Manželka aktivisty Dadina po návštěvě u manžela ve vězení v Segeži: Je to peklo, viděla jsem úplně jiného člověka

Autor: Gleb Jarovoj, zdroj: 7×7, překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Tombes de prisonniers russes, Jacques Lahitte

Anastasia Zotovová, manželka odsouzeného aktivisty Ildara Dadina, dostala povolení navštívit 9. listopadu svého manžela ve vězení č. 7 karelského města Segeži. Po rozhovoru s manželem se setkala s dopisovatelem magazínu 7×7 a vyložila mu, co v nápravním zařízení viděla.

Anastasia Zotovová: Jediný dojem – to je absolutní šok, peklo a pocit, že to, co se děje, je neskutečné, protože když jsme se viděli s Ildarem 22. srpna, byl to úplně jiný člověk – veselý, šťastný, člověk, který vykládal, jak se ve vězení div že neopalují.

— To bylo v Moskvě?
— Ano, otvírají okna, leží a opalují se. A když vidím toto zde, to je prostě peklo: třesou se mu ruce, každou chvilku mu poškubává rty, na jednu stranu, na druhou…  V obličeji má permanentní nervózní tik. Zkouší mluvit, hned se zadýchá. Bála jsem se, že u něho dojde k nějakému záchvatu. Mluvili jsme po telefonu přes sklo a pořád jsem mu říkala: „Klid, klid, uklidni se, všechno je v pořádku.“ Je to děsivé. A on mi na to řekl, že navzdory všem těm zprávám, které proniknou ven, pořád tady mlátí lidi.

— Četl jsi rozhovor s Kaljapinem v Nové gazetě?
— Ještě ne.

— Kaljapin v něm popisuje, jak jim bránili mluvit s lidmi, jak jim zakazovali cokoliv říkat, jak lidi, kteří se pokusili vyjít s plakáty, odvezli do jiného vězení a nepovolili ochráncům lidských práv, aby se s nimi setkali. Je samozřejmé, že Federální služba nápravních zařízení vytváří veškeré myslitelné překážky. Ildar říká, že lidí mlátí přesně tak jak předtím, každé ráno slyší křik. Jeho zatím netloukli, ale dali ho do cely pro nějaké silně narušené osoby a sedí s mužem, který je doopravdy šílený. Nadále na něj vyvíjejí nátlak, nadále mu odpírají jídlo.

— Mluvila jsi s ním o možnosti převozu do jiného vězení?
— Mluvila jsem s ním o možnosti převozu do jiného vězení. Říkal, že nechce, aby ho pře vedli, protože jiné lidi pořád ještě mlátí a on je tady nechce a nemůže nechat napospas té zvůli. Má totiž přese mne, přes svého právníka, aspoň jakýs takýs kontakt na média a pokud odsud odjede, ti lidé tady zůstanou úplně opuštěni. V interview Kaljapina se mluví o tom, že osm lidí se snažilo upoutat pozornost ochránců lidských práv, vylezlo s plakáty na střechu vězení, a odvezli je do jiného vězení. A Kaljapin se zeptal, jestli tam může zajet. Ne, nemůže. Mohli by je přivézt zpět? Ne, nemohli. A hotovo. Tito lidé se snažili upoutat pozornost a co je dnes s nimi? Nikdo neví. Například já netuším, o koho jde. A Ildar má dnes vzhledem k tomu, co se stalo, možnost upozornit nějakým způsobem na tento problém. Například nadiktoval prohlášení pro Vyšetřovací komisi. Sám nemá možnost předložit stížnost Vyšetřovací komisi. Mají tam fakticky zakázáno cokoli psát. Denní režim tam je takový, že je přesně vymezená doba například na úklid, na další přesně stanovené činnosti. Čas na to, aby si vězeň sedl a něco psal, jednoduše není. Proto on vykládal a já jsem to všechno zapsala. Okamžité po příjezdu do Moskvy si najedu na internet a přepošlu tu stížnost Vyšetřovací komisi.

A co budu dělat já? Budu škemrat, aby jej navzdory všemu převeleli z tohoto vězení, aby jej převezli do nemocnice, protože tohle u všech čertů není normální. Ildar vypadá přesně jako můj 80letý dědeček po cévní mozkové příhodě. Chvějící se ústa, ty rty, to je všechno… Je mu 34, to není normální. Pokud zůstane v této kolonii, nevím, jak to všechno skončí.

