsem lidi, jak v panice pobíhají kolem.

Jako člověku narozenému v Sovětském svazu mi útok připadal téměř nepředstavitelný, i když jsem slyšel zprávy ze západních médií, že by invaze mohla přijít. Ukrajinci byli považováni za naše blízké přátele a měli jsme mnoho společného, včetně historie bojů s Německem v rámci jedné země. Vzpomněl jsem si na text slavné vlastenecké písně z druhé světové války, kterou mnozí obyvatelé bývalého Sovětského svazu dobře znají: „22. června, přesně ve čtyři hodiny ráno, byl bombardován Kyjev a nám bylo řečeno, že začala válka“. Ruský prezident Vladimir Putin popsal invazi na Ukrajinu jako „speciální vojenskou operaci“, jejímž cílem je „denacifikovat“ ruského souseda. Ale na Ukrajině zaujalo místo nacistů Rusko. „Toto je začátek konce,“ řekl jsem manželce. A rozhodli jsme se, že rezignuji. 

Rezignace znamenala zahodit dvacetiletou kariéru ruského diplomata a s ní i mnoho přátelství. Ale to rozhodnutí se rodilo dlouho. Když jsem v roce 2002 nastoupil na ministerstvo, bylo to v období relativní otevřenosti, kdy jsme my, diplomaté, mohli srdečně spolupracovat s kolegy z jiných zemí. Přesto bylo od mých prvních dnů zřejmé, že ruské ministerstvo zahraničních věcí má spoustu hlubokých nedostatků. Už tehdy odrazovalo od kritického myšlení a v průběhu mého působení se stávalo stále agresivnějším. Přesto jsem zůstal a zvládal jsem kognitivní disonanci v naději, že mohu využít všech svých pravomocí k tomu, abych mírnil mezinárodní chování své země. Ale určité události mohou člověka přimět přijmout věci, na které si předtím netroufal.

Invaze na Ukrajinu znemožnila popřít, jak brutálním a represivním režimem se Rusko stalo. Byl to nevýslovný akt krutosti, jehož cílem bylo podrobit si souseda a vymazat jeho etnickou identitu. Moskvě poskytl záminku k potlačení jakékoli domácí opozice. Nyní posílá tisíce a tisíce odvedených mužů, aby šli zabíjet Ukrajince. Válka ukazuje, že Rusko už není jen diktátorské a agresivní, ale stalo se fašistickým státem.

Pro mě však jedno z hlavních ponaučení invaze souviselo s něčím, čeho jsem byl svědkem v předchozích dvou desetiletích: co se stane, když vládu pomalu deformuje vlastní propaganda. Po celá léta byli ruští diplomaté nuceni konfrontovat Washington a obhajovat vměšování země do záležitostí jiných zemí lžemi a nelogičnostmi. Učili nás přijímat bombastickou rétoriku a nekriticky papouškovat ostatním státům to, co Kreml říkal nám. Nakonec se však cílovou skupinou této propagandy nestaly jen cizí země, ale i naše vlastní vedení. V informačních zprávách a prohlášeních jsme byli nuceni Kremlu říkat, že jsme světu prodali ruskou velikost a zbořili argumenty Západu. Museli jsme se zdržet jakékoli kritiky prezidentových nebezpečných plánů. Toto představení se odehrávalo i na nejvyšších místech ministerstva. Moji kolegové v Kremlu mi opakovaně říkali, že Putin má rád svého ministra zahraničí Sergeje Lavrova, protože se s ním „pohodlně“ pracuje, vždy prezidentovi vyhoví a říká mu, co chce slyšet. Není tedy divu, že si Putin myslel, že nebude mít problém porazit Kyjev.

Válka ukazuje, že rozhodnutí přijatá na základě lží se mohou vymstít

Tato válka je jasnou ukázkou toho, jak se rozhodnutí přijatá na základě lichotek a lží mohou vymstít. Putin neuspěl se svou snahou dobýt Ukrajinu. Možná by pochopil, že to není možné, kdyby si nevytvořil vládu tak, aby mu podávala pravdivé hodnocení. Těm z nás, kteří se zabývali vojenskou problematikou, bylo jasné, že ruské ozbrojené síly nejsou tak mocné, jak se Západ obával – částečně díky ekonomickým omezením, která Západ zavedl po ruském záboru Krymu v roce 2014 a která byla účinnější, než si politici zřejmě uvědomovali.

Invaze Kremlu posílila NATO, které měla za cíl ponížit, a vedla k sankcím, které jsou natolik silné, že způsobily pokles ruské ekonomiky. Fašistické režimy se však legitimizují spíše výkonem moci než ekonomickými zisky a Putin je natolik agresivní a odtržený od reality, že ho recese pravděpodobně nezastaví. Aby ospravedlnil neúspěchy své vlády, chce Putin velké vítězství, které slíbil a o kterém věří, že ho může dosáhnout. Pokud bude souhlasit s příměřím, bude to jen proto, aby si ruská vojska odpočinula před pokračováním v boji. A pokud na Ukrajině zvítězí, pravděpodobně přejde k útoku na jiný postsovětský stát, například na Moldavsko, kde Moskva již podporuje separatistický region.

Existuje tedy jen jeden způsob, jak ruského diktátora zastavit, a to udělat to, co v dubnu navrhl americký ministr obrany Lloyd Austin: oslabit zemi „do té míry, aby nemohla provádět takové věci, jaké dělala při napadení Ukrajiny“. Může se to jevit jako obrovský úkol. Ale ruská armáda byla značně oslabena a země ztratila mnoho svých nejlepších vojáků. S širokou podporou NATO je Ukrajina schopna nakonec porazit Rusko na východě a jihu, stejně jako to udělala na severu.

