Afričtí přátelé Vladimira Putina

Válka na Ukrajině má také masivní dopady na africký kontinent, zejména kvůli nedostatečným dodávkám obilí a rostoucím cenám energií. Přesto většina afrických zemí sympatizuje více s Ruskem než se západními státy. Existují pro to dobré důvody a Evropané, pokud chtějí získat Afriku na svou stranu, by je měli znát.

Motto:

Bývalý německý prezident Horst Köhler vyzýval evropské státy, aby investovali v Africe! Před 15 lety totéž prohlásil tehdejší argentinský velvyslanec směrem k Česku. „Investujte v Argentině…“ Dnes v Africe a v Jižní Americe investují říše zla, Rusko a Čína… Další chyba Západu!

Na cestě do Prahy, kde v současnosti působím jako hostující profesorka na Univerzitě Karlově, jsem měla jedny z nejzajímavějších rozhovorů o dopadu ukrajinské války na Afriku a jejích důsledcích pro bezpečnost. Česká republika leží v srdci Evropy; je odtud jedinečný pohled na evropské výzvy včetně ukrajinského konfliktu.

Česká republika je domovem největší ukrajinské komunity ze všech členských států EU: před začátkem války v zemi žilo více než 130.000 Ukrajinců, což představuje asi 30 % zde žijících cizinců. Přestože země od začátku ruské invaze přijala více než 300.000 ukrajinských uprchlíků, patří mezi nejhlasitější odpůrce imigračních reforem EU, zavedených po uprchlické krizi v letech 2015-16, jejichž cílem je přerozdělení migrantů v rámci EU cestou závazných kvót. Je jasné, že Česká republika se k ukrajinským uprchlíkům chová jinak než k těm, kteří do Evropy přišli z Blízkého východu a Afriky.

Účastníci rozhovorů v Praze se nejvíce obávali, že ukrajinský konflikt spustí novou uprchlickou krizi, se kterou se Evropa nebude moci vypořádat, a že EU bude zranitelnější vůči bezpečnostním rizikům a urychlí se proces jejího rozpadu. Cesta mě proto donutila zamyslet se nad tím, jak Evropa rozumí Africe – a jak se Afrika dívá na Evropu.

Nezdravé závislosti

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu 24. května potvrdila, že EU a Egypt budou úzce spolupracovat, aby zvládly dopady ukrajinské války na potravinovou bezpečnost. Během summitu Africké unie o několik dní později zopakovala, že Unie chce kontinentu pomoci se s problémem vypořádat. Deklarovaným cílem Komise ve spolupráci s africkými zeměmi v otázce hrozící potravinové krizi je ukončit „nezdravé závislosti“. Evropští lídři však také doufají, že v Africe získají podporu pro sankce uvalené na Rusko ve snaze co nejvíce izolovat ruskou ekonomiku.

Zásobování potravinami je však pro africké státy prioritou. Největšími dodavateli pšenice v Africe jsou Rusko a Ukrajina. Ukrajinské obilí je zvláště důležité pro severní Afriku a Blízký východ. Většina zemí v těchto regionech již zaznamenává pokles jejích dodávek. Válka – a zejména výsledný nárůst cen energií a komodit – zasáhla i další oblasti africké ekonomiky v době, kdy byly výrobní a dodavatelské řetězce napjaté již pandemií. Podobné problémy existují téměř všude, ale Afrika a její mnohé zaostalé země, z nichž část je náchylná k vnitřním konfliktům, se liší v tom, že jejich obyvatelstvo je zvláště zranitelné vůči cenovým výkyvům.

V severní Africe se státy potýkají s problémy vnitřní bezpečnosti kvůli vysoké nezaměstnanosti a špatnému vládnutí. Země Sahelu a střední Afriky čelí řadě obtíží pramenících z politické a ekonomické nestability. Samozřejmostí jsou zde vojenské převraty a v bezpečnostním prostředí často dominují boje mezi národními armádami, džihádistickými silami a dalšími milicemi (včetně ruských polovojenských sil). Na druhou stranu, Africký roh je nadále sužován pokračujícími konflikty v Súdánu a Somálsku a zhoršujícím se nedostatkem potravin.

