Británie se pomalu probouzí k pravdě: díky brexitu jsme chudší, unášeni proudem a osamoceni

Teď, když je Boris Johnson pryč, jsou všichni, kromě těch nejzatvrzelejších zastánců odchodu z EU, nuceni prohlédnout růžové vize života mimo EU.

Minulý týden jsem promarnil dva dny na konferenci konzervativců v Birminghamu a mezitím jsem strávil dlouhé odpoledne v katedrálním městě Worcester, vzdáleném pouhou hodinu jízdy autem. Plánoval jsem ochutnat náladu místa, které bylo kdysi považováno za klíčové pro britské volby: vzpomínáte si na „worcesterskou ženu“, stereotypní voličku, o které se mluvilo v letech Nových labouristů? Chtěl jsem však také získat další důkazy o tom, jak se současné problémy Spojeného království dotýkají průměrně bohatých až bohatých míst, která kdysi mohla bez problému přečkat jakoukoli ekonomickou bouři.

Není až tak úplně překvapivé, že mi říkali, že mají obavy a strach. Někteří mluvili o dospělých dětech, najednou vyděšených, že hypotéka je pro ně nedostupná, jiní popisovali nový a znepokojivý zvyk šetřit plynem a elektřinou. Stále příšernější podzimní nálada – od řečí o zrušených místních vánočních trzích až po možnost tříhodinových výpadků elektřiny – se promítala téměř do každého mého rozhovoru.

Zmínka o politice vyvolávala skutečně velmi zajímavé reakce. „Prostě mi chybí Boris,“ řekla Julie, která pracuje v pobočce Boots v centru města, a řekla mi, že si už dávno zvykla na rozhovory se svými zákazníky o nenormální výšce jejich životních nákladů. Podle ní a několika dalších lidí Johnson úspěšně zvládl program očkování proti covidu a vnesl do nudného světa politiky, který se nyní vrátil do starých kolejí, trochu šmrncu a humoru. Vyjádřili také něco, co jsem v poslední době slyšel několikrát: přesvědčení, že představoval poslední naději, že brexit nějak otevře cestu ke šťastnější a prosperující zemi, sen, který zemřel s jeho odchodem z Downing Street.

Je to zjevně velmi velkorysý názor na člověka, který o odchodu z EU lhal stejně jako o většině jiných věcí. Jádrem některých přetrvávajících sympatií k němu je možná to, že si mnoho lidí odmítá přiznat, jak byli podvedeni. Tento pohled na život před Johnsonem a po něm však zdůrazňuje něco, co se nyní usazuje mezi všemi, kromě těch nejzatvrzelejších stoupenců brexitu: tiché, mírně zmučené uvědomění, že všechny ty optimistické vize života mimo EU se nenaplní, i když krize vyvolané Vladimirem Putinem nakonec odezní.

Protože Britové jsou Britové, není to zatím záležitost, která by vyvolávala nějaký všeobecný hněv. I když by asi měli, nikdo se nechystá vyrazit do ulic a požadovat nějaké zúčtování s brexitem. Pokud však chcete pochopit současný politický moment (a některé důvody, proč konzervativci tak náhle a okázale vybuchli), je zde podivně přehlížená část příběhu.

Ať už z naší současné situace viní kohokoli, jeden důležitý fakt je nepřehlédnutelný. Budoucnost, kterou si před šesti lety koupilo 17 milionů voličů, se nyní zhroutila do svého pravého opaku. Nezapomínejme, že v létě 201 se Johnson, Michael Gove a bývalá labouristická poslankyně Gisela Stuartová společně podepsali pod článek v deníku Sun, který trval na tom, že po brexitu bude „NHS silnější, rozdíly mezi třídami menší a daně nižší. Budeme mít více peněz na naše priority, mzdy budou vyšší a účty za pohonné hmoty nižší.“

O rok později Jacob Rees-Mogg, který se zřejmě doposud snaží vyčenichat neobjevené „brexitové příležitosti“, ujišťoval každého, kdo mu naslouchal, že odchod z EU otevře cestu k mnohem levnějším potravinám, a tím zvýší disponibilní příjem lidí. Nejen brexit odhalil nesplnitelnost těchto snů, ale o to tak docela nejde: dávat takové sliby bylo hloupé a nebezpečné a my nyní začínáme žít s následky.

