Cesta z prodejny

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Adrien Leguay – The Way Out [wc_spacing size=”10px”]

Jsem na cestě z této podivné země? Země, která mi dala život a tolik ji miluji? Dala život i mým dětem? Chci dál žít s relativizováním čehokoliv a českým zlem? Je možné mít kolem sebe tolik negativního a cítit se stále svobodně?

Dva týdny před letošními parlamentími volbami jsem navštívil sám o sobě místní holičství. Ve spěchu jsem potřeboval učísnout pěšinku a zastřihnout kouty. Vcházejíc do dveří onoho podniku, zaslechl jsem rozhovor. Rozhovor dvou pánů. Jeden již seděl v křesle a nechal se obsluhovat kadeřnicí. Vypadal tak nějak spořádaně. Blondýn s chladným úsměvem, přesto sympaťák. Jakoby v civilu hájil spravedlnost, mír a pokoru. Budu mu v mém příběhu říkat Šéf. Druhý muž, z nedalekého kouta čekárny, byl od pohledu velmi nervózní, trpký a zpocený. Rafinovanými pohledy zkoumal, co by příchozí floutek mohl snést. On dostane přezdívku Nerv. Oba od sebe dělilo asi 15 let jejich životů.

Vedli spolu debatu založenou na známých lživých informacích prokremelských webů. Šéf i Nerv se vzájemně utvrzovali v pohledech na otázky rasismu (“cikáni a jiní černí”) až po témata a uprchlíků. Chvíli jsem je pozoroval a poslouchal. Bolely mě z těch žvástů uši. Šéf byl v jejich debatě v jasně nadřazené roli. Jakoby velitel, který rozdává úkoly a povely. Nerv ho nazýval opravdu také šéfem. Měl jsem pocit, jako bych tu jeho “šéfovskou” povahu už někde viděl. V předlistopadovém období let 1986 až 1989? Nějaký soudruh VB? Ano, byl to policista. Na můj dotaz ohledně jeho zaměstnání odpověděl rázně a soustředěně. Avšak již nepotvrdil, zda je policistou státním či městským. Prý: “to je snad jedno, ne?”. Mně to jedno nebylo.

Nerv asi vytušil, že budu protihráčem v jejich vzájemném mazlení se se zlem. Přitvrdil a prohodil rasistický vtip, který prohlásil za nerasistický. Reagoval jsem a jeho joke za typicky rasistický označil. Stavidla Nerva se povážlivě pohnula. Nasadil nacionalistickou, protiuprchlickou rétoriku. Přidal se opatrně i Šéf. Ten s jakousi stbáckou jistotou a pohrdajícím úsměvem na rtech. Nerv dával uprchlíkům za vinu vše. Vraždy v Německu, obtěžování všeho a všech. Nemohl nezmínit i to, že on islám rozhodně v Česku tolerovat nebude. Šéf začal kritizovat všechny sluníčkáře a pohrdat jimi v tom nejhrubším slova smyslu. Odpověděl jsem, že se za sluníčkáře považuji. V tu chvíli mezi námi bylo jasno.

Šéf i Nerv se do mě slovně pustili se vší vervou. Urážkami nešetřili. Situace vyvrcholila, když mě Nerv označil za hloupého. Opáčil jsem mu, že pokud on mě považuje za hloupého, já jej považuji za nácka. To jej vyvedlo na chvíli z jeho zaujetí pro štěkot. Jakoby ani nečekal, že se s tímto označením může u kadeřnice setkat. Netrvalo dlouho a Nerv opět rajtoval na svém verbálním CZ nacistickém koňovi: “… a když bude třeba a národ mě povolá, půjdu do zbraně a budu zabíjet,” říkal. Touto větou jakoby urychlil dostříhání hlavy Šéfa. Přeci jen policista by měl na řeči o zabíjení nějak reagovat, myslím. Přesně jak jsem očekával, nestalo se tak. Šéf se zvedl, zaplatil, poděkoval a bral se ke dveřím. V těch ještě dodal, otočen ostře ke mně, něco o tom, že každý si musí svoje zasloužit. I pozdravil jsem jej na odchodu soudružsky “čest práci”.