Jižní Afrika bojuje o udržení stability, protože se potýká nejen s vysokou inflací kvůli rostoucím cenám energií, ale také s nedostatkem elektřiny a přírodními katastrofami, jako jsou záplavy v KwaZulu-Natal. Země je hlavním cílem migrantů z jiných afrických zemí. Počet migrantů, přicházejících do Jižní Afriky, se zvýšil z přibližně dvou milionů v roce 2010 na více než čtyři miliony v roce 2019. Ačkoli čísla během období koronaviru klesla, očekává se, že s odezněním pandemie opět porostou. Vzhledem k současným ekonomickým potížím země je však nepravděpodobné, že Jižní Afrika bude pro africké migranty tak atraktivní destinací jako kdysi.

Mladé státy, slabé vlády

V důsledku pandemie a války na Ukrajině Afrika obecně ztratila svou atraktivitu. Protože africké země bývají mladé, se slabými vládami a ekonomikami závislými na vnější pomoci, jejich zahraniční politika je obecně slabá a silně ovlivněná jejich dárci. Současné globální okolnosti však nabízejí africkým státům příležitost prosadit svůj hlas tím, že si vyberou strany konfliktu mezi Ruskem a Západem – výměnou za ekonomickou podporu.

Západ – zejména Spojené státy americké a Evropská unie – naléhá na africké země, aby jejich program podpořily. se jistě může dovolávat různých závislostí Afriky na Evropě, aby motivoval tyto země k podpoře jeho pozice. Evropa však již není tak důležitým partnerem pro africké země jako dříve, zatímco jiní aktéři hrají větší roli: Čína financuje infrastrukturu a různé další projekty, Rusko slibuje nové investice, zatímco ruské polovojenské organizace jsou na kontinentu stále aktivnější. zde také rozšiřuje svou roli.

Africké státy se obecně do podpory západního postoje k Ukrajině nehrnuly. Mnoho z nich má na válku velmi odlišný pohled než jiné země světa. Od konce 2. světové války nebyl v Evropě vojenský konflikt takového rozsahu. Afrika však během tohoto období zažila několik rozsáhlých a krvavých válek. Konflikt na Ukrajině a civilní oběti, které způsobil, nejsou v Africe tak šokující jako pro lidi na Západě (ani masakr v Buči nepřitahuje v Africe takovou pozornost jako v Evropě a Severní Americe). Vzhledem k tomu, jak Evropa reagovala na události na Ukrajině, by někteří v Africe mohli obviňovat Evropany a Západ z pokrytectví, vzhledem k jejich vlažné reakci na násilnější konflikty v afrických zemích.

Nechybí ani historické faktory. Africké státy mají tendenci spojovat západoevropské země se svou koloniální minulostí, zatímco Rusko bývá spojováno se Sovětským svazem. Během studené války Sověti podporovali mnoho afrických hnutí za nezávislost. Ukrajinu Afričané znají jako součást bývalého Sovětského svazu a v tomto smyslu je tamní konflikt vnímán jako nevyřešený problém studené války.

Pozůstatek studené války

Po skončení studené války nebylo Rusko v Africe hlavním hráčem, protože na kontinentu téměř neinvestovala a neměla tam ani užší obchodní vazby. V minulém desetiletí však Rusko začalo vztahy se zeměmi, rozčarovanými západními mocnostmi a obecně sužovanými vnitřním násilím, posilovat. Je předním dodavatelem zbraní v regionu a prodává je jak vládám, tak nevládním skupinám.

Pokud jde o Ukrajinu, vzkaz Ruska Africe (a dalším) zní, že musí chránit své zájmy před pronikáním Západu do jeho nárazníkové zóny. Tento argument je v souladu s africkou představou, že konflikt je pozůstatkem z dob studené války. A v mnoha ohledech jsou v Africe stále nevyřešené problémy z dob studené války. Někteří vůdci z té doby zůstávají u moci, zatímco jiní byli nahrazeni stejně smýšlejícím vedením. Poselství Západu o Ukrajině nerezonuje na kontinentu, který vidí Západ jako agresora vůči zranitelným. Ani diskriminace Afričanů žijících na Ukrajině v době invaze nepomohla sdílet argumenty Západu či Ukrajiny.