V případě porážky bude Putin doma čelit nebezpečné situaci. Bude muset vysvětlovat elitám a masám, proč zradil jejich očekávání. Bude muset vysvětlit rodinám mrtvých vojáků, proč zahynuli zbytečně. A díky sílícímu tlaku sankcí bude muset toto všechno udělat v době, kdy se Rusové budou mít ještě hůře než dnes. Možná v tomto úkolu selže, bude čelit širokému odporu a bude odsunut stranou. Možná bude hledat obětní beránky a svrhnou jej poradci a poslanci, kterým teď hrozí, že je odstaví. Ať tak či onak, pokud Putin odejde, Rusko bude mít šanci skutečně se obnovit – a konečně se vzdát iluzí o své velikosti.

Jak se spřádají sny
Narodil jsem se v roce 1980 rodičům ze střední vrstvy sovětské inteligence. Můj otec byl ekonomem na ministerstvu zahraničního obchodu a matka učila angličtinu na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. Byla dcerou generála, který za 2. světové války velel střelecké divizi a byl držitelem vyznamenání „Hrdina Sovětského svazu“.

Bydleli jsme v Moskvě ve velkém bytě, který stát po válce přidělil mému dědečkovi, a měli jsme možnosti, jaké většina sovětských obyvatel neměla. Otec byl jmenován do funkce ve společném sovětsko-švýcarském podniku, což nám umožnilo žít v letech 1984 a 1985 ve Švýcarsku. Pro mé rodiče byla tato doba transformující. Zažili, jaké to je pobývat v bohaté zemi s vymoženostmi – nákupními vozíky, kvalitní zubní péčí –, které v Sovětském svazu neexistovaly.

Můj otec si byl jako ekonom vědom strukturálních problémů Sovětského svazu. Ale život v západní Evropě přiměl jeho i matku k hlubšímu zpochybňování systému a byli nadšeni, když Michail Gorbačov v roce 1985 zahájil perestrojku. Zdálo se, že většina obyvatel Sovětského svazu byla na tom stejně. Člověk nemusel žít v západní Evropě, aby si uvědomil, že obchody v Sovětském svazu nabízely úzký sortiment nekvalitních výrobků, například boty, které zraňovaly nohy. Sovětští obyvatelé věděli, že lže, když tvrdí, že vede „pokrokové lidstvo“.

Ruská byrokracie brání nezávislému myšlení

Mnoho sovětských občanů věřilo, že Západ pomůže jejich zemi při přechodu na tržní hospodářství. Tyto naděje se však ukázaly jako naivní. Západ neposkytl Rusku takovou pomoc, jakou mnozí jeho obyvatelé – a někteří významní američtí ekonomové – považovali za nezbytnou k řešení obrovských hospodářských problémů země. Místo toho Západ podporoval Kreml, který rychle zrušil cenové kontroly a s obrovskou rychlostí zprivatizoval státní zdroje. Na tomto procesu nesmírně zbohatla malá skupina lidí, která se zmocnila státního majetku. Pro většinu Rusů však tzv. šoková terapie vedla ke zchudnutí. Nastala hyperinflace a snížila se průměrná délka života. Země sice zažila období demokratizace, ale velká část veřejnosti si nové svobody spojovala s bídou. V důsledku toho postavení Západu v Rusku vážně utrpělo.

Další velkou ránu utrpělo po kampani NATO proti Srbsku v roce 1999. Rusko bombardování bralo spíše jako agresi velké mocnosti proti malé oběti, než jako operaci na ochranu albánské menšiny v zemi. Živě si vzpomínám, jak jsem procházel kolem amerického velvyslanectví v Moskvě den poté, co na něj zaútočil dav, a všiml jsem si stop po barvě na jeho zdech.

Jako dítě rodičů ze střední třídy – otec odešel v roce 1991 ze státní správy a založil úspěšnou malou firmu – jsem toto desetiletí turbulencí zažil většinou z druhé ruky. Moje dospívání bylo stabilní a moje budoucnost se zdála být docela předvídatelná. Začal jsem studovat na stejné univerzitě, kde učila moje matka, a chtěl jsem pracovat v oblasti mezinárodních vztahů jako můj otec. Výhodou pro mne bylo, že jsem studoval v době, kdy bylo v Rusku možné otevřeně debatovat. Naši profesoři nás povzbuzovali, abychom četli z různých zdrojů včetně těch, které byly dříve zakázané. V hodinách jsme vedli debaty. V létě roku 2000 jsem s nadšením nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí na stáž, připraven zahájit kariéru, o které jsem doufal, že mě naučí poznávat svět.

Moje zkušenost byla skličující. Místo práce se zkušenými elitami ve stylových oblecích – stereotypem diplomatů v sovětských filmech – mi šéfoval ansámbl unavených šéfů středního věku, kteří nečinně vykonávali nevýrazné úkoly, jako je vypracovávání podkladů pro jednání pro vyšší úředníky. Většinu času se zdálo, že nepracují vůbec. Seděli, kouřili, četli noviny a bavili se o svých víkendových plánech. Moje stáž spočívala hlavně v tom, že jsem jim nosil noviny a kupoval občerstvení. Přesto jsem se rozhodl na ministerstvo nastoupit. Toužil jsem vydělat si vlastní peníze a stále jsem doufal, že cestováním daleko od Moskvy poznám další místa. Když mne v roce 2002 přijali na místo asistenta atašé na ruském velvyslanectví v Kambodži, byl jsem šťastný. Měla jsem možnost využít své znalosti khmerštiny a znalosti ze studia jihovýchodní Asie.

