Gigantický omyl A. Babiše a jeho současné vlády

Hospodaření firmy, včetně malé, je prakticky stejné jako hospodaření rodiny. Můžu si koupit jen to, na co si vydělám. V dobrých, tučných a stabilních časech si můžu půjčit, abych si mohl něco pořídit rychleji, a pak dluh splatit. Ale nemusí to vždycky vyjít.

A  nyní k tomu současnému Babišovu omylu

Hospodaření státu je prý něco jiného. Omyl! Hospodaření státu je totéž. Zásadní rozdíl je právě v otázce: Za vlastní nebo za cizí? Ve firmě za vlastní, v rodině za vlastní, ve státním rozpočtu za cizí.

Odpovědnost za nasekané dluhy nenese žádný konkrétní člověk, nýbrž anonymní masa poslanců a členové vlády, kteří průšvih nebudou platit ze svého. S velkou pravděpodobností už nebudou ani u toho, až to bouchne. A to, že to bouchne, je víc než jisté. Každému rozumnému člověku dojde, že se bude muset šetřit. Rozumný člověk totiž ví, že si nemůže půjčit milion, když vydělává taktak na živobytí. Ne tak současná česká vláda v čele s oligarchou A. Babišem.

Pasti populismu a lobbismu

Jedna ze základních demokratických svobod – svoboda projevu – zahrnuje i svobodu říkat nesmysly. Rozlišit smysluplné myšlenky od nesmyslů je na občanovi-voliči a jeho schopnostech. A to je ten problém. Je lidské, že lépe se poslouchají věci jednoduché a příjemné, snáze se jim věří, a ten, kdo maže med, je nám příjemnější. Je populárnější, než ten, kdo nás obrazně kope kamsi, abychom se konečně vzpamatovali.  Jasně se to ukazuje právě na současné krizi českého státu doprovázené pandemií koronaviru. Umožňuje nám v tom šoku na chvíli se zastavit a zamyslet nad nakupováním zbytečností, vysmát se stupidní reklamě malující svět na růžovou, rozmyslet si, zda opravdu koupit druhé auto, když nemám kam postavit to první.

Všichni vědí, že příčinou jsou snadno dosažitelné peníze, nesplatitelné hypotéky a půjčky, hory výrobků, které nikdo nepotřebuje, auta, kterých chrlí automobilky o třetinu víc, než je možno prodat. Produktivita výroby v mnoha oborech už dávno překonala možnosti trhů – není problém vyrobit, problém je prodat.

A jaký je recept populistů, kteří nechtějí tyto problémy řešit – chtějí být zvoleni?!

Tisknou další peníze, vyhlašují šrotovné na auta, lijí stamiliony do bank (po finanční krizi v roce 2008), které si jimi řeší svoje dluhy a stejně nepůjčují. Místo aby to „zašpiněné“ prostředí nechali vyčistit očistnými bankroty. Ale bankrot není populární. Takže pryč od něj. Ta krize je ale důkazem životaschopnosti systému, varováním, že takhle dál nelze. Všechny pokusy ošidit to (a největší tohoto státu od jeho vzniku v roce 1993 tím pokusem je) jen odsunou problémy do budoucna.

Ale populisté skutečně hasí požár benzinem. Opakují stále stejné chyby, řeší dluhy děláním dalších dluhů, chyby, které by každou rodinu, každou normální firmu hospodařící za své, okamžitě zabily. Aby byli zvoleni. Populisté spoléhají na to, že jsme hloupí.

Pak je tu ještě jedno z nebezpečných rizik- lobbismus

Tvrzení, že lobbismus je legitimní součástí demokracie, je omyl. Lze připustit, že to tak kdysi bylo. Vše se však vyvíjí, a to ne vždy k lepšímu. Řeči o tom, že jsou to poradci poslanců, jsou směšné. Dnes je to evidentně nejen v našem státě nejúčinnější forma korupce.

Stačí si zase položit základní otázku: za vlastní nebo za cizí? Za vlastní si poslanci přece platí vlastní poradce. Takže za cizí. Když ale někdo ty lobbisty platí, tak jim také říká, co mají těm poslancům poradit. Nejúčinnější korupce a zcela legální.

Lze si lehce představit, co by asi řekl podnikatel dodavateli, kdyby mu materiál nebo cokoli jiného vyfakturoval za trojnásobnou cenu! On by si to také nikdy ani nedovolil. Nikdo se ale nediví obecně známému faktu, že se v této zemi staví kilometr dálnice o třetinu dráž než u sousedů v Německu. Jak přijel před mnoha lety (to se ještě dálnice dostavovala) za jedním podnikatelem lehce opilý kamarád z vojny a nabídl, že ho seznámí se „šestkou.“ Šestce dám stovku (rozuměj tisíc) a ona mne seznámí s pětkou, ta za dvě stovky se čtyřkou – a tak dále – a na konci mám zakázku na dálnici. Když viděl podnikatele, jak je udivený a neschopný slova, mávnul rukou a byl pryč. Proto je u nás kilometr dálnice dražší než v Německu. A proto je snem a cílem každé firmy u nás být „nacucnuta“ na státní rozpočet…

Přestože jde o miliardy, nikomu to nevadí, protože to jde z cizího – pardon, z našeho. Korupci v mnoha podobách se vůbec nelze vyhnout, a pokud to zkusíte, můžete firmu rovnou zavřít.

Další příklad: Je tady krize, musíme šetřit. Takže se přidá státním zaměstnancům.

Neboť to jsou státní zaměstnanci a potencionální voliči vládnoucího establishmentu. A následek? Centralizace, a tím více byrokracie. Místo, aby se jich třetina propustila! A k tomu „rouškovné“ pro důchodce bez ohledu na výši důchodů (můj známý má důchod 30 tisíc Kč). Ale to nestačí: oligarcha A. Babiš ještě přidá zdůvodnění, že je potřeba „podpořit spotřebu.“

Ano, je gigantickým omylem oligarchova ANO a spol., myslet si, že státní rozpočet je něco jiného, než rozpočet rodinný nebo firemní. Je to totéž, jen v gigantických rozměrech.
Populisty nelze odstranit, je však nutno jim zásadně nevěřit! A také je nevolit. Jediným účinným opatřením proti jejich řádění by bylo uzákonění vyrovnaného státního rozpočtu. A lobbismus? Musí z demokracie zmizet, protože ohrožuje její důvěryhodnost.

Imperativ velkého filozofa Immanuela Kanta je stále platný: „Konej tak, aby maxima tvé vůle mohla být všeobecným zákonodárstvím.“

Možná je opravdu naše mizérie způsobena tím, že svoboda sama bez vyššího principu mravního zřejmě nestačí. Významný ekonom profesor Wilhelm Röpke uvedený problém definoval:

„Aby trh fungoval, je odkázán na kulturní a mravní síly, které sám vytvořit nedokáže, předpokládá je však a konzumuje.“

A jak řekl Tomáš Baťa: „To čemu jsme zvyklí říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. Potřebujeme mravní postoje k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, pracovat a šetřit tak, aby to bylo žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: The Prague Astronomical Clock, by Godot13, zdroj: Wikimedia Commons [wc_spacing size=”40px”]