Chceme se vůbec vypořádat s minulostí?

se stejně jako živí nenávistí, loupežemi a vraždami, je filozofie selhání, krédo hlupáctví a vyznavačství závisti“ – Winston Churchill

Při četbě těchto myšlenek velkého britského státníka si ještě více uvědomuji své vlastní selhání jako bývalý nositel komunistické ideologie, jejíž základy tkví v samotném Marxově nenávistném třídním boji, který je i nadále základem současné KSČM. Člověk nebyl nikdy cílem této ideologie, byl pouze prostředkem k dosažení „světlých zítřků“, k nimž je cesta vydlážděna utrpením a miliony nevinných lidských životů.

„Lidé byli přiváženi k výslechům jako dobytek, s pytlem na hlavě, byli spoutáni řetězem na rukou a na nohou, byli oslepováni žárovkami, honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, vyráženy jim zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem. Po nasycení uzenými nasolenými rybami a po umístění v silné vyhřáté místnosti jim byla odpírána voda, znemožňován spánek. Lidé byli na dlouhé dny namáčeni ve vaně napuštěné fekáliemi a močí tak, že jim vyčnívala jen hlava. Byli šokováni elektrickým proudem a dokonce mužům drcena varlata, kterýžto „úkon“ byl v tamních „odborných“ kruzích nazýván „telecím bečením“ nebo „rajským protlakem“.

Proto nelze souhlasit s tím, aby byly na počátku 21. století mlčky opomíjeny shora jmenované činy. Je zde dále důvodné podezření, že v 50. letech byly u nás páchány justiční vraždy, protože mnozí z popravených byli speciálně připravováni tak, že byli nuceni na principu podmíněných reflexů („umíš – dostaneš „nažrat“, neumíš – dostaneš nakládačku“) a pro kritický okamžik veřejného vystoupení byli dopováni „blínovým halucinogenem“ zvaným „skopolamin chlorosa“, takže byli několik hodin povolní přiznat se k jakémukoliv obvinění a dokonce požádat o zvýšení trestu nebo přímo o trest smrti.

Podle časopisu „Věrni zůstali“ z roku 1968, který prozkoumal archivy ministerstva spravedlnosti, bylo od roku 1948 do roku 1967 popraveno 241 mužů a 1 žena. Bylo pronásledováno a odsouzeno 451.000 vlastenců a stoupenců demokracie, z toho státními soudy v letech 1948-1952 až 27.000 občanů. Za politické delikty bylo v letech 1952-1967 odsouzeno 38.000 občanů. Při kolektivizaci zemědělství bylo odsouzeno nebo internováno 35.000 rolníků. Z politických důvodů bylo uvězněno 15.000 osob. Do táborů nucených prací bylo na „převýchovu“ posláno 186.000 osob a do technických praporů bylo zařazeno 110.000 mužů. V letech 1948 až 1967 bylo popraveno, zavražděno nebo zastřeleno na útěku, umláceno při výslechu, „zemřelo“ při výkonu trestu celkem 14.726 mužů, žen a dětí. Největší oběti přinesla katolická církev., neboť z 242 popravených je 97 katolíků, 7 mužů evangelického vyznání, stejný počet příslušníků církve československé a jeden muž řecko-katolického vyznání. Obdobně je tomu i s příslušností k politickým stranám. Janu Dvořákovi, nejstaršímu popravenému, bylo 73 let, Václavu Tipplovi, naopak nejmladšímu, necelých 20 let. K hrůznému číslu 451.000 občanů pronásledovaných komunistickým mocenským aparátem musíme připočíst ještě jejich příbuzné, kteří byli různými způsoby šikanováni a pronásledováni. Budeme-li vycházet z toho, že každý z oněch 451.000 našich spoluobčanů měl pouze 3 blízké příbuzné, dojdeme k strašlivému výsledku, že kolem 1,5 milionu našich občanů bylo z politických důvodů poškozeno komunistickým režimem.

Statisticky je dokázáno, že i když se KSČ dušovala, že je stranou dělníků a rolníků, nejvíce hlav padlo právě v těchto profesích. Dělníků „pověsili“ 84, rolníků 27. Stejný počet 27 dodala nenáviděná třída živnostníků. Vojáků a důstojníků strana zlikvidovala 25, příslušníků SNB 26. „Udušených“ ze stavu úřednického bylo 34. Studentů pověšeno 15. Farářů a duchovních 5. Není tajemstvím, že „krvavé“ procesy 50. let 20. století byly plně pod kuratelou sovětských poradců, jako byli Lichačev a Makarov. Samotní Gottwald i Zápotocký ze strachu, aby je tento teror též nepotkal, obětovali Rudolfa Slánského. Sovětští poradci se netajili svým posláním, které jim vymezila moskevská centrála. Jmenovaný Lichačev rozčileně reagoval na neochotu velitele útvaru pro hledání nepřátel ve straně na Slovensku Teodora Baláže dodávat mu neprověřené informace o vedoucích komunistických funkcionářích. „Nestarám se, kde ty materiály vezmete a nezajímá mne jejich pravost. Já jim budu věřit a ostatní nechte na mne. Mne sem Stalin poslal dělat procesy, nemohu ztrácet čas. Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa „svorotiť golovy“. Raději zakroutím stopadesáti jinými krky, než by měli zakroutit tím mým!“

I přes Zákon č. 198/1993 Sb. „O protiprávnosti komunistického systému a o odporu proti němu“ současní, ale ani bývalí komunisté, kteří sedí v Poslanecké sněmovně, Senátu i ve vládě, dodnes nechtějí hlásit k popravám ani surovostem. Dílo komunistů je strašnou obžalobou nejen vedoucích ale také řadových členů, že proti podobným krvežíznivým činům neprotestovali, ale naopak je buď požadovali, nebo před nimi zavírali oči. Měli by se seznámit s těmito časy a nastavit si tak zrcadlo své politiky, kterou prováděli bezostyšně, bez lítosti a omluvy. Neodsouzení těchto zločinů je pohrdáním všemi oběťmi totalitního komunistického systému. Odkazy, že nynější KSČM je jiná a není následovnicí KSČ, jsou farizejstvím nejvyššího řádu, neboť strana si nechala v názvu „komunistická“ a doposud na něm trvá. A ideologie tohoto ražení popírala jedinečnost a neopakovatelnost lidského individua s jeho odpovědností a stavěla nad něj „lidskou masu“. Kdo nepojmenuje a nevyrovná se se svojí minulostí, je odsouzen prožít si ji znovu. Česká společnost to neudělala, jinak by nebylo možné, aby jedním z místopředsedů Poslanecké sněmovny byl současný předseda KSČM a aby tato strana byla třetí nejsilnější parlamentní stranou. Z mého hledu je moje vina vinou trvalou. Když jsem se omlouval politickému vězni Luboši Hruškovi, který seděl 10 let v těch nejhorších žalářích, sdělil mi lapidárně: „Odpustit lze, ale zapomenout se nedá…“

Zpracováno podle – Kronika šumavských hvozdů, Vilém Hejl: Zpráva o organizovaném násilí
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)