Nejsme páté kolo u vozu

Pokus o s lidmi ze sociálně vyloučených lokalit


Navštívila jsem několik domácností a ubytoven v Jirkově a v Chomutově, kde žijí lidé ohroženi sociálním vyloučením. Některé lokality mi přišly spíš už vyloučené, než ohrožené. Bavili jsme se mimo jiné o jejich přehledu v místní politice a o tom, jestli chodí k volbám. V Jirkově valná většina alespoň věděla, jak se jmenuje starosta, neměli však ponětí o politickém složení na radnici, a v kraji už vůbec ne. V Chomutově většina dotazovaných ani nevěděla primátorovo jméno a někteří si dokonce mysleli, že primátorkou v Chomutově je stále , která je proslulá svými protiromskými postoji. Vypadalo to, jako by od doby, kdy byla primátorkou a mnoha lidem znepříjemnila život, rezignovali na zájem o veškeré politické dění ve městě s pocitem, že jsou páté kolo u vozu a že bude lepší, když se budou držet stranou.

Zmínila jsem se o nadcházejících krajských volbách a zeptala se, jestli půjdou volit.

V obou městech většina lidí uvedla, že chodit volit nemá cenu. Bavili jsme se o tom, jestli někdy vůbec k volbám šli. Z vlastní iniciativy šlo volit minimum dotazovaných. Většina z těch, kteří byli naposledy volit do krajského zastupitelstva, uvedla, že byli volit buď pod nátlakem anebo za úplatky. Při tom si nevzpomněli ani na politickou stranu nebo hnutí, které svým prodaným hlasem podpořili. Vidina několika stokorun až tisícovky byla hlavním důvodem, proč volili.

Většina z těchto lidí nemá doma připojení k internetu, televizi má málokdo. V jednom chomutovském domě, kde bydlí desítky lidí, je zvykem, že se dívají na televizi v bytě, kde ji nájemníci mají.  Dveře od všech bytů jsou otevřené a když někdo něco potřebuje (nádobí, suroviny,kafe…) zajde požádat o pomoc souseda. Když přijdete do takového domu poprvé, nemáte ani šanci zjistit, kdo kde opravdu bydlí a kdo je na návštěvě.

Přestavte si tedy omezenost přístupu k informacím, když nemáte internet ani televizi, a mobil máte jeden na celou rodinu.

Vedli jsme debaty na téma krajských voleb, a i když to stálo hodně času a energie, nakonec se někteří o téma začali zajímat.

Napadlo mě uspořádat pro lidi z těchto lokalit workshop, kde by se vysvětlilo vše podstatné a důležité, co je třeba vědět. Zpracovala jsem prezentaci, kde jsou informace o krajském zastupitelstvu a jeho funkci, o politickém složení stávajícího krajského zastupitelstva v Ústeckém kraji, vysvětlení volebního práva v České republice, voličovo desatero, kde je důraz na to, na co by měl pamatovat každý volič, seznam kandidátů včetně volebních čísel a stručného programu a závěr je věnován uplácení voličů, plynoucích výhod a nevýhod, dlouhodobému a krátkodobému prospěchu. Jedním z cílů této akce měla být prevence proti uplácení.

Předvolební šaráda politiků opět hojně zahrnuje podněcování anticiganismu jako tradiční  způsob, jak oslovit voliče, a tak  jsem nazvala workshop Romové nejsou páté kolo u vozu. Je pravda, že velká většina lidí, se kterými jsem diskutovala, byli Romové. Jenže je také fakt, že v sociálním vyloučení zdaleka nežijí pouze Romové. Zvykli jsme si označovat za Romy všechny sociálně znevýhodněné lidi, a to je zřejmě chyba.

Při přípravě akce jsem se setkala s ochotou a podporou. S tím jsem dopředu moc nepočítala a překvapilo mne to. Oslovila jsem čtyři neziskové organizace z Jirkova a Chomutova, kde mi terénní sociální pracovníci pomohli rozdat pozvánky. Tímto bych chtěla poděkovat Armádě spásy, Charitě, Kamínku a Člověku v tísni za vstřícnost a pomoc. S umístěním na veřejné plochy pomohlo infocentrum s knihovnou v Jirkově, místní drogerie, trafika a cukrárna. Ostatní pozvánky jsem rozdávala lidem v lokalitách.

