Věděla to i Agatha Christie

I.

Studovala jsem ekonomii v polovině devadesátých let. Nechlubím se tím,  jsem za to vděčná. Jako dítě těch nejsilnějších ročníků jsem musela být hodně úspěšná, abych se vůbec na VŠ dostala.

Proč to uvádím: nebylo zase tak dlouho po revoluci na to, aby byla dostupná „moderní“ ekonomická literatura. Prožívala jsem v přímém přenosu porevoluční ekonomickou transformaci. Internet byl v plenkách, knih bylo poskrovnu. Tu opravdovou ekonomickou teorii jsme se dočítali hlavně z anglicky psaných učebnic. Ale nad tím vším nad námi spolehlivě bděl ON. Ekonomický bůh v ČR. .

Lovelorn, foto: Porsche Brosseau
Lovelorn, foto: Porsche Brosseau

Už v osmdesátém devátém na sebe upozornil svým pozitivním přístupem. Lidi, nebojte se. Bude to těžké, ale my najdeme cestu. Do dějin vstoupil jako ministr utahování opasků. Řada nepopulárních opatření, která byla spojena s nástupem kapitalismu a volného trhu, mu tehdy prošla. Nejen díky porevoluční euforii, ale hlavně díky jeho pozitivním argumentům.

Při studiích jsme si na jeho opatřeních demonstrovali světové ekonomické teorie. Ti nejúspěšnější spolužáci měli jediný cíl: být jednou jako Václav Klaus. Když nám byl vysvětlován rozdíl mezi pozitivní a normativní ekonomikou, měli jsme krásný modelový příklad: Klaus – pozitivní-  říká, jak to je, zatímco Zeman – normativní­-  říká, jak by to mělo být. Samozřejmě jsme všichni stáli za Klausem, protože kritizovat a zpochybňovat, jak to dělal Zeman, to dokáže kdekdo, i bez bonmotů. Jakékoli hlasování o rozpočtu či nedůvěře pravicové vládě mezi roky 1995 až 1997 jsme prožívali dramatičtěji než hokejové Nagano. Přece se nemůžeme orientovat levicově, to je proti veškerým ekonomickým zákonitostem!

Těžké to bylo s kamarády z neekonomických oborů (a rozhodně nebudu používat výraz hnojaři a dřeváci, neboť je to nekorektní). Ti ekonomice nerozuměli, takže nikdy nemohli dosáhnout prozření jako my. Boha Klause neuctívali. Snažili jsme se obrátit je na správnou víru. Při volejbalu. Na chodbách kolejí. U piva. Někteří měli ten dar a uvěřili. Někdy mi šíření víry dokonce pokazilo perspektivní vztah s krásným studentem lesnické fakulty. No uznejte, je těžké šířit víru v Klause v jámě lvové mezi osmi ramenatými ogary z Valašska. Oni byli posíleni už třetí dvanáctkou, zatímco já sama jsem bojovala s jedním malým pivem. Veškeré pozitivní a logické argumenty v této převaze selhávaly. Hoši fandili Zemanovi, někteří dokonce Sládkovi. „Dyť říká pravdu!“ bylo jejich motto.

A pak to přišlo. Podzim 1997. Zrada. Sarajevský atentát. Náš Václav odjel šířit dobro za hranice naší země a podlí partneři vypověděli koaliční smlouvu. Byl pátek večer a hrstka budoucích ekonomů seděla na kolejích v TV místnosti a ptala se: co bude dál? Jak mu to mohli udělat?

Potkala jsem ho na jaře 1998, krátce před volbami. Autogramiáda jeho knihy v Brně. Nebyl to on. Hořký úsměv, negativní připomínky. Popřála jsem mu hodně štěstí ve volbách. Ani neodpověděl, jen koutky stáhl ještě níž. Už to nebyl božský Klaus.

II.

Jsem žena. Jsem ráda, že jsem žena. Tím se taky vysvětluje, proč je tento článek tak dlouhý (hodně povídám) a složitě strukturovaný (myslím komplikovaně). Ale nebojte se, zdánlivě nesourodá témata se nakonec protnou (jsem rafinovaná). Tedy doufám.