— A byla u něj jeho právnička? Došlo k nějakému pokroku alespoň z této strany?
— Právnička jej navštívila včera, ale ještě jsme spolu nemluvily, protože jsme se míjely – ona seděla v letadle na cestě zpět, já seděla v letadle na cestě sem. „Ty na pevnině, já na moři, nemáme šanci se potkat,“ směje se. Po mém příjezdu do Moskvy se domluvíme. Ona ještě slíbila, že zítra zavolá jedné dámě, advokátce tady v Segeži, aby měl Ildar kontakt na místní právničku, která by ho denně navštěvovala, protože Ildar říká: „Nemám možnost psát stížnosti. Musí ke mně chodit advokátka, která bude všechny ty stížnosti psát.“  Je nezbytné napadnout všechna tato vězení, protože je jasné, že jsou absolutně nezákonná.

Mluvili jsme čtyři hodiny, seděla jsem a psala… Polovinu toho, co řekl, jsem nepochopila. Všechno to teď musím zpracovat na počítači a nevím, jestli to mám překládat do angličtiny a uveřejnit, protože to je vše tak strašné. Říkal mi totéž, co bylo v dopise, ale v rozhovoru je to vše ještě strašnější, protože si vyslechneš podrobnosti. Je to jednoduše neuvěřitelné.

— Rozhovory po telefonu – nejsou kontrolovány? Nikdo neodposlouchává?
— Samozřejmě jsou všechny rozhovory po telefonu odposlouchávány. Mám dojem, že našemu rozhovoru naslouchalo celé vedení věznice. Ale nemohou mu přeci zakázat o tom všem mluvit.

Ildar Dadin
, foto: facebook account

— Jakou pomoc potřebujete, jaké akce?
— Zatím nevím. Na to, co by mohli udělat, se mne ptali lidé, kteří nejsou občany Ruska, jsou z Evropy, z EU… Všem říkám totéž: je nezbytné psát dopisy, je nezbytné psát na Vyšetřovací výbor a žádat o prošetření případu. Je nezbytné psát, nevím, třeba [ombundsmance] Moskalkovové, psát celému vedení Federální služby nápravních zařízení, psát žádosti o převoz Ildara kvůli jeho zdravotnímu stavu do nemocnice. Mluvit o těchto otázkách co nejvíce, protože teď se celou věc snaží ututlat. Nevím, jestli víš, z rozhovoru s Kaljapinem jsem se dozvěděla, že po vězení je vodil muž jménem Fedotov. Je to bývalý šéf vězení č. 7. Stal se jím v roce 2012 a pak se objevily zprávy o . Pak byly všechny tyto zprávy šťastně zameteny pod koberec, Fedotov povýšil a náčelníkem „Sedmičky“ se stal Kossijev.  Je jasné, že Kossijeva budou krýt, udělají cokoliv, aby se to nikam nedostalo.

Každý, kdo má mozek, musí uznat, že mučení by nemělo vůbec existovat. Musíme proti němu bojovat v celém světě. Nevím, jestli můžeme vyhrát ve všech vězeních. V tomto konkrétním vězení by měli být potrestáni všichni lidé, kteří se podíleli na mučení, potrestaní soudně a vězením, ne pouze disciplinárně. Je to prostě jasné.

— Takže je nezbytné co nejvíce mluvit o tom veřejně, to je to nejdůležitější, co bychom měli dělat.
— Ano, protože nebude-li tento problém probírán veřejně, budou si moci dělat, co chtějí. A jedinou šancí je upoutat pozornost především Moskvy. Protože v Karélii jsou všichni provázáni.

— Jak často můžeš nyní Ildara navštěvovat, jak je to s balíčky?
— Předávání nebo posílání balíčků se řídí přísnými pravidly zařízení, kam Ildara protizákonně poslali, tedy jednou za čtyři měsíce. Krátkodobá návštěva je povolena jednou za půl roku, a jednou za půl roku také jedna delší, takže jde o čtyři návštěvy za rok. Ildar si chce písemně stěžovat na nedostatečnou délku návštěv, ale tady vzniká problém, protože tam nemůže psát, jak jsem již říkala, nevymezili jim tam čas na psaní. Musím přijít do vězení a říct: povolte mi delší návštěvu. Nikde není psáno, že povolí.

* * *

Aktivista Ildar Dadin je prvním ruským vězněm odsouzeným na základě článku 212.1 trestního zákona (opakované porušení zavedeného pořádku organizování či pořádání setkání, shromáždění, demonstrací, pochodů nebo hlídky).

V září 2016 byl převezen do vězení č. 7 v karelském městě Segeža, kde přes advokátku řekl své manželce o mučení. Ve vězení jej navštívili členové Rady pro lidská práva při kanceláři prezidenta Ruské federace a Pavel Čikov, kteří přišli k závěru, že stížnosti „jsou oprávněny.“ Vládní zmocněnkyně pro lidská práva po setkání s Dadinem doporučila, aby jej umístili do jiného vězení.

Na podporu Dadina proběhly desítky akcí v Rusku i zahraničí. Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International mu udělila statut vězně svědomí.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.