Vzhledem k tomu, že Kambodža je na okraji ruských zájmů, neměl jsem moc práce. Ale život v zahraničí byl oproti životu v Moskvě pokrokem. Diplomaté umístění mimo Rusko vydělávali mnohem více peněz než ti, kteří pracovali doma. Zástupce velvyslance, Vjačeslav Lukianov, oceňoval otevřenou diskusi a povzbuzoval mě, abych hájil své názory. A náš vztah k Západu byl poměrně vstřícný. Ministerstvo zahraničních věcí mělo vždy protiamerické sklony – zděděné po svém sovětském předchůdci –, ale tento postoj výrazně nepřevažoval. O NATO jsme s kolegy příliš nepřemýšleli, a když už, tak jsme tuto organizaci obvykle vnímali jako partnera. Jednoho večera jsem šel s kolegou z velvyslanectví na pivo do baru. Narazili jsme tam na amerického úředníka, který nás pozval na skleničku k sobě. Dnes by takové setkání bylo plné napětí, ale tehdy to byla příležitost k přátelství.

Již tehdy však bylo jasné, že ke kultuře ruské patří odrazování od nezávislého myšlení – navzdory Lukianovovým podnětům. Jednoho dne jsem byl pozván na schůzku s diplomatem číslo tři na velvyslanectví, tichým mužem středního věku, který nastoupil na ministerstvo zahraničí ještě za sovětské éry. Předal mi text z telegramu z Moskvy, který jsem měl zapracovat do dokumentu, jenž pak předáme kambodžským úřadům. Všiml jsem si několika překlepů a řekl jsem mu, že je opravím. „To nedělejte!“ vystřelil na mě. „Ten text jsme dostali přímo z Moskvy. Oni to vědí lépe. I když jsou tam chyby, není na nás, abychom opravovali ústředí“. „To je pravda,“ řekl jsem. Bylo to příznačné pro to, co se stane rostoucím trendem na ministerstvu: nezpochybnitelná úcta k vůdcům.

Yesmen
První desetiletí jednadvacátého století se v Rusku zpočátku neslo v atmosféře nadějí. Průměrná úroveň příjmů i životní úroveň se zvyšovaly. Putin, který se na počátku tisíciletí ujal prezidentského úřadu, sliboval konec chaosu devadesátých let.

A přesto spoustě Rusů začal Putin vadit. Většina intelektuálů považovala jeho siláckou image za nežádoucí artefakt minulosti a mezi vysokými státními úředníky začala bujet korupce. Putin reagoval na vyšetřování své administrativy potlačením svobody slova. Na konci svého prvního funkčního období fakticky převzal kontrolu nad všemi třemi hlavními ruskými televizními sítěmi.

Na ministerstvu zahraničních věcí však Putinovy první kroky vyvolaly jen malé znepokojení. V roce 2004 jmenoval Lavrova ministrem zahraničí, což jsme ocenili. O Lavrovovi bylo známo, že je velmi inteligentní a má hluboké diplomatické zkušenosti a je hodně dobrý v navazování trvalých vztahů se zahraničními představiteli. Putin i Lavrov byli vůči NATO stále konfrontačnější, ale změny v chování byly nenápadné. Mnozí diplomaté – včetně mne – si jich nevšimli.

Moskvu znervózňují i omezené projevy opozice

Při zpětném pohledu je však jasné, že Moskva připravovala půdu pro Putinův imperiální projekt – zejména na Ukrajině. Kreml se stal touto zemí posedlý po její Oranžové revoluci v letech 2004-5, kdy statisíce protestujících zabránily tomu, aby se Ruskem preferovaný kandidát stal prezidentem po volbách, které byly všeobecně považovány za zmanipulované. Tato posedlost se projevila i v hlavních ruských politických pořadech, které se začaly v hlavním vysílacím čase věnovat Ukrajině a hovořit o údajně rusofobních úřadech této země. Následujících 1 let, až do invaze, Rusové slýchali moderátory zpráv popisovat Ukrajinu jako zlou zemi ovládanou Spojenými státy, která utlačuje své ruskojazyčné obyvatelstvo. (Putin zřejmě není schopen uvěřit, že země mohou skutečně spolupracovat, a věří, že většina nejbližších partnerů Washingtonu jsou ve skutečnosti jen jeho loutky – včetně ostatních členů NATO).

Putin mezitím pokračoval v upevňování moci doma. Ústava země omezuje prezidenty na dvě po sobě jdoucí funkční období, ale v roce 2008 Putin vymyslel plán, jak si zachovat kontrolu: podpořil by prezidentskou kandidaturu svého spojence Dmitrije Medveděva, pokud by Medveděv slíbil, že Putina jmenuje premiérem. Oba muži to splnili a prvních několik týdnů Medveděvova prezidentství jsme si my na ministerstvu zahraničí nebyli jisti, kterému z obou mužů máme adresovat své zprávy. Medveděv byl jako prezident podle ústavy pověřen řízením zahraniční politiky, ale všichni chápali, že Putin je tou silou za trůnem.

