Německý ministr pro rozvoj Gerd Müller varuje


Úvodní foto: Climate India, photo G. Udhaya Sankar

V roce 2016 uprchlo před válkou, násilím a pronásledováním 65,5 milionů lidí. Když by došlo k většímu oteplení než o dva stupně, mohlo by z Afriky na sever podle německého ministra pro rozvoj přijít až 100 milionů lidí. Doslova mluví o Marshallově plánu pro Afriku.

Již před 10 lety upozorňoval Norman Borlaug, nositel Nobelovy ceny za mír, že má budoucnost, ale potřebuje něco jako Marshallův plán, know-how, technologie, infrastrukturu, vzdělání. 75 % afrických zemí je orientováno na zemědělství, ale africký zemědělec nemá možnost vypěstované produkty co nejrychleji dopravit na místo, kde by je prodal; často mu to trvá mnoho hodin a někdy i dnů. Během těch deseti let se v Africe angažuje Čína, která zkupuje tisíce hektarů půdy, staví infrastrukturu, ale to vše jen proto, aby produkci dopravila do své země. Norman Borlaug navrhoval i způsob, jak jednat s tamními vládci – poskytovat jim podporu jen doslova způsobem „cukr a bič“, pouze za podmínky, že pro svou zemi něco pozitivního vytvoří.

Stejně tak před 10 lety vyšel v německém tisku komentář, věnovaný „klimatickým válkám“. Bylo to právě v době, kdy se V. Putin a G. W. Bush na bezpečnostní konferenci v Mnichově „hádali“ o raketách. V komentáři Die Zeit se jasně píše, že konflikty budoucnosti se budou točit kolem vody, vzduchu a slunce. Autor komentáře Jochen Bittner v něm upozorňuje, že již ve zmíněné době se zostřuje stávající rozdělování a nespravedlnost šancí mezi vyspělým a rozvojovým světem. Před deseti lety bylo známo, že 87 % všech lidí ve věku méně než 25 let žije v rozvojových zemích. Tyto země jsou zároveň nejvíce postiženy emisemi CO2, které produkují vyspělé státy, trpí suchem a záplavami. „Worldwatch Institute“ v té době spočítal, že 1,4 miliardy lidí žije na územích postižených nedostatkem vody. Do roku 2025 by mohlo tímto fenoménem trpět daleko více obyvatel „jižní hemisféry“. Na jih od Sahary může počet obyvatel do roku 2035 vzrůst přes 1,3 miliardy, z nichž by asi 15 % mohlo být podvyživeno. Ugandský prezident Yoweri Museveni právě v roce 2007 kritizoval vyspělé státy slovy: „Oteplování planety, které zapříčiňujete, je druh agrese proti nám, rozvojovým zemím.“

Autoři z britského ministerstva obrany již před 10 lety uveřejnili zprávu, že rostoucí napětí mezi severem a jihem může vést nejen k opětnému posílení antikapitalistických ideologií a religiózních, anarchistických nebo nihilistických hnutí, ale také k znovuoživení marxismu. Na druhé straně však obvinění Museveniho může vyvolat pochyby, je-li většina vlád v Africe připravena zabývat se novými výzvami. Přitom výtky vůči Západu, že používá dvojí morální měřítko, když jde o jeho blahobyt a bezpečnost, jsou oprávněné. Saúdská Arábie a Pákistán, s nimiž právě např. USA kvůli stabilitě udržují „špinavé“ přátelství, jsou dvě diktatury. V podmínkách, kdy kvůli změně klimatu stoupá počet konfliktních regionů, mohl by Západ těchto „špinavých“ přátelství uzavřít ještě víc. Mnohé vypovídá o tom, jak je v uvedeném komentáři „Die Zeit“ uvedeno, že k bezpečnostně-politické debatě se mohou počítat i rozpadlé státy a města, protože přibývající koncentrace lidí v mega-aglomeracích je dalším hnacím klimatickým konfliktním motorem. Již v té době dle Worldwatch Institute uprchlo před suchem a hladem mnoho obyvatel do městských oblastí, kde v roce 2007 žilo 350 milionů lidí. Problémem pak zůstává, že velká města jako Lagos anebo Káhira jsou téměř neřiditelné. Hygienické podmínky ve slumech velkých měst se zvyšováním teploty podporují bujení infekcí, jako jsou průjmová onemocnění, a to především díky salmonele. Do roku 2030 by risiko těchto onemocnění včetně tuberkulózy, cholery a malárie mohlo stoupnout o 10 %, což by pro tyto mega-aglomerace mělo nepředvídatelné následky. Podle odborníků, jakým byl v té době šéfekonom Světové banky Nicholas Stern, hrozí v důsledku globálního oteplování hromadné opouštění některých pobřežních míst, jako jsou bangladéšská anebo nilská delta, miliony lidí. Sucho se stalo i příčinou války v Darfúru, protože pastevci-nomádi ze severu Súdánu táhli se svými stády na jih, hledajíce pastviny a vodu, což spustilo také na základě etnických a náboženských rozdílů konflikty s tamějšími usedlými zemědělci. Masové vyhánění a masakry byly pak toho následkem.