Pro Liz Trussovou a její vládu se politika po brexitu ukazuje jako nemožná. Chtějí, aby život mimo EU znamenal darwinistickou ekonomiku, škrty ve veřejných výdajích a menší sociální stát – což není to, o čem si miliony zastánců odchodu myslely, že hlasují v referendu v roce 2016, ani to, co toryové nabídli ve dvou následujících volbách. Mezitím hrozí, že snaha vykroutit se z nekonečných omezení brexitu v honbě za růstem vládě sváže ruce. Suella Bravermanová, ministryně vnitra, která ztělesňuje veškerou protivnost a introverzi moderního konzervatismu, říká, že chce snížit čistou migraci na „desítky tisíc“. Downing Street však dává najevo, že chce liberalizovat britský imigrační systém, což by určitý druh voličů brexitu rozhodně přivedlo do záchvatu zuřivosti. Vše je špatné, protože logika postoje Trussové a jejích spojenců nemůže obstát: jak se rozpadá brexitová revoluce, která převrátila konzervativní politiku a vynesla ji k moci, důvod jejich úspěchu je zároveň zárukou jejich neúspěchu.

Vzhledem k tomu, že labouristé Keira Starmera dlouhodobě odmítají zpochybňovat náš odchod z EU, čelí srovnatelným rozporům, ale zdá se, že se nejistě snaží najít cestu. Jeden z nejzajímavějších momentů uplynulých dvou týdnů politického divadla se odehrál během Starmerova projevu na konferenci v Liverpoolu, kdy Starmer skutečně zmínil slovo na B a nesměle hovořil o tom, co kalamita brexitu znamená pro pohled lidí na politiku. Řekl, že mnozí z těch, kteří hlasovali pro brexit, tak učinili proto, že chtěli „demokratickou kontrolu nad svými životy … příležitosti pro další generace, komunity, na které by byli hrdí, veřejné služby, na které by se mohli spolehnout“. Bylo to trochu růžové čtení nedávné historie, ale znělo to tak nějak pravdivě. A dodal: „Ať už jste hlasovali pro odchod, nebo pro setrvání, byli jste zklamáni.“ Jeho tvrzení, že nějak zařídí, aby brexit fungoval, zní stále velmi pochybně, ale je to začátek: přinejmenším přiznání lží a cynismu, které nás sem dostaly.

Jiná věc je, zda rostoucí zklamání a nespokojenost budou znamenat jen elegantní přechod od konzervativců k labouristům. Nepravdy, které Tony Blair řekl o válce v Iráku, nakonec sehrály svou roli v obrovské krizi důvěry ze strany veřejnosti, která vedla k brexitu a následnému nekonečnému politickému zmatku. Nyní se podvody z roku 201 odhalují v ještě toxičtějším politickém prostředí, zaplaveném konspiračními teoriemi a polarizací. Každý, kdo předpokládá, že nálada cynismu, strachu a zmařených nadějí uvede politiku na pravou míru, by se možná měl zamyslet nad nedávnými událostmi v Itálii, Švédsku a Francii – a blíže k domovu nad tou rychlou nostalgií po bezohledném, autoritářském stylu vedení, který Johnson kombinoval se svými showbyznysovějšími aspekty. Jakmile bude Trussová z cesty, může se ještě zhmotnit konečný paradox brexitu: strašlivou vzpruhu pro přesně ten druh politiky, jejíž neúspěch ho měl rozmetat na padrť.


Úvodní foto: Brexit mural, Radley by Athirty4, zdroj: Guardian, autor: John Harris, překlad: Robert Nerpas