Demokracie umírá – a je překvapující, jak málo lidí to znepokojuje

Autor: Paul Mason, zdroj: Guardian, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: The protest that took place in Bucharest on 1 February 2017 in front of the Government building, photo Babu

Existuje soustředěné a kombinované úsilí takových, jako jsou , Erdoğan a , zaměřené na oslabení . Abychom je zastavili, musíme změnit náš pohled na svět.

Hrubý soupis o červencových příspěvcích k celosvětovému zhroucení demokracie zahrnuje turecký exemplární soudní proces s vedoucími novináři předního listu Cumhuriyet, zákaz virtuálních privátních sítí, používaných aktivisty k tomu, aby obešli cenzuru, Vladimírem Putinem, a rozhodnutí Apple o stažení vlastní technologie z čínského app storu.

Pak je tu maďarskou vládou financovaná plakátová kampaň znázorňující opoziční strany a nevládní organizace jako loutky židovského miliardáře George Sorosa, likvidace nezávislosti soudů v Polsku a prezidentské veto, které ji zastavilo. Plus venezuelské ústavodárné shromáždění, bojkotované více než polovinou obyvatel země uprostřed počínající občanské války.

Všechny tyto skutečnosti zastiňuje třístranná ústavní konfrontace mezi Trumpem (obviněným z vazby na Rusko), jeho generálním prokurátorem (který si zakázal vyšetřovat ruské vazby) a zvláštním žalobcem, který vyšetřuje Trumpa, ale jehož se Trump snaží vyhodit.

Buďme brutálně otevřeni: demokracie umírá. A nejzajímavější je, jak málo běžných lidí to znepokojuje. Místo toho tento problém rozdělujeme. Američané, kteří mají ze stávající situace obavy, mají obvykle obavy z Trumpa – a ne z ohýbání nejvíce fetišizované ústavy na světě, aby odpovídala pravidlům kleptokratické vlády. Politici EU vyjadřují zdvořilou diplomatickou nespokojenost, když se Erdoğanova stranická mašina pokouší degradovat svou vlastní demokracii. Stejně jako na počátku třicátých let se zdá, že k smrtím demokracie dochází vždy někde jinde.

Problémem je, že tato situace vytváří a stanovuje nové normy chování. Není náhoda, že se nám zde znova opakuje označení „nepřítel lidu“: Orbán ho používá proti miliardáři Georgemu Sorosovi, Trump ho používá proti liberálnímu tisku, Čína ho používá k uvěznění básníka Liou Siao-poa a jeho věznění až do dne jeho smrti.

Další oblíbenou technikou je mikrořízené prosazování nesouhlasu. Erdoğan nejen vyhodil z práce desetitisíce nesouhlasících vědců a vysokoškolských pedagogů a některé uvěznil, ale zbavil je práva na sociální zabezpečení, odňal jim právo vyučovat a v některých případech i cestovat. Trump provádí podobný mikrořízený útok na tzv. „sanctuary cities“, tedy na cca 300 měst, jejichž radnice a další úřady se – zcela v souladu s právním řádem – zavázaly, že nebudou spolupracovat s federální imigrační agenturou ICE. Minulý týden generální prokurátor Spojených států Jeff Sessions vyhrožoval místním soudním institucím odnětím federálních dotací, čímž použil další Trumpovu techniku – neověřené tvrzení.

Trump řekl na shromáždění fanoušků v Ohiu, že federální vláda ve skutečnosti „osvobozuje” americká města od zločinů přistěhovaleckých gangů. „Vezmou mladou, krásnou dívku, 16letou, 15letou a jiné, a rozřežou ji na plátky, nakrájejí ji na kousky, protože chtějí, aby si před smrtí prošla nesnesitelnou bolestí,“ řekl. Ve škole – a myslím tím základní školu – jsme se učili odpovědět na takové tvrzení o národnostních menšinách otázkou: „Opravdu? Kdy a kde se to stalo?“ Trump neuvedl žádné důkazy – byť americký tisk dokázal najít příklady, kdy se členové gangu opravdu navzájem rozsekali.

Tento repertoár autokratické formy vlády není samozřejmě nový; novým je v něm to, že jej koordinovaně a propojeně používají zvolení vládci – Putin, Erdoğan, Orbán, Trump, Maduro, Duterte na Filipínách a Modí v Indii – kteří jsou zcela jasně zapojeni do rychlého, cílevědomého a společného projektu.

Stejně pozoruhodné je, že v současné době není žádná velká země připravena stanovit pozitivní globální standardy pro demokracii.

Profesorka politických věd Kalifornské univerzity v Berkeley Wendy Brownová ve své knize Undoing the Demos z roku 2015 zveřejnila přesvědčivé tvrzení, že odvrácení od světových demokratických hodnot je motivováno přijetím neoliberální ekonomiky.

Problém není v tom, tvrdí Brown, že by elity volného trhu elity úmyslně akceptovaly projekt autokracie, ale že ekonomické mikrostruktury, vytvořené v posledních 30 letech, „kouzelným proutkem promění“ každou lidskou doménu, každé úsilí včetně samotných lidí, podle konkrétního obrazu ekonomiky.“ Veškerá činnost je posuzována, jako by měla ekonomický výsledek: svoboda projevu, vzdělání, politická účast. Učíme se implicitně zvažovat, jaké principy by to měly být, jako by principy byly komodity. Ptáme se: „stojí to za to“, když dovolíme některým městům chránit nelegální migranty? Jaká je ekonomická nevýhoda vyhození desetitisíců vědců a akademických pracovníků a diktování toho, co mohou zkoumat?

Ve svém vlivném odkazu  Indignez-Vous (Čas pro vzpouru) z roku 2010 vyzval francouzský příslušník odboje Stéphane Hessel vznikající generaci aktivistů za sociální spravedlnosti, aby si pamatovali boj, který on a ostatní sváděli během přípravných prací na Všeobecné deklaraci lidských práv v roce 1948. Bojovali za slovo univerzální (nikoliv “mezinárodní”, jak navrhovali významné vlády) s plným vědomím toho, že argumenty o svrchovanosti by byly dříve nebo později posíleny natolik, že by popřely lidská práva. I pro ty z nás, kteří jsme sympatizovali s Hesselem, se zdála ta dlouhá a nejednou opakovaná přednáška o koncepci univerzality divná. Byla však prorocká.

Tragédií dneška je, že zde nemáme jedinou demokratickou vládu, která by byla připravena bránit tuto zásadu. Jistě, nelibost nad smrtí Liu Siao-poa či nad tvrdými akcemi Madura samozřejmě projeví. Znovuobnovit univerzalitu principů, kterou tyto akce porušují, však odmítají. Boj za univerzální principy musí začít – jak psal Hessel – s jednotlivými lidmi. Musíme opakovat sobě a těm kolem nás, že naše lidská práva jsou, jak se uvádí v prohlášení z roku 1948, „rovná a nezcizitelná“. Znamená to, že uzme-li je nějaký vzdálený kleptokrat svým občanům, je to jako kdyby je ukradl nám.

Každý pokrok na cestě k demokracii v dějinách, od anglické revoluce v roce 1642 až po pád sovětského komunismu v roce 1989, byl zahájen tím, že lidé pochopili pojetí práv, s nimiž se narodili, a ne že by jim byla věnována či odebrána. Dnes to znamená, že se musíme naučit myslet jako svobodné lidské bytosti, a ne jako ekonomické subjekty.