Pro mnoho migrantů v afrických státech jsou mega-aglomerace jen „rozběhem“, neboť sní o životě v tom „prvním“ světě. Před 10 lety si nedovolili ani odborníci říci, jakému migračnímu tlaku bude muset Evropa čelit. Německý odborník na migraci Steffen Angenendt tehdy prohlásil: „Rozsah migrace se nedá předpovídat, ale je jisté, že migrace bude přibývat, a když se hranice do Afriky uzavřou, zhorší to situaci tam. Je to jako s tlakovým hrncem. Světová banka v té době odhadovala, že otázka vody se může brzy stát politickým problémem, a to především na Středním východě – objem pitné vody na hlavu by se na území Středního a Blízkého východu mohl v roce 2050 snížit o 50 %. Úsilí o stabilitu a „dobré“ vlády v Africe by mělo být přirozené pro vyspělý svět, ale jak vyplývá z komentáře Die Zeit, Čína se již tehdy kvůli své ohromné poptávce po surovinách a ropě nezajímala o kvalitu šéfů vlád, s nimiž dělala obchody.

10 let po té
Britský následník trůnu princ Charles před časem konstatoval, že jedním z důvodů tragédie v Sýrii bylo sucho, které trvalo pět až šest let. Tato přírodní katastrofa dohnala v letech 2005-2010 k úpadku více než 1,5 milionu zemědělců. Museli se vzdát hospodářství, pole vyschla, zvířata uhynula, stovky tisíc rodin především na severovýchodě Sýrie ztratily svojí existenci a stáhly se do slumů na okraji Damašku, Aleppa, Daraa a Homsu. „Neschopnost vlády reagovat na toto sucho silně rozdmýchala povstání proti baasistickému režimu prezidenta Asáda,“ uvedl syrský ekonom a publicista Samir Aita. Místo pomoci uprchlíkům snížil Asád dotace na potraviny a palivo, což se stalo rozbuškou k povstání, které přešlo v občanskou válku a rozvrat země.

V Africe hrozí vyhladovění 20 milionům lidí. Mezinárodní společenství stojí před největší humanitární katastrofou od roku 1945. Ve Východní Africe vládne sucho, které se rozprostírá od Somálska přes Keňu až k Etiopii. Obyvatelstvo v této oblasti je chronicky podvyživeno a hlavním důvodem je nedostatek anebo vůbec žádné srážky. Somálsko stojí před stejným hladomorem jako v roce 2011, kdy zemřelo 250.000 lidí, především dětí. Většina obyvatel této oblasti jsou nomádi a jejich jediným majetkem jsou stáda velbloudů, krav a koz. I ta však v důsledku nedostatku vody a potravy hynou. Podle Clemense von Heimendahla, vedoucího regionální diakonie pro pomoc při katastrofách se sídlem v keňském Nairobi, vše co se v tomto regionu odehrává, má jasnou souvislost se změnou klimatu. Pokud se situace v příštích letech nezmění, hrozí kompletní zpustošení, což znamená rozšíření pouště na tato území, kde lidé už nebudou moci žít. Pak bude nutné na místě pracovat s lidmi a vytvořit jim nové perspektivy.

