Mám obavy


Úvodní foto: ’s Mug Shot, source: Tsarist police document, by commons.wikimedia.org

Motto: Fanatická víra provázená hloupostí deformuje i slušného člověka.

Sovětská tajná služba už nebrání nesmyslný komunismus, který v Rusku již neexistuje, ale coby skutečně elitní organizace s těmi nejchytřejšími mozky ve svých řadách vpravdě vlastenecky přispívá tradičními prostředky k tomu, aby vrátila velmoc k bývalé slávě a moci nad oblastmi, kde ztratila vliv, a má naději, že ho tam znova nabude. Většina Rusů byla a je zakotvena v minulosti. Dnešní prezident Putin se opírá o předkomunistickou minulost a ví, že Rusové chtějí autokratického vládce (což je podobné značné části české společnosti v její volbě prezidenta Zemana). Stalin byl opravdová zrůda, původce toho největšího, dnes do detailu doloženého masového zla. Za 30 let stvořil nový systém založený na strachu, který vydržel dalších 40 let.

Refugees on a roof of a train in Ukrainian SSR during the famine period of 1932-1933, source The Ukrainian Museum Archives
Refugees on a roof of a train in Ukrainian SSR during the famine period of 1932-1933, source The Ukrainian Museum Archives

Pro naši zemi byl Stalin nejzhoubnější a naší tisícileté civilizaci zasadil ničivou ránu. A to nejen nám, ale také dalším státům, které Rusové ovládli a vnutili jim skrze Stalina psychologicky negramotný „“. Ve skutečnosti šlo o přímou moc nad další částí Evropy, na což byl ruský lid hrdý. Všechny státy, kterým Rusko vládlo, se z toho dodnes nevzpamatovaly (včetně naší země) a jsou na tom v porovnání se sousedními státy, které se vyhnuly zlému „tanci bláznů“, špatně. Ale ruský lid je na to dodnes hrdý a nostalgicky vzpomíná, jak Rusové vládli části Evropy až k Hamburku. Dnešní ruský komplex posiluje i to, že přišli právě o satelity a žijí v jakémsi pocitu ponížení. Co všechno museli Rusové vydržet a vydrželi, je neuvěřitelné. Včetně hrůz zinscenovaného hladomoru a dalších forem kruté represe;  a přesto všechno plakali dojetím, když se na tribuně objevil „ON“ Stalin, vrah milionů, který ovšem povznesl moc a autoritu Ruska jako nikdo předtím. Lid se dmul pýchou na svou mocnou vlast a jakýkoli čin, kterým dnes Rusko naznačuje cestu k bývalé moci (Ukrajina, Krym, Sýrie, hybridní válka) vzbuzuje nadšení, v srdcích těch, kteří se museli dívat na ponížení, že vládu nad částí světa ztratili.

U nás znamenal ten zničující zlom „Únor 1948“, přestože jsme se měli celá léta lépe než mnozí ostatní. Je poněkud deprimující, že oněch čtyřicet let vlády komunismu je často vnímáno jako snadno překonatelná epizoda a lidé nechápou, že násilné a drastické zničení řádu, který se tříbil staletí, a jeho nahrazení „nesmyslem“ má dodnes trvalé následky a společnost se vrací do bývalé civilizace jen materiálně. Že zkázonosná myšlenka třídního boje ční v základu chamtivosti, která vedla v minulosti k pocitu křivdy a nakonec nutnosti kapitalismus zničit, nastolit vládu spravedlnosti dělnickou třídou. To, co ve skutečnosti nastolili, byl zločin proti lidské přirozenosti. Svobodný svět se snažil bojovat se skutečnými vykořisťovateli. Ale prohlásit soukromé podnikání jako takové za zločin, s nutností vyhladit a zničit je jako celek, kdy většinou byli tito lidé vcelku slušní, úspěšní a humánně cítící, to je ten skutečný zločin, aplikovaný i na zemědělce. Podobně Hitler chtěl vyhladit zase určitá „etnika“, což byl zase jiný „tanec bláznů“. ke vzdělancům začala zvláště po únoru 1948. Byla aplikována na celou společnost, a aby se neřeklo, užitečná byla „pracující inteligence“. Bylo to čiré pokrytectví a v raných padesátých letech „delirium nenávisti“. Dnes jako kdyby stejnou nenávist někdo znovu rozdmychával (viz Miloš Zeman).

