Půl milionu Maďarů bez nemocenského pojištění?

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Hungary Parliament Building Budapest by Lbking (c)Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]

Orbánovy vánoční dárky: kulturní suverenita, parlamentní pravidla, sociální dávky

Orbán jako mistr svobody názoru: kdo bude v budoucnu premiéra rušit při jeho projevu, může být až na šest měsíců vykázán z parlamentu i se svým mandátem.

Viktor Orbán

Nezávislí poslanci se v maďarském Parlamentu už nesmí spojovat s frakcemi, i když získali nutné kvorum. Podle stranických listů zvolení poslanci smí patřit jen do frakce těchto stran anebo dále pracovat jako nezávislí. Porušení vnitřních pravidel, která byla dosud trestána pokutami nebo vyloučením ze zasedání, může nyní vést k vyloučení ze zasedání Parlamentu až na 60 dní, což v podstatě představuje zákazu mandátů. Orbánův Fidesz je opevněn v Parlamentu a nadále marginalizuje opozici.

Zřízení Národní kulturní rady bylo také přijato a financováno centrálně. Ta dle vlastního uvážení dělí kulturní instituce na základě „národního strategického zájmu“, a tak určuje jejich financování a obsazování, a tím i jejich obsah. Díky mezinárodním protestům bylo několik odstavců pozměněno tak, aby předcházelo většímu zneužívání práv místními úřady. V zásadě však zůstává hlavním významem návrhu zákona centralizace. Nakonec musí každé nové jmenování požehnat ministr kultury, nebo jej může jednoduše odmítnout.

Třetí vánoční balíček se týká sociálního zabezpečení. Důchodové, zdravotní, nezaměstnanecké a doplňkové dávky jsou sloučeny do 18,5 % daňového balíčku. Vláda to oslavuje jako snížení byrokracie, ve skutečnosti jí však jde o menší transparentnost s tím, že deficity mezi fondy lze přesouvat tam a zpět a maskovat špatnou správu fondů. Kromě toho je každému občanovi, který nezaplatil příspěvky na sociální zabezpečení po dobu tří po sobě jdoucích měsíců, odepřen přístup do systému zdravotní péče – bez ohledu na to, zda je za nezaplacení odpovědný. To by se mohlo dotknout zejména malých samostatně výdělečně činných, ale také středních stavebních společností, účastnící se výběrových řízení ve veřejném sektoru – nezřídka proti vládním agenturám.

Tento balíček dopadá především na těch cca 500.000 lidí, kteří nemají ani nárok na sociální dávky nebo dávky v nezaměstnanosti, a kteří tak zcela opouštějí sociální síť. Většina z nich si nemůže dovolit ani uhlí nebo slušné jídlo, natož pak 23 eur měsíčně za pohotovostní zdravotní pojištění. Týká se to především Romů. Je to „nelidské“ a „nesolidární“, uvedly odbory. Takže v Maďarsku nic nového.

Podobným směrem bych chtěl jít i předseda současné české vlády se svým hnutím ANO, který je přesvědčen, stejně jako Jaroslav Kaczynski v Polsku anebo v Maďarsku, že ho k tomu zmocňuje většina v parlamentu. Tyto tři země Visegrádu jdou nebezpečnou cestou centralizace moci a upevňování role státu.

Timothy Snyder, americký spisovatel a filozof ve své pozoruhodné knize Tyranie mj. píše:

„Varuj se státu jedné strany. Strany, jimž se podařilo zapudit všechny rivaly a přetvořit celé státy, nebyly všemohoucí od začátku. Využily historického momentu k tomu, aby oponentům (jakýmkoli způsobem) znemožnily politickou existenci. Podporuj systém více stran a braň pravidla demokratických voleb. Hlasuj v místních a státních volbách – dokud to jde. Uvažuj, zda nekandidovat.“

„Autoritářský režim jak nás přesvědčují režimy v Polsku a Maďarsku (a snahy v České republice), si většinu ani nemusí vynucovat. Lidé uvažují, co po nich nejspíš bude represivnější vláda chtít, a pak se podle toho dobrovolně chovají, aniž by jim to kdokoli přikazoval. Občan, který se takto přizpůsobí, dává stávající moci najevo, čeho může do budoucna dosáhnout.“ Markantním příkladem jsou voliči hnutí ANO předsedy české vlády A. Babiše.

Český biolog a filozof Emanuel Rádl ve své stále nedoceněné knize Válka Čechů s Němci (1928) upozorňuje právě na nebezpečí většinové demokracie, kterou se chtějí řídit zmíněné země Visegrádu. Varuje, že sice vznikla jako protiklad absolutizmu, zrušila moc absolutistického monarchy, ale jen aby ji přenesla na většinu státu vládnoucí. A dodává: „Jakou záruku máme, že hlas většiny je vždycky spravedlivý, když víme z historie, že každá pravda byla napřed v menšině a těžce si na většině vybojovala právo na uznání?“ Rádlova slova dokazují současnou skutečnost, že vládní většinové strany marginalizují vliv opozice. V České republice je naopak naděje, že vznikem hnutí Milion chvilek pro demokracii se objevuje možnost vytvoření silné mimoparlamentní opozice postavené na svobodném občanovi.

Podle Rádla je absolutistický charakter demokracie většinové nejkrajněji realizován v komunismu (a posléze v nacizmu), kde předpokládaný zájem „národa“ je absolutní normou pro život „jednotlivce“. Prosazují se práva masová, nikoli právo individua proti mase.

Rádl jde ještě dál:

„U nás se užilo většinové demokracie zvláště v boji proti Němcům – protože Němci jako „menšina“ neměli podle ní žádných práv, než které jim dala česká většina. Teorie o Němcích a Maďarech jako menšinových národnostech našeho státu je založena na kombinaci organického (na národě jako největší přírodní síle) a většinového pojetí demokracie. V duchu pojetí organického jsou Češi jediným vládnoucím kmenem v zemi (jak charakteristické pro dnešní dobu), plníce její historické poslání. V duchu pojetí většinového je Čechů víc, a proto mohou si jako většina odhlasovat cokoli proti Němcům, kteří jsou proti nim v menšině.“

Již v době Rádlově se ozývaly kritiky většinové demokracie z úst rozvážných lidí. Ti poukazovali na to, že je příliš mechanistická a že přehlíží přirozené prvky společenského života, že všechno řeší šablonovitě a znásilňuje jednotlivce, příliš zasahuje do práv rodinných, nemá morálního měřítka pro život a přepolitizovala veřejnost.

„Dnešní krize demokratismu je krizí tohoto většinového pojetí“
Právě země na východ od Rýna, které prožily absolutizmus a nejkrajnější charakter většinové demokracie, komunizmus, se nachází jakoby v renesanci tohoto pojetí v podání např. „neokonzervatismu“ jako Polsko a , kde na prvním místě není občan a jeho neopakovatelná jedinečnost lidského individua, ale národ, stát a víra. Pro všechny tyto země včetně zemí Visegrádu je příznačná renesance nacionalismu, který byl příčinou posledních dvou světových válek vzešlých právě z Evropy.