Švýcarský sociolog, emeritní profesor na univerzitě v Ženevě, bývalý zvláštní vyslanec OSN pro výživu Jean Ziegler ve svých knihách „Wir lassen sie verhungern“ (Necháme je zemřít hlady) a „Ändere die Welt“ (Změň svět) velmi otevřeně ukazuje na jednu z příčin neblahého postavení Afričanů – na nadnárodní společnosti. Jako jeden z příkladů uvádí monopolní pěstování rostlin k výrobě bio-pohonných hmot. Každý rok se na jejich výrobu spotřebují stovky milionů tun kukuřice, pšenice a cukrové třtiny. Výroba bio-pohonných hmot nezapříčiňuje jen vypuštění CO2, ale také sociální katastrofy v zemích, v nichž produkující nadnárodní koncerny dominují. K výrobě 50 litrů bio-etanolu musí být zlikvidováno 358 kg kukuřice. V Mexiku a Zambii je kukuřice základní potravinou. Z těchto 358 kg kukuřice může jedno zambijské nebo mexické dítě žít jeden rok… Amnesty International to vidí jasně: „Bio-paliva znamenají plnou nádrž, ale prázdné žaludky.“ V Brazílii má program produkce bio-paliv absolutní prioritu a surový cukr z cukrové třtiny je zisková surovina pro výrobu bio-etanolu. Plán Pro-alkohol má urychlit nárůst produkce; Brazílie spotřebovala v roce 2009 14 miliard litrů bio-etanolu a bio-nafty a 4 miliardy litrů exportovala, dnes počítá s exportem až 200 miliard litrů. Společnost Petrobras, známá svými korupčními aférami, má do roku 2020 vybudovat hluboké přístavní zařízení za 85 miliard dolarů. Brazilská vláda chce rozšířit pěstební plochy pro výrobu surového cukru na 26 milionů hektarů. Narostly plochy, které patří velkým vlastníkům, kde plantáže cukrové třtiny od 40.000 do 50.000 ha nejsou výjimkou. Monopolizace zostřila nerovnost a přispěla k chudobě na venkově, k útěku z půdy, ale zároveň i k bídě ve městech. Malí zemědělci si nemohli koupit půdu, ale ani stroje a prostředky k tomu, aby mohli intenzivně pěstovat cukrovou třtinu, a posléze byli donuceni buď půdu prodat anebo pronajmout. Zánik malých zemědělských podniků přinesl i ohrožení výživové bezpečnosti, jejímž garantem tyto malé podniky byly a stále ještě jsou. Venkovské domácnosti mají jen malý přístup k půdě a jsou vystaveny zesílené diskriminaci. Vedle brazilských cukrobaronů profitují přirozeně velké nadnárodní koncerny jako Louis Dreyfus, Bunge, Noble Group, Daniels Midland, finanční skupiny, které vlastní Bill Gates nebo George Soros anebo suverénní čínské fondy. Čína podepsala ve spolkovém státě Brazilie Bahia smlouvu, která jí umožnila již v roce 2013 postavit 20 podniků na výrobu etanolu. Jean Ziegler vzpomíná, jak jej, když byl ještě zvláštním vyslancem OSN pro výživu, napadl tehdejší brazilský prezident Lluis Inácio Lula da Silva: „Proč takové starosti ohledně rozšíření cukrové třtiny? Plán Pro-Alkohol nemá co dělat s výživou. Cukrová třtina není potravinová rostlina. Na rozdíl od Američanů nespalujeme ani kukuřici ani pšenici.“ Nahrazení pěstování rostlin pro výživu cukrovou třtinou má dopad i na ceny potravin. Početní malí zemědělci zemědělští dělníci se stali čistými kupci potravin, protože nevlastní dostatek půdy, na níž by mohli vyrobit dostatek potravy pro sebe a své rodiny.

Podobná situace je v Africe nebo v jižní Asii, a to na plantážích palem na výrobu palmového oleje a bio-pohonných hmot. Monokulturní pěstování plodin k výrobě bio-etanolu nebo bio-nafty zapříčiňuje nejen vyčerpávání půdy, ale také sociální a klimatické katastrofy, a čím dál více omezuje plochy sloužící k pěstování potravin a ničí zemědělské rodinné farmy (nejen v jižní hemisféře) a zesiluje hlad ve světě. Je i jedním z důvodů migrace. Tam, kde se na planetě, na které každých 5 sekund zemře hladem dítě pod 10 let, pěstební plochy pro výrobu potravin odcizily svému původnímu účelu a potraviny jsou spalovány jako pohonné hmoty, dochází ke zločinu proti lidskosti.

Voda
Extrémní sucho 2016-2017 ohrožuje existenci lidí. Jak již bylo uvedeno, sucho postihlo nejvíce pastevecké národy ve východním rohu Afriky podél hranic Eritreje, Džibuti a Somálska. Častá sucha jsou důvodem, proč se Etiopie jen pomalu dostává z chudoby. Značný hospodářský růst sice pomohl zredukovat podíl nejchudších s méně než 60 centy na den, ale stejně každý její čtvrtý obyvatel žije s ještě nižším příjmem. A sucho představuje pro zemi aktuální problém. Její hospodářský růst pochází ze sektoru služeb, a to ze zemědělství. 90 % pěstebních ploch je závislých na deštích. Zavlažovací systémy se teprve staví. Sucha by tak mohla doposud nepřetržitý rozvoj zastavit. Země navíc poskytuje přístřeší v táborech pro 821.000 uprchlíků z Jižního Súdánu, Somálska a Eritreje. Přesto však zůstává etiopská vláda u politiky „otevřených dveří“ – jaký to markantní rozdíl proti chování např. zemí Visegrádské čtyřky. Podle organizace „Water Aid“ nemá 42 milionů Etiopanů žádný přístup k bezpečné vodě. Kvůli jejímu nedostatku a hladu ve více afrických zemích varuje OSN před „masovým umíráním“. Ve Východní Africe vládne v této době nejhorší sucho za posledních pět desetiletí. Jeho periody vedly k značným výpadkům sklizně. Životy 20 milionů lidí jsou skutečně ohroženy. Vedle starých lidí hrozí smrt hladem především miminkům a malým dětem. V Etiopii je odkázáno na pomoc kolem 5,6 milionů lidí.