Nakonec jsme všechnu korespondenci a zprávy zasílali Medveděvovi. Toto rozhodnutí bylo jednou z několika událostí, které mě přivedly na myšlenku, že nový ruský prezident by mohl být víc než pouhý úředník. Medveděv navázal vřelé vztahy s americkým prezidentem Barackem Obamou, setkal se s americkými podnikateli a spolupracoval se Západem, i když se zdálo, že je to v rozporu s ruskými zájmy. Například když se povstalci snažili svrhnout režim Muammara Kaddáfího v Libyi, ruská armáda a ministerstvo zahraničí se postavily proti snahám NATO o vytvoření bezletové zóny nad zemí. Kaddáfí měl historicky dobré vztahy s Moskvou a naše země měla investice v libyjském ropném sektoru, takže ministerstvo nechtělo pomoci povstalcům zvítězit. Přesto když Francie, Libanon a Spojené království – podporované Spojenými státy – předložily Radě bezpečnosti OSN návrh, který by bezletovou zónu schválil, Medveděv nás přiměl, abychom se hlasování zdrželi, místo abychom jej vetovali. (Existují důkazy, že Putin s tímto rozhodnutím nesouhlasil.)

V roce 2011 však Putin oznámil, že hodlá znovu kandidovat na prezidenta. Zdálo se, že Medveděv – neochotně – ustoupil a přijal funkci premiéra. Liberálové byli pobouřeni a mnozí vyzývali k bojkotu nebo tvrdili, že by Rusové měli záměrně kazit hlasovací lístky. Tito protestující tvořili jen malou část ruské populace, takže jejich nesouhlas Putinovy plány vážně neohrozil. Zdálo se však, že i tento omezený projev odporu Moskvu znervózňuje. Putin se proto snažil posílit účast v parlamentních volbách v roce 2011, aby se výsledky soutěže zdály být legitimní – což byla jedna z jeho dřívějších snah zúžit politický prostor oddělující lidi od jeho vlády. Tato snaha se rozšířila i na ministerstvo zahraničí. Kreml dal mému velvyslanectví a všem ostatním za úkol přimět Rusy v zahraničí, aby šli volit.

V té době jsem pracoval v Mongolsku. Volil jsem neputinovskou stranu, protože jsem se obával, že kdybych nevolil vůbec, můj hlas by byl odevzdán ve prospěch Putinova Jednotného Ruska. Ale moje žena, která pracovala na velvyslanectví jako vedoucí kanceláře, volby bojkotovala. Byla jednou z pouhých tří zaměstnanců velvyslanectví, kteří se voleb nezúčastnili.

O několik dní později si vedení velvyslanectví prohlédlo seznam zaměstnanců, kteří se zúčastnili voleb. Dva nevoliči uvedli, že nevěděli, že se musí voleb zúčastnit, a slíbili, že tak učiní v nadcházejících prezidentských volbách. Manželka však řekla, že volit nechce, a poznamenala, že neúčast je jejím ústavním právem. V reakci na to zorganizoval zástupce velvyslance proti ní kampaň. Křičel na ni, obviňoval ji z porušení kázně a tvrdil, že bude označena za „politicky nespolehlivou“. Označil ji za „komplice“ Alexeje Navalného, významného opozičního vůdce. Poté, co manželka nehlasovala ani v prezidentském klání, velvyslanec s ní týden nemluvil. Jeho zástupce s ní nemluvil více než měsíc.

Bod zlomu
Poté jsem na ministerstvu pracoval na odboru pro nešíření a kontrolu zbraní. Kromě otázek souvisejících se zbraněmi hromadného ničení jsem se zaměřil na kontrolu vývozu – předpisy upravující mezinárodní transfer zboží a technologií, které mohou být použity pro obranné a civilní účely. Byla to práce, která mi poskytla jasný pohled na ruskou armádu, a to právě v době, kdy se stala nově aktuální.

V březnu 2014 Rusko anektovalo Krym a začalo podporovat povstání v Donbasu. Když byla anexe oznámena, byl jsem na mezinárodní konferenci o kontrole vývozu v Dubaji. Během přestávky na oběd mě oslovili kolegové z postsovětských republik a všichni chtěli vědět, co se děje. Řekl jsem jim pravdu: „Lidi, já vím tolik co vy.“ Nebylo to naposledy, co Moskva učinila zásadní zahraničněpolitická rozhodnutí a nechala své diplomaty v nevědomosti.

Reakce mých kolegů na anexi Krymu se pohybovaly od smíšených po pozitivní. Ukrajina se posouvala směrem na Západ, ale tato provincie byla jedním z mála míst, kde měl Putinův zkreslený pohled na historii jisté opodstatnění: Krymský poloostrov, který byl v roce 1954 převeden v rámci Sovětského svazu z Ruska na Ukrajinu, měl kulturně blíže k Moskvě než ke Kyjevu. (pro více než 75 procent jeho obyvatel je ruština mateřským jazykem.) Rychlé a nekrvavé převzetí území u nás vyvolalo jen málo protestů a doma bylo mimořádně populární. Lavrov jej využil jako příležitost k velkolepému vystoupení a pronesl projev, v němž z chování Ruska obvinil „radikální nacionalisty“ na Ukrajině. Já a mnoho mých kolegů jsme si mysleli, že pro Putina by bylo strategičtější, kdyby z Krymu udělal nezávislý stát, což by byla akce, kterou bychom se mohli pokusit prodat jako méně agresivní. Rafinovanost však v Putinově výbavě není. Nezávislý Krym by mu nepřinesl slávu v podobě shromáždění „tradičních“ ruských zemí.