Do křesla usedl Nerv. Ještě více zpocený než při mém příchodu do kadeřnictví. Jeho nacistická resonance byla pro něj motorem. Stále něco vykřikoval o Putinovi a jeho zásluhách o celosvětovém uvědomění národní hrdosti a slovně se pral nejen se mnou, ale i se svými myšlenkami. Přeci jen na něj dolehla tíha okamžiku. Kadeřnice vzala do ruky nůžky. Bylo zapotřebí Nerva upozornit, že by bylo dobré od teď mlčet a nevrtět se tolik v křesle, aby neměl místo přesného střihu střih křivý jako svastiku. Po několika sekundách uposlechl a zmlkl. Už jsme na sebe dále nepromluvili. Ten den se ve dveřích kadeřnictví objevila ještě jedna osoba, o které jsem se později dozvěděl, že taktéž vyznává uprchlickou xenofobii a český .

Týden před touto příhodou jsem měl tu čest potkat v Šumperku soudružku. Soudružku učitelku. Nakupoval jsem v obchodě s oděvy. Měl jsem v košíku potřebný počet antibakteriálních ponožek a postavil jsem se do fronty před pokladnou. V ní, přede mnou, asi 5 lidí. Za mnou známá ženská tvář ze základní osmileté školy, z mých dětských let. Učitelka neznámého předmětu. Pokladní hlásí, že se pokladně nedaří odbavovat platící zákazníky rychle. Kvůli EET. Dva lidé přede mnou začínají kritizovat Andreje Babiše za tento vynález a uvádějí různé zajímavé informace, většinou nedostupné v českých televizních vysíláních. I přidávám se do rozpravy a taktéž se zájmem diskutuji. V tom přiletí zpoza mých zad odpověď. “Snad těm blábolům o Babišovi nevěříte? Vždyť udělal pro tuto republiku tolik záslužného,” učitelský hlas hřmí prodejnou a cvičená artikulace je jasná a srozumitelná, i když má soudružka učitelka poměrně vysoký věk. Zákazníci ve frontě se s učitelkou přou v daném tématu. Debata probíhá klidně, avšak soudružka se pohrdavě usmívá za každým faktem z druhé strany frontové linie. Nakonec tu na debatu s ní zbývám jen já a dvě pokladní. Ostatní platící mezi tím odešli, mávajíc nad soudružkou rukou. Ta nyní vycítí příležitost a začne mě familiérně oslovovat “hochu milej” a poučovat o svých historických zkušenostech, které jsou zaručeně ty nejdůležitější a nejpravdivější pod sluncem. I požádal jsem ji, aby familiérního oslovování zanechala a uvedl jsem stávající fakta o AB včetně jeho komunistické minulosti. To ji natolik popudilo, že se s stbáckou vážností a drsným, potutelným úsměvem zeptala, zda vedle mne stojící malá dívenka je moje dcera. Zamrazilo mě. Takhle se přeci ptali soudruzi před rokem 1989, když chtěli někoho zašlapat do země. Když si brali rodinné rukojmí pro jejich hru s osudy mnohých z nás. Ten úlek dvou paní za pokladnou i můj byl silný. Odešel jsem z prodejny bez další diskuse se soudružkou. Znechucený a nemohoucí jí dál vzdorovat. V šoku. Jakoby na mne dýchla doba mého dětství, kdy se člověk bál říkat nahlas cokoliv. Zvolil jsem však snadnou a rychlou cestu z prodejny, pryč od soudružky učitelky, však s antibakteriálními ponožkami v kapse.

Zvolit tedy cestu ven – z České prodejné republiky, a ponechat si zdravý rozum? Mít pro své děti možnost svobodně žít, vyjadřovat se? Nebát se obyvatel a sousedů? Otázky pro dnešek, ale možná také brzký zítřek. Včetně rozhodnutí. A srdce mi napovídá, že nemám čekat …

Mezi tím si většina obyvatel Česka zvolila ve svobodných volbách (s převahou) – stbáky, bývalé komunisty a české nacisty.