Doba je vykloubená

Doba je vykloubená. Vzal to ďas, že spravovat má zešílevší čas! Tak pravil Hamlet. Ale poté pokračuje: „Tak pojďte, půjdem spolu.“ Timothy Snyder, Tyranie.

V naší zemi přituhuje. Je to nejhorší doba za uplynulých 30 let, a nejen současnou pandemií, která českou společnost nesmírně ohrožuje.

popisuje dobu ve svém fundovaném komentáři pro DeníkN:

„Normalizace pokračuje. Na tu původní se totiž neumíme ptát.“

Naprosto s Petrem Pithartem souhlasím, vše, o čem píše, jsem osobně zažil. Nikdo se dodnes příliš nezmínil o tom, že „po srpnu 1968 muselo projít 1, 5 milionu občanů prověrkami. Na 160.000 komisařů v čele prověrkových komisí a vzápětí ohnutá záda voličů, jejich nervózní pohled po volební místnosti, který jako by si nevšiml plenty vzadu v rohu.“

Já v tom byl

Ano, seděl jsem také před prověrkou, kde naproti mně seděli ředitel, předseda závodního výboru KSČ a kovaný zástupce z OV KSČ. Řekl jsem, že se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasím. Před tím jsme každý dostali tzv. Poučení z krizového vývoje, kde lež se stala pravdou. Byl jsem tehdy v 25 letech veterinární technik, neměl jsem pod sebou žádné lidi. Proto mne nechali být.

Pamatuji, jak jsem šel při jedněch volbách za plentu a jak se na mne předseda komise, kovaný bolševik zamračil.

Pamatuji, kolik schopných lidí, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk, přišlo o práci, o kariéru, ale postihlo to i příslušníky rodiny. Nebyli to posléze jen Chartisté, ale i mnoho jiných, kteří byli komunisté, ale i bezpartijní. V té době se lámal charakter této společnosti a zůstal nalomen dodnes. Normalizace, především vstupem A. Babiše do vysoké politiky a zvolení M. Zemana prezidentem, se opět stala realitou. Kolik zbabělců a vypočítavců vyplulo na povrch.

Pavučina

Bohužel i já se už v době normalizace nechal obalit „jedovatou“ pavučinou křižáka – komunistické ideologie. Naivita neomlouvá. Stal jsem se „užitečným idiotem,“ jak tyto lidi nazýval sám velký Lenin. Stále se omlouvám a vím, že moje vina je trvalá, když vidím, co komunismus v této zemi napáchal. A jeho rezidua jsou v ní stále velmi silná. Což je důsledek naší současné situace.

Dnes již zesnulý filozof se ve své předmluvě ke knize Karla Jasperse Otázka viny – příspěvek k německé otázce m.j. táže v návaznosti na slova Jasperse, že v té době zůstávaly všechny neutrální státy stranou a nedržely spolu, ani se spolu nebránily:

„Máme snad uznat, že jsme vinni pouze my? Ale pak dodává: naše úvahy o vině slouží k tomu, abychom pronikali do smyslů naší viny, i když hovoříme o vině druhých.“

 Ladislav Hejdánek ve své předmluvě pokračuje dál:

„Pochopitelně, říká Jaspers, nemůžeme jen poukazovat na slepotu politických vůdců tehdejších velmocí, protože odpovědni byli i politikové menších a malých národů:

 …„zejména však má každý občan svůj díl odpovědnosti za politiky, za vládu a za to, co dělají, co činí stát. Zde si musíme říci: to neplatí jen pro tehdejší Německo, ale znamená to, že odpovědni jsme už tehdy byli také my sami (t.j. naši předkové), a to nejen tím, že jsme se po Mnichovu nebránili vojensky, ale zejména tím, že jsme ještě dříve dospěli k tomu, aby se situace vyvinula tím směrem, který se dnes mylně jeví jako jediný skutečný. A proto jsme také odpovědni i tím, co jsme připustili po válce, jsme spoluodpovědni za to, co se u nás stalo po r. 1945 a pak po únoru 1948, a k čemu docházelo po celou druhou polovinu století a též (i za posledních 20 let – pozn. pisatele), ale také za budoucnost a zejména před budoucností.“

„Historie není prostě jen to, co se stalo, ale je vedle řady dobrých věcí také plná situací a jednání, k nimž nikdy nemělo dojít a za něž jsou lidé různou měrou odpovědni, tj. na nichž nesou svůj podíl viny. A my k těmto lidem vždycky také náležíme, ať chceme, nebo ne, a to i tehdy, když „nic neděláme,“ resp. když jsme „nic neudělali“. Morální a metafyzickou vinu nesou za rodiče jejich děti a děti jejich dětí – taková vina se nesmaže, ale může být jen přiznána a – pokud to je možné – odčiněna“.

Litovat sami sebe

„Pro nás všechny – jako pro jednotlivce – platí: nechceme se jen tak snadno cítit nevinní, nechceme litovat sebe sami jako oběti neblahého osudu, nechceme očekávat pochvalu za utrpení, nýbrž chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen možno u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých. Není důležité, že to původně napsal Jaspers jako Němec Němcům. Musíme to číst jako poselství určené také osobně nám, chceme-li být zase lidmi v pravém slova smyslu, tedy každému z nás, který prožil socialismus, který si přisvojoval slovo demokracie.

Nikoho k tomu nelze nutit, nikoho v tom nelze kontrolovat, v této věci se rozhoduje v posledku každý sám o sobě.


Úvodní foto: Upside Down House, Dennis Jarvis, zdroj: Wikimedia Commons