Dříve si lidé vzdělaných lidí skutečně vážili. Lidé touží po spravedlnosti jako takové, příkoří převážně vnímají emocionálně. A věřili a věří, že za to může celá „třída“. Nalítli a vždy nalítnou, byť jen dočasně. Vědomí křivdy nepřestane existovat a je zde nebezpečí, že lidé budou znovu a znovu přicházet na energická, jednoduchá, pádná řešení. Krátkost paměti je tím nejzásadnějším problémem nás všech. Opticky vzato je dnes Česká republika skvělou „západní“ zemí, kterou vždy byla a která se dokázala rychle vzpamatovat a natřít své omšelé fasády. Opticky jí lze řadit k těm lepším v Evropě. Ale bohužel jen opticky. Některé odporné nemateriální deformace bez povšimnutí zůstaly. Proto jsme stále postkomunistická země (škarohlídství, otrávenost, naštvanost). Historicky jsme byli zklamáni (selhali), že v našich genech zůstává pocit, že věci nedopadly. Což mohla ta 40letá indoktrinace a očerňování zůstat bez následků?

Že střední třída, která pobírá platy, bere nízké mzdy, ač to zní absurdně, za to může Stalin. On vymyslel a vnutil absurdní systém „kolektivizmu“, který se zhroutil. Byl a je proti přirozenosti. To se dodnes promítá bídou finančních možností jako dědictví minulosti, třebaže jsme nikdy u nás netrpěli hladem, jak tomu bylo v Rusku (podnikatelů se to netýká), ale závislost na mizerných platech je následek někdejšího třídního přístupu k odměnám. Nastupující lékař a jiní měli nižší platy než horník. Vyšší plat mít nesměl. Bylo to ideologické třídní hledisko. „Společenským vlastnictvím výrobních“ prostředků stvoříme nového člověka,“ hlásala komunistická doktrína. To je psychologicky negramotná úvaha.  Jenže stará střední třída intelektuálů vymřela a dnes je jejím pokračovatelem jen pár výjimečně nadaných jednotlivců, kteří neztratili kontinuitu díky rodičům či vlastní síle inteligence. Komunisté nechali vyplundrovanou zemi, ačkoli tvrdí pravý opak. V Německu byl u moci nacizmus 12 let a od té doby se tam už přes 70 let snaží rozebrat jeho následky U nás vládl komunismus od roku 1948 do roku 1989, v Rusku od roku 1917. Takže leckdo prožil celý život jen pod jeho deformujícím třídně nenávistným vlivem.

„Panenský prales se vyvíjel celá desetiletí. Když se vykácí, nevznikne panenský prales, i kdyby se člověk zbláznil.“ Na naši společnost je tento příměr aplikovatelný, na Francii či bývalé západní Německo nikoli. A nebyl by aplikovatelný ani na nás, kdybychom se nedostali do „ruského objetí.“

Epilog
Je absurditou, že na rozdíl od jiných zemí mimo Ruska a Číny zůstala u nás parlamentní stranou pokračovatelka toho „tance bláznů“, KSČM, která stále žije v zajetí kolektivizmu třídního boje a odmítání soukromého vlastnictví a podnikání.

„Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozkazy. Nu! To je tak: vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, tj. společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rothschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ – Klement Gottwald v prvorepublikovém parlamentu.

Zdroje: rozhovor s režisérem Ladislavem Smočkem v časopise Xantypa; Milena Jesenská: Nad naše síly (1938)

 

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.