Vytvoření separatistického v Donbasu na východě Ukrajiny a jeho obsazení bylo spíše oříškem. Tyto kroky, které se z velké části odehrály v první třetině roku 2014, nevyvolaly v Rusku takovou vlnu podpory jako anexe Krymu a vyvolaly další vlnu mezinárodní kritiky. Mnozí zaměstnanci ministerstva byli ruskou operací znepokojeni, ale nikdo se neodvážil tuto nepříjemnost sdělit Kremlu. S kolegy jsme usoudili, že Putin se zmocnil Donbasu, aby rozptýlil pozornost Ukrajiny, zabránil jí vytvořit vážnou vojenskou hrozbu pro Rusko a zabránil jí ve spolupráci s NATO. Jen málo diplomatů, pokud vůbec nějací, však Putinovi řeklo, že tím, že separatisty podněcuje, dělá ve skutečnosti z Kyjeva svého osudového nepřítele.

Sankce Západu z roku 2014 výrazně oslabily ruskou armádu

Moje diplomatická práce se západními delegacemi pokračovala i po anexi Krymu a operaci na Donbasu. Někdy jsem měl pocit, že se nic nezměnilo. S kolegy ze Spojených států a Evropy jsem měl stále dobré vztahy, protože jsme produktivně pracovali na otázkách kontroly zbrojení. Rusko bylo zasaženo sankcemi, které však měly na ruskou ekonomiku omezený dopad. „Sankce jsou projevem podráždění,“ řekl Lavrov v rozhovoru v roce 2014. „Nejsou nástrojem seriózní politiky.“

Jako úředník pro export jsem však viděl, že ekonomická omezení Západu mají pro zemi vážné důsledky. Ruský vojenský průmysl byl silně závislý na západních komponentech a výrobcích. K servisu dronů a jejich motorů používal americké a evropské nástroje. Spoléhal na západní výrobce při výrobě zařízení pro radiaci odolnou elektroniku, která je klíčová pro satelity, jež ruští představitelé používají ke shromažďování zpravodajských informací, komunikaci a provádění přesných úderů. Ruští výrobci spolupracovali s francouzskými společnostmi, aby získali senzory potřebné pro naše letouny. Dokonce i některé látky používané v lehkých letadlech, jako jsou meteorologické balony, vyrobily západní podniky. Sankce nám náhle odřízly přístup k těmto výrobkům a naše armáda se stala slabší, než Západ chápal. Ale přestože mému týmu bylo jasné, jak tyto ztráty podkopávají sílu Ruska, propaganda ministerstva zahraničí bránila tomu, aby se to dozvěděl Kreml. Důsledky této nevědomosti se nyní naplno projevují na Ukrajině: sankce jsou jedním z důvodů, proč má Rusko se svou invazí tolik problémů.

Snižující se vojenské kapacity nebránily ministerstvu zahraničí v tom, aby bylo den ode dne bojovnějším. Na summitech nebo při setkáních s jinými státy trávili ruští diplomaté stále více času útoky na Spojené státy a jejich spojence. Můj exportní tým uspořádal mnoho bilaterálních setkání například s Japonskem, zaměřených na to, jak by naše země mohly spolupracovat, a téměř každé z nich posloužilo jako příležitost říci Japonsku: „Nezapomeňte, kdo vás bombardoval.“

Pokusil jsem se o zmírnění škod. Když moji šéfové připravovali bojovné výroky nebo zprávy, snažil jsem se je přesvědčit, aby zmírnili tón, a varoval jsem před válečnickými výrazy a neustálým odvoláváním se na naše vítězství nad nacisty. Ale rétorika našich prohlášení – vnitřních i vnějších – byla stále antagonističtější, jak si je naši šéfové agresivně upravovali. Do ruské diplomacie se plně vrátila propaganda sovětského typu.

Jedeme vlastní cestou
4. března 2018 byli ve svém domě ve Spojeném království téměř smrtelně otráveni bývalý ruský dvojitý agent Sergej Skripal a jeho dcera Julija. Britským vyšetřovatelům trvalo pouhých deset dní, než identifikovali jako viníka Rusko. Zpočátku jsem tomuto zjištění nevěřil. Skripal, bývalý ruský špion, byl odsouzen za vyzrazení státního tajemství britské vládě a poslán na několik let do vězení, než byl propuštěn v rámci výměny špionů. Bylo pro mě těžké pochopit, proč by pro nás mohl být stále zajímavý. Kdyby ho Moskva chtěla zabít, mohla ho nechat zabít ještě v Rusku.

Moje nedůvěra se mi teď hodila. Moje oddělení mělo na starosti otázky spojené s chemickými zbraněmi, takže jsme strávili hodně času argumentováním, že Rusko není za otravu zodpovědné – což jsem mohl dělat s přesvědčením. Čím více však ministerstvo zahraničí odpovědnost popíralo, tím méně jsem byl přesvědčen. Tvrdili jsme, že otravu neprovedlo Rusko, ale údajně rusofobní britské úřady, které chtějí zkazit naši skvělou mezinárodní pověst. Spojené království samozřejmě nemělo absolutně žádný důvod chtít Skripala mrtvého, takže tvrzení Moskvy nevypadala ani tak jako skutečné argumenty, jako spíš jako lajdácký pokus odvést pozornost od Ruska na Západ – což je běžný cíl kremelské propagandy. Nakonec jsem musel přijmout pravdu: byla zločinem spáchaným ruskými úřady.