Nadnárodní švýcarská firma Nestlé založila v Etiopii společně s vlastníkem lokálního výrobce nápojů Abyssinia Springs společný podnik na výrobu mléka a mléčných produktů. Nestlé přitom provádí mezi africkými matkami propagandu, aby odstavily svá miminka od kojení a ze zdravotních důvodů používaly sušené mléko této firmy., které je prý pro miminko zdravější. Švýcarský stát přitom dotuje produkci mléka, takže firma Nestlé každý rok obdrží od daňových poplatníků 25 milionů „tvrdých“ franků. Nic jiného než farizejství. Nestlé káže vodu a napájí se vínem. Odstrašující na tom to je, že tato firma koupila práva na vodu v mnoha oblastech světa, také ve velmi suchých regionech. Obchod s vodou vytváří Nestlé obrat více než 7 miliard eur ročně. Přes katastrofální sucho pumpuje tato nadnárodní firma 50.000 litrů vody z etiopské půdy a buduje mléčné hospodářství. V regionu Etiopie a Somálska ztratili nomádi svá stáda. Lidé trpí hladem a naléhavě potřebují pitnou vodu. Také na severovýchodě Nigerie hrozí desetitisícům dětí vyhladovění a smrt žízní – a přesně tam Nestlé odvádí vodu.

Před více než 10 lety uvažovala Čína, že kvůli napjaté situaci s vodou, především čistou vodou, otočí tok Brahmaputry směrem do Číny. V roce 2015 došlo v indickém tisku k velkému rozruchu. Čína spustila s náklady 1,5 miliardy amerických dolarů poslední turbinu o výkonu 510 megawatt na vodní elektrárně Zang-mu na Brahmaputře. Obavy Indie nejsou neoprávněné. Všechno, co Čína dělá na horním toku, má potenciální důsledky na dolním toku v Indii. Tam a v Bangladéši, kde Brahmaputra ústí do moře, žijí miliony lidí. Nikdo neví, jaké následky přehrada může mít. Pár stovek kilometrů severovýchodně od Zang-mu v Pang-duo je již několik let v provozu přehrada Tři tibetské soutěsky, postavená největší stavební firmou Sino-hydro na přítoku k Brahmaputře. V Číně je dohromady známých 11 přehradních projektů podél Brahmaputry a dalších 20 na jejích přítocích, což vyvolává závody mezi Čínou a Indií, neboť ta chce držet krok. Podle geologa Jespera Svenssona jsou tyto závody zničující. Na Brahmaputře bude dokončeno 7 velkých elektráren, několik se ještě staví. A přes 140 je jich v plánu. Při těchto projektech nejde jen o získání energie, ale také o moc. Čína má velké, ale sporné plány. Předtím, než Brahmaputra vstupuje do Indie, bude z Himalájí donucena udělat „zatáčku“ na jih. Hluboko v soutěskách u Pemaka se lámou vodní masy do indické provincie Arunačalpradéš. V Číně teče Brahmaputra ve výšce 3.350 metrů, v Indii jen ještě v 800 m. Na trase 200 km padá tedy tok řeky o cca 2. 500 m. Ráj pro výrobu elektřiny. Množství vody, které tato řeka přináší do Indie, je skoro tak velké, jako všechny ostatní toky, které z Číny tečou do Indie, dohromady. Čína dává Indii jen sporé informace o připravovaných stavebních plánech, což Indii nadále zneklidňuje. Podobně mocensky se Čína chová i v případě veletoku Mekong, kde má nyní podle ředitele Mekong Energy a Ecology Network absolutní vyjednávací moc. Tvrdošíjně převládá fáma, že Čína chce vodu na severu převést, aby mohla zásobovat vodou průmysl v Chuang-che. Dvě odbočné trasy od Jang-ce už byly položeny… Pokud jde o vodu, Čína angažuje i na hranicích s Ruskem, kde chce také investovat. Co se stane, když vyjde předpověď vysloužilých amerických generálů, kteří před deseti lety varovali, že pokud půjde tání ledovců v Himalájích dosavadním tempem, tak v roce 2050 zmizí? Himálajské ledovce přitom tvoří 15 % globální ledovcové masy!