Ačkoliv akce vzbudila v lidech zvědavost a zájem, ve čtvrtek 22.9. 2016 do jirkovské čajovny přijel jako jediný host workshopu Martin Šimáček, ředitel nezávislého think tanku Institut pro sociální inkluzi. Čekali jsme téměř hodinu, nikdo další však nepřišel. Tak jsme se zvedli a šli do nejbližší v Jirkově s tím, že budeme mít možnost mluvit hned s několika lidmi najednou. Lidé, které jsem nějaký čas před konáním akce oslovovala, se buď spletli v datu, nebo byli doma nastydlí v posteli, ale naprostá většina se styděla do čajovny přijít, a ti i přes to, že jim v jirkovské čajovně nehrozilo, že by na ně někdo koukal přes prsty. Jak to ale mohli vědět, když nikam nechodí. Stálo hodně snahy přemluvit několik lidí, abychom se sešli na dvoře a podiskutovali o tématu na místě. První reakce byla, že volby jsou na nic a že je pořád chodí někdo přemlouvat, aby volili zrovna je. Mluvili o tom, že ani není koho volit a že stejně neznají kandidáty a jejich programy. Martin Šimáček vysvětlil, proč je důležité zajímat se o obsazení krajského zastupitelstva a co má krajské zastupitelstvo na starosti, mluvili jsme o tom, co z tooho plyne pro občany a pro běžný život.

Došlo i na to, na co jsem myslela v první fázi plánování akce: Romy nikdo nikde nechce a nebere je vážně. Jedna mladá maminka popisovala problém při hledání zaměstnání navzdory tomu, že má dokončené střední vzdělání s maturitou, a také smutnou zkušenost v jirkovské lidové škole umění, kde její dcera prošla přijímacím řízením, kde byla chválena, přesto ji nakonec nepřijali. Tuto maminku mrzelo, že její dcera nebyla přijata jen proto, že je Romka, stejně tak, jako ona sama má problém najít zaměstnání. Navíc v Jirkově je také jedna základní škola (1. ZŠ), kde nechtějí romské žáčky ani vidět. Na této škole je běžné, že když byly romské děti přijaté, prožívaly peklo mezi ostatními žáky a i přístup učitelů k nim byl odtažitý, většinou se jich snažili zbavit tak, že je doporučovali do speciálních tříd na jinou školu. Odstrkování Romů už od dětství nemůže mít jiný následek, než že se pak drží stranou i nadále. Dokonce si myslí, že jejich volební hlasy nemají žádnou cenu. Mám pocit, že vžité stereotypy, které o Romech slýcháme, mají dopad i na Romy samotné a sami si myslí, že existují nějaká dvojí pravidla. Na rozdíl od minority mají na mysli spíše znevýhodnění z titulu etnicity.

Ze stejného důvodu prodávají bez rozmyslu své volební hlasy. Na mysl nepřijde nejdřív osobní ponížení, to mají dávno za sebou. Navíc skutečnost, že se tito lidé mnohdy nacházejí v hmotné nouzi, urychluje jejich rozhodování o přijetí úplatku ve formě hotovosti nebo potravin. Od protiprávně jednajících kandidátů je to hnusné zneužití chudoby občanů.

Nakonec se lidé, se kterými jsme diskutovali, začali o zajímat, padly dotazy, jestli nemáme čas jindy.

A protože všechna ta námaha měla nakonec smysl, za pomoci přátel jsem prezentaci upravila k tisku a vytvořila průvodce krajskými volbami, které lidem chodím už několik dní rozdávat. Pokračuji v tom, co jsem původně chtěla udělat za jeden večer.

Bude ještě hodně dlouho trvat, než se podaří vrátit lidem, odstrčeným na kraj společnosti, sebevědomí. Ale je to potřeba k tomu, aby se sami začali podílet na zlepšení své situace. Budou potřebovat pomoc – takovou, která je povzbudí a naučí samostatnosti, a až se dostaví pozitivní výsledky, mohou být hrdí sami na sebe, ne jen někomu vděční.

Já teď doufám, že si někteří  lidé rozmysleli, jestli půjdou k volbám. Doufám, že se postupně bude jejich počet zvyšovat. Doufám, že ukážeme politikům, že nikdo není páté kolo u vozu a že je hnus ukazovat prstem a podněcovat odpor k lidem, kterým se žije v naší zemi nejhůř.

 

The following two tabs change content below.
Petra Olahová

Petra Olahová

Dobrovolně pomáhám s čím mohu a umím, zajímám se o sociální vyloučení, sociání znevýhodnění, rasismus a problémy s ním spojené. Když mi něco není jedno, zvednu se a něco udělám. Píšu až potom.