Mnozí Rusové dodnes popírají, že by za to byla zodpovědná Moskva. Vím, že může být těžké zpracovat, že vaši zemi řídí zločinci, kteří zabíjejí z pomsty. Lži Ruska však nepřesvědčily ostatní země, které rozhodujícím způsobem shodily ze stolu ruský návrh rezoluce před zasedáním Organizace pro zákaz chemických zbraní, jež měla zmařit vyšetřování útoku touto významnou mezivládní organizací. Na stranu Moskvy se postavilo pouze Alžírsko, Ázerbájdžán, Čína, a Súdán. Jisté je, že vyšetřování dospělo k závěru, že Skripalovi byli otráveni novičokem: nervově paralytickou látkou ruské výroby.

Moskva chtěla, aby jí bylo sděleno to, v co doufala, že je pravda –
ne to, k čemu skutečně došlo

Ruští delegáti mohli tuto ztrátu poctivě sdělit svým nadřízeným. Místo toho však učinili pravý opak. V Moskvě jsem četl dlouhé telegramy ruské delegace v Organizaci pro zákaz chemických zbraní o tom, jak porazili četné „protiruské“, „nesmyslné“ a „nepodložené“ kroky západních států. Skutečnost, že ruská rezoluce byla poražena, byla často redukována na jedinou větu.

Nejdřív jsem nad těmito zprávami jen převracel oči. Brzy jsem si však všiml, že je na nejvyšších místech ministerstva berou vážně. Diplomaté, kteří psali takové smyšlenky, sklízeli potlesk od svých šéfů a jejich kariérní štěstí stoupalo. Moskva chtěla, aby se jí říkalo to, v co doufala, že je pravda – ne to, l čemu skutečně došlo. Velvyslanci všude na světě to pochopili a soutěžili o to, kdo pošle co nejvíce přehnaně pozitivních telegramů.

Ještě obskurnější propaganda byla zahájena poté, co byl Navalnyj v srpnu 2020 otráven jedem novičok. Kabelogramy mne ohromily. V jednom z nich se o západních diplomatech mluvilo jako o „štvané dravé zvěři“. Jiný se rozplýval nad „závažností a nezpochybnitelností našich argumentů“. Třetí hovořil o tom, jak ruští diplomaté „snadno v zárodku“ potlačili „ubohé pokusy Západu o kritiku“.

Takové chování bylo neprofesionální a nebezpečné. Zdravé ministerstvo zahraničí má poskytovat vedoucím představitelům nezkreslený pohled na svět, aby mohli činit informovaná rozhodnutí. Přestože však ruští diplomaté do svých zpráv uváděli nepohodlná fakta, aby jejich nadřízení nezjistili opomenutí, pohřbívali tyto nuggety pravdy v horách propagandy. V kabelogramu z roku 2021 mohla být například řádka vysvětlující, že ukrajinská armáda je silnější než v roce 2014. Ale toto přiznání by přišlo až po dlouhém chvalozpěvu na silné ruské ozbrojené síly.

Odtržení od reality se ještě prohloubilo v lednu 2022, kdy se američtí a ruští diplomaté sešli na americké misi v Ženevě, aby projednali Moskvou navrženou smlouvu o přepracování NATO. Ministerstvo zahraničí se stále více soustředilo na údajné nebezpečí západního bezpečnostního bloku a na ukrajinských hranicích se hromadily ruské jednotky. Na schůzce jsem působil jako styčný důstojník – na zavolání, abych poskytl pomoc, kdyby naše delegace něco potřebovala od místní ruské mise – a obdržel jsem kopii našeho návrhu. Byl zmatený, plný ustanovení, která by byla pro Západ zjevně nepřijatelná, jako například požadavek, aby NATO stáhlo všechny vojáky a zbraně ze států, které do něj vstoupily po roce 1997, což by zahrnovalo Bulharsko, Českou republiku, Polsko a pobaltské státy. Předpokládal jsem, že jeho autor buď připravuje půdu pro válku, nebo nemá ponětí o tom, jak fungují Spojené státy nebo Evropa – nebo obojí. Během přestávek na kávu jsem si povídal s našimi delegáty a zdálo se, že jsou také zmatení. Zeptal jsem se na to svého nadřízeného a zmatený byl i on. Nikdo nedokázal pochopit, jak jsme mohli jet na jednání se Spojenými státy s dokumentem, který mimo jiné požadoval, aby NATO natrvalo zavřelo dveře novým členům. Nakonec jsme se dozvěděli, odkud dokument pochází: přišel přímo z Kremlu. Nebylo tedy možné jej zpochybňovat.

Pořád jsem doufal, že moji kolegové vyjádří v soukromí spíše obavy než jen zmatek z toho, co děláme. Mnozí mi však řekli, že jsou naprosto spokojeni s tím, že přijímají lži Kremlu. Pro některé to byl způsob, jak se vyhnout odpovědnosti za ruské činy; mohli své chování vysvětlit tím, že sobě i ostatním říkali, že pouze plní rozkazy. Tomu jsem rozuměl. Mnohem znepokojivější bylo, že mnozí byli na naše stále bojovnější chování hrdí. Několikrát, když jsem kolegy upozorňoval, že jejich jednání je příliš ostré na to, aby Rusku pomohlo, odkazovali na naše jaderné síly. „Jsme velmoc,“ řekl mi jeden. Ostatní země, pokračoval, „musí dělat to, co jim řekneme“.