Důsledky minulosti?
Bassam Tibi, bývalý profesor na univerzitě v Göttingenu, islamolog a expert na Blízký východ, vidí ještě další důvody uprchlictví do Evropy. Dva z nich jsou centrální – rozpad států v Africe a na Blízkém východě. Počátek můžeme přičíst rozdělení bývalé osmanské říše (dnešní Sýrie a Irák) po 1. světové válce, kdy se sám americký prezident W. Wilson s údivem ptal britského předsedy vlády George Lloyda a francouzského Clemenceaua, „porcujících“ toto území: „A vy se nezeptáte těch lidí, co chtějí?“ Co se po 100 letech změnilo, vidíme dnes. Rozpad Sýrie i Iráku. Druhým důvodem je velký nárůst podílu mladých obyvatel, kteří nemají práci a prakticky „vagabundují“ nejen ve svých původních zemích, ale i v těch, kam uprchli. To, že k něčemu takovému dojde, avizovali demografové již před 15 lety. Bassam Tibi uvádí, že až na dva státy v arabském světě – Egypt a Maroko – se v tomto světě dodnes historicky nestačily rozvinout stabilní státní struktury. Všechny pokusy vytvořit vlády národní jednoty zkrachovaly. Také „externí“ vojenské intervence OSN, USA, včetně Etiopie a Keni situaci ještě zhoršily. V rozpadlých státech dochází k boji o suroviny mezi klany, popřípadě mezi náboženskými a etnickými skupinami. Tyto boje pak přispívají k úplnému rozpadu státu.

Dekolonizace v 50. a 60. letech 20. století vyžadovala vytvoření států z bývalých kolonií. Toto vytvoření států bylo předpokladem pro integraci do stávajícího mezinárodního systému suverénních států. Zůstalo však jen na papíře. Vytvoření národů ztroskotalo. Rozpad států, vysoká porodnost, rapidní omlazení, které přispělo k „No-Future-Generation“ nakonec způsobily útěk a imigraci do Evropy. Rozpad států v Asii a Africe vyplývá tudíž z mixu sociálních, demografických, politických a ekonomických faktorů s konfliktním potenciálem v interní i externí rovině. Externí mocnosti, USA, EU a Rusko, apod. nedisponují nástroji, aby mohly rozpad států zarazit. Aby mohly stávající konflikty dostat pod kontrolu, musely by najít řešení pro následující problémové oblasti:

  1. Zvládnout dát dohromady znepřátelené náboženské společenství, například sunnity a šiíty v Iráku, Sýrii a Jemenu a znepřátelené kmeny například v Somálsku, Nigerii a Libyi, vytvořit pluralistické společenství nebo politickou federaci
  2. Potřebují odpověď na explodující narůst obyvatel, a díky rapidnímu omlazení na otázku, co s „No-Future-Generation“

Nositel Nobelovy ceny míru Norman Borlaug navrhoval před deseti lety pro Afriku „Marshallův plán“. Po 10 letech navrhují mocní tohoto světa v Paříži během konference o klimatu a v Hamburku opatření, jak se postavit oteplování, terorismu a migraci. Šéf amerického koncernu, vyrábějícího zemědělské stroje, rodilý Němec Martin Richenhagen, to vyjádřil lapidárně: „Je skvělé, že německá kancléřka Angela Merkelová se vážně zabývá situací v Africe. Již před pěti lety jsem řekl, že politika a hospodářství mají etické povinnosti starat se o to, aby všichni lidé na světě měli co jíst, kde bydlet, práci a jejich děti vzdělání. Když to vytvoříme, dosáhneme vyřešení problému uprchlíků. Když to nevytvoříme, budou se lidé přemisťovat do Evropy dál, a my můžeme dělat, co si jen usmyslíme. Trvalo to několik let, ale nyní to politici konečně pochopili!“

Otázka však zní, jsou-li toho mocnosti včetně rozhádané Evropy, izolacionistické Trumpovy Ameriky, Putinova Ruska a stále více expanzionistické Číny schopny. Nedávno jsem měl možnost mluvit s krásným černošským mladíkem, který pochází ze Rwandy, kde před časem skončila krutá občanská válka. Zeptal jsem se ho, kde vidí největší problém v Africe? Bez zaváhání odpověděl: „Největším nebezpečím pro Afriku je opětná rekolonizace“ a na prvním místě jmenoval Čínu.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.