Pokud jde o sankce uvalené na Moskvu, jsou v Africe obecně považovány za nástroj, který Západ používá selektivně a ne nutně efektivně proti státům, které nesledují západní linii. Sankce uvalené na africké země jsou vnímány jako represivní opatření proti slabým a chudým národům, které se snaží rozvíjet. V afrických zemích nepřinesly žádnou skutečnou změnu a přispěly pouze k jejich vzdálení se od Západu. Všechny tyto argumenty způsobily, že africké země jsou vůči Moskvě vstřícnější – ne-li vysloveně proruské.

Státy, které válku odsoudily, jako je Keňa, která má úzké vztahy s USA a Británií, tak nečiní proto, aby podporovaly Západ, ale aby bránily mezinárodní právní stát a zásadu neútočení mezi státy. Západ, a zejména Evropa, by měl přistoupit k seriózní politice, aby podpořil svůj závazek vůči Africe a rozptýlil rozšířené podezření, že západní země se dvoří kontinentu jen proto, že potřebují spojence proti Rusku a přitom nemají žádný jiný zájem na rozvoji Afriky. Tato politika by mohla zahrnovat pomoc v naléhavých záležitostech, jako je potravinová krize a dodávky surovin, a také pomoc africkým zemím při rozvoji jejich hospodářství, zlepšení jejich systémů vlády a zvýšení jejich celkové stability prostřednictvím pomoci v boji proti terorismu.

Správné poselství

Na začátku však stojí pochopení toho, jak Afrika funguje a proč mnozí na kontinentu sympatizují s Rusy. Osvobození afrických států za studené války nepodporovalo dnešní Rusko, ale Sovětský svaz, jehož součástí byla Ukrajina. Je proto životně důležité, aby Ukrajina a Evropa našly správný způsob, jak předat své poselství africkému vedení v tomto duchu.

Je také důležité ukázat jednotu. Mnoho evropských zemí se potýká s vnitřními problémy a některé země EU zaujaly k Ukrajině a Africe jiný postoj než její ostatní členové. Afričtí lídři vědí, že spolupráce s Evropany bude obtížná, dokud tyto rozdíly přetrvají. Ale také vědí, že pokud se Západ sjednotí a půjde za svým strategickým cílem, dosáhne ho.

Africké státy dosud akceptovaly jakoukoli pomoc, kterou byl Západ ochoten poskytnout, například v oblasti zdravotnictví, školství, budování institucí. Zároveň spolupracují s dalšími zeměmi, jako je Čína, na infrastruktuře. Budou se snažit získat co nejvíce ze všech aktérů se zájmem o spolupráci s kontinentem. Pokud však chce Západ ovlivnit Afriku, musí vybudovat vztahy trvalé. Pokud má vyvinout strategii pro Afriku, pravděpodobně bude muset přestat zdůrazňovat názory západoevropských států – bývalých koloniálních vládců mnoha afrických zemí. Zdůraznění perspektiv postkomunistických východoevropských států, které sdílejí některé společné zkušenosti s africkými národy, se naopak může stát základem trvalých vztahů mezi Evropou a Afrikou.

I proto má smysl uvažovat o Africe v České republice. Jako postkomunistická země v srdci Evropy zná slabiny Ruska i Západu a mohla by nabídnout pohled na budoucí výzvy, kterým kontinent čelí.

Antonia Colibasanu je analytičkou Geopolitical Futures a lektorkou na Rumunské univerzitě národní obrany v Bukurešti.


Úvodní foto: Vladimir Putin, Meeting with President of the Central African Republic Faustin Archange Touadera, by Mikhail Metzel, zdroj: Cicero, autorka: Antonia Colibasanu, překlad: Bohumil Řeřicha