Šílený vlak

Ani po lednovém summitu jsem nevěřil, že Putin zahájí plnohodnotnou válku. Ukrajina byla v roce 2022 zjevně jednotnější a prozápadnější než v roce 2014. Nikdo by Rusy nevítal s květinami. Velmi bojovná prohlášení Západu o možné ruské invazi dávala jasně najevo, že Spojené státy a Evropa budou reagovat tvrdě. Doba, kdy jsem pracoval ve zbrojním a exportním průmyslu, mě naučila, že ruská armáda nemá schopnosti převálcovat svého největšího evropského souseda a že kromě Běloruska nám žádný stát zvenčí nenabídne smysluplnou podporu. Usoudil jsem, že Putin to musel vědět také – navzdory všem přitakávačům, kteří ho chránili před pravdou.

Díky invazi bylo mé rozhodnutí odejít eticky jednoduché. Ale logistika byla stále těžká. Moje žena mě v době vypuknutí války navštívila v Ženevě – nedávno dala výpověď v moskevském průmyslovém sdružení –, ale veřejná výpověď znamenala, že ani ona, ani já nebudeme v Rusku v bezpečí. Proto jsme se dohodli, že než odevzdám papíry, odjede zpět do Moskvy pro naše kotě. Ukázalo se, že to byl složitý, tříměsíční proces. Mladý toulavý kocour musel být vykastrován a očkován, než jsme ho mohli vzít do Švýcarska, a rychle zakázala ruská letadla. Aby se moje žena dostala z Moskvy zpět do Ženevy, musela využít tři lety, dvě jízdy taxíkem a dvakrát překročit litevské hranice – v obou případech pěšky.

Mezitím jsem sledoval, jak se mí kolegové podřizují Putinovým cílům. V prvních dnech války většina z nich zářila pýchou. „Konečně!“ zvolal jeden z nich. „Teď to Američanům ukážeme! Teď už vědí, kdo je tady pánem.“ Za několik týdnů, když se ukázalo, že blesková válka proti Kyjevu selhala, se rétorika stala chmurnější, ale neméně bojovnou. Jeden úředník, uznávaný odborník na balistické rakety, mi řekl, že Rusko potřebuje „poslat jadernou hlavici na předměstí Washingtonu“. Dodal, že „Američané se poserou a budou nás spěchat prosit o mír“. Zdálo se, že částečně žertuje. Ale Rusové mají tendenci si myslet, že Američané jsou příliš zhýčkaní na to, aby kvůli něčemu riskovali život, takže když jsem ho upozornil, že jaderný útok by si vyžádal katastrofickou odvetu, vysmál se mi.

Jediné, co může Putina zastavit, je rozsáhlá porážka

Možná několik desítek diplomatů v tichosti opustilo ministerstvo. (Zatím jsem jediný, kdo se s Moskvou rozešel veřejně.) Ale většina kolegů, které jsem považoval za rozumné a chytré, zůstala. „Co můžeme dělat?“ zeptal se jeden z nich. „Jsme malí lidé.“ Vzdal se vlastního uvažování. „Ti v Moskvě to vědí lépe,“ řekl. Jiní v soukromých rozhovorech uznávali šílenost situace. V jejich práci se to však neodráželo. Dál chrlili lži o ukrajinské agresi. Denně jsem viděl zprávy, které zmiňovaly neexistující ukrajinské biologické zbraně. Procházel jsem se po naší budově – v podstatě dlouhé chodbě se soukromými kancelářemi pro každého diplomata – a všiml jsem si, že i někteří z mých chytrých kolegů měli v televizi celý den puštěnou ruskou propagandu. Vypadalo to, jako by se snažili indoktrinovat sami sebe.

Charakter veškeré naší práce se nevyhnutelně změnil. Za prvé se zhroutily vztahy se západními diplomaty. Přestali jsme se s nimi bavit téměř o všem; někteří z mých evropských kolegů se s námi dokonce přestali zdravit, když jsme si zkřížili cestu v ženevském areálu OSN. Místo toho jsme se soustředili na kontakty s Čínou, která vyjadřovala „pochopení“ pro bezpečnostní obavy Ruska, ale dávala si pozor, aby se k válce nevyjadřovala. Více času jsme také strávili prací s ostatními členy Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti – Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem – roztříštěným blokem států, který moji šéfové rádi označovali za vlastní ruské NATO. Po invazi můj tým pořádal s těmito zeměmi kola a kola konzultací, které se týkaly biologických a jaderných zbraní, ale o válce jsme nemluvili. Když jsem mluvil s jedním středoasijským diplomatem o údajných laboratořích biologických zbraní na Ukrajině, odmítl tuto představu jako směšnou. Souhlasil jsem s ním.

O několik týdnů později jsem podal výpověď. Konečně jsem se přestal podílet na systému, který věřil, že má božské právo podrobit si svého souseda.

Šok a hrůza

V průběhu války si západní představitelé velmi dobře uvědomili nedostatky ruské armády. Nezdá se však, že by si uvědomovali, že stejně nefunkční je i ruská zahraniční politika. Řada evropských představitelů hovořila o potřebě vyjednat urovnání války na Ukrajině, a pokud jejich země přestane bavit nést energetické a ekonomické náklady spojené s podporou Kyjeva, mohly by na Ukrajinu tlačit, aby se dohodla. Západ může být v pokušení tlačit na Kyjev, aby požádal o mír, zejména pokud bude Putin agresivně vyhrožovat použitím jaderných zbraní.

Dokud však bude Putin u moci, nebude mít Ukrajina v Moskvě nikoho, s kým by mohla skutečně jednat. Ministerstvo zahraničních věcí nebude spolehlivým partnerem pro jednání, stejně jako žádný jiný ruský vládní aparát. Všechny jsou prodlouženou rukou Putina a jeho imperiální agendy. Jakékoli příměří poskytne Rusku jen příležitost k přezbrojení před dalším útokem.

Putina může zastavit pouze jediná věc, a tou je komplexní porážka. Kreml může Rusům lhát, jak chce, a může nařídit svým diplomatům, aby lhali všem ostatním. Ukrajinští vojáci však ruskou státní televizi ignorují. A že ruské porážky nelze vždy před ruskou veřejností utajit, se ukázalo, když se Ukrajincům během několika zářijových dnů podařilo znovu dobýt téměř celou Charkovskou oblast. V reakci na to si ruští televizní diskutéři nad ztrátami posteskli. Na internetu jestřábí ruští komentátoři prezidenta přímo kritizovali. „Pořádáte večírek za miliardy rublů,“ napsal jeden z nich v hojně rozšířeném internetovém příspěvku a posmíval se Putinovi, že předsedá otevření ruského kola, zatímco ruské síly ustupují. „Co to s vámi je?

Putin na ztráty – a na své kritiky – reagoval povoláním obrovského počtu lidí do armády. (Moskva tvrdí, že povolává 300.000 mužů, ale skutečný počet může být vyšší.) Z dlouhodobého hlediska však odvody jeho problémy nevyřeší. Ruské ozbrojené síly trpí nízkou morálkou a nekvalitním vybavením, což jsou problémy, které mobilizace nemůže vyřešit. S rozsáhlou podporou Západu může ukrajinská armáda způsobit ruským jednotkám vážnější porážky a donutit je k ústupu z dalších území. Je možné, že Ukrajina by nakonec mohla porazit ruské vojáky v částech Donbasu, kde obě strany bojují od roku 2014.

Pokud by se tak stalo, Putin by se ocitl v koutě. Na porážku by mohl reagovat jaderným útokem. Ruský prezident má však rád svůj luxusní život a měl by si uvědomit, že použití jaderných zbraní by mohlo rozpoutat válku, která by zabila i jeho. (Pokud by to nevěděl, jeho podřízení by se, jak doufáme, vyhnuli následování takového sebevražedného příkazu). Putin by mohl nařídit úplnou všeobecnou mobilizaci – povolat téměř všechny ruské mladé muže –, ale je nepravděpodobné, že by to přineslo víc než dočasný oddech, a čím víc ruských obětí v bojích bude, tím větší domácí nespokojenosti bude čelit. Putin se nakonec může stáhnout a nechat ruské propagandisty obviňovat své okolí z trapné porážky, jak to někteří dělali po ztrátách v Charkově. To by jej však mohlo přimět k čistkám mezi jeho spolupracovníky, čímž by se pro jeho nejbližší spojence stalo nebezpečné nadále jej podporovat. Výsledkem by mohl být první palácový převrat v Moskvě od svržení Nikity Chruščova v roce 194.

Pokud bude Putin vyhozen z funkce, budoucnost Ruska bude velmi nejistá. Je docela možné, že se jeho nástupce pokusí pokračovat ve válce, zejména vzhledem k tomu, že Putinovi hlavní poradci pocházejí z bezpečnostních služeb. Nikdo v Rusku však nedisponuje jeho postavením, takže země by pravděpodobně vstoupila do období politických turbulencí. Mohla by dokonce upadnout do chaosu.

Analytici zvenčí by mohli s potěšením sledovat, jak Rusko prochází velkou domácí krizí. Měli by si však dvakrát rozmyslet, zda budou fandit implozi země –, a to nejen proto, že by se tak obrovský ruský jaderný arzenál ocitl v nejistých rukou. Většina Rusů se nachází ve složitém mentálním prostoru, který je způsoben chudobou a obrovskými dávkami propagandy, jež zasévají nenávist, strach a současně pocit nadřazenosti a bezmoci. Pokud by se země rozpadla nebo zažila ekonomické a politické kataklyzma, přivedlo by je to na pokraj sil. Rusové by se mohli sjednotit za ještě bojovnějším vůdcem, než je Putin, což by vyvolalo občanskou válku, další agresi zvenčí nebo obojí.

Pokud Ukrajina zvítězí a Putin padne, to nejlepší, co může Západ udělat, není způsobit ponížení. Místo toho je třeba udělat pravý opak: poskytnout mu podporu. Může se to jevit neintuitivní nebo nechutné a jakákoli pomoc by musela být silně podmíněna politickými reformami. Rusko však bude po prohře potřebovat finanční pomoc a nabídkou značných finančních prostředků by Spojené státy a Evropa mohly získat páku v postputinovském boji o moc. Mohly by například pomoci jednomu z respektovaných ruských ekonomických technokratů stát se prozatímním vůdcem a mohly by pomoci demokratickým silám v zemi vybudovat moc. Poskytnutí pomoci by také umožnilo Západu vyhnout se opakování svého chování z 90. let, kdy se Rusové cítili Spojenými státy podvedeni, a usnadnilo by obyvatelstvu konečně se smířit se ztrátou svého impéria. Rusko by pak mohlo vytvořit novou zahraniční politiku, kterou by prováděla třída skutečně profesionálních diplomatů. Ti by konečně mohli udělat to, čeho současná generace diplomatů nebyla schopna – udělat z Ruska zodpovědného a čestného globálního partnera.


Úvodní foto: Removal of an unexploded air-dropped bomb FAB-500, which was dropped on a 9-storey residential building in Kharkiv city, by Main Directorate of the State Emergency Service of Ukraine, zdroj: Foreign Affairs, autor: Boris Bondarev, překlad: Robert Nerpas