La bella e la bestia, foto: Luca Rossato
La bella e la bestia, foto: Luca Rossato

Díky tomu, že jsem žena, mám spoustu dobrých darů. Pánové, nemusíte překlikávat jinam, tento článek nemá za cíl být feministickým. Stvořitel (nebo snad příroda, chcete-li) nás obdařil hromadou vlastností a energie, kterou pánové prostě neoplývají. Musí to tak být, aby lidstvo přežilo. To něco navíc nám umožňuje dobrovolně opustit dobře placenou práci za účelem zplození potomků. Měsíce chodit po světě s oteklými kotníky a obrovským břichem. Nevypustit duši při třicetihodinovém porodu a za týden se těšit na další dítě. Přežít roky v džungli plínek, pláče, krmení, praní a společenské izolace. Nevyspat se po mnoho měsíců a přitom být neustále pozitivní maminkou. Být od svých nejbližších tisíckrát zklamána a stále milovat. Být na pokraji vyčerpání a ještě po nocích dopisovat svému milovanému projekty, protože on na to psaní není.

Všechno zvládneme, protože my víme. Jsme dárkyně života a bez nás by to nešlo. A abychom to zvládly, máte na to něco navíc.

Pokud tento článek ještě stále čte nějaký muž, gratuluji mu. Dozví se totiž, že my , máme na oplátku jednu velkou slabinu. Máme rády muže. Nejen, že toho tvora máme rády. My si do něj nasměrujeme všechnu naši pozitivní energii a promítneme další budoucnost. Milujeme vytrvale, silně, do krajnosti. A díky tomuto uváženému vkladu to všechno krásně funguje. Obvykle.

Průšvih nastane, když to muž nedocení. Neopětuje? Opětuje málo? Opětuje a pak uteče? Dala jsem mu nejlepší roky života a on se nechal klofnout jinou blondýnou? To je začátek apokalypsy. Všechny dary a výhody ženství zůstanou nevyužity a nemají kam proudit. To něco navíc v nás začne vřít. Škvaří se to, smrdí to a přemění se to v ničivou sílu pomsty. Zneužitá. Opuštěná. Zhrzená žena.

I Agatha Christie to věděla. Můj oblíbený Hercule Poirot s tím slavil úspěch. Ty nejzákeřnější, nejkrutější a nejrafinovanější vraždy spáchala vždy zhrzená žena. Opuštěna otcem, zneužita milencem, nedoceněna manželem. Z božských darů se stane neřízená střela. Z dárkyně života je rázem ničivá fúrie.

Na tomto místě končím s dělením na muže a ženy. Syndrom zhrzené ženy totiž může postihnout každého z nás. Ženy i muže.

I Václava Klause.

III.

Někdo tomu říká zraněná ješitnost, ale to je jen takové polechtáníčko. Sarajevkým atentátem na podzim roku 1997 propukl u Václava Klause syndrom zhrzené ženy. Nebudu vyjmenovávat všechny jeho kroky nekroky. Politolog by mě mohl napadnout, že je to nepřesné, běžný čtenář by se nudil. Podpisem opoziční smlouvy se zhroutilo náboženství Václava Klause.

The Evil Within, foto: K putt
The Evil Within, foto: K putt

Zmizel ten pozitivní člověk s věcnými argumenty. Stáhl se do ústraní. Stal se z něj ukřivděný uplakánek, každou větu začínal slůvkem já, později dokonce „my“. Přitom schvaloval zákony svého dosavadního rivala Zemana. Ale nerezignoval, plánoval velký návrat. Pár let strávil v politickém exilu opoziční smlouvy a brousil si zuby na prezidenta. Neváhal při volbě vykšeftovat komunistické hlasy, ovšem jako správný zhrzenec se k nim nikdy nepřiznal. Ublížené ego si léčil i pomocí mladých milenek. V konzervativní společnosti věc nepřijatelná, u nás byl za frajera. Nebudu popisovat celé jeho prezidentování, i když Agatha Christie by mu jistě poděkovala za témata na mnoho dalších románů na téma zhrzenost a pomsta.

Nevím, jakou bych měla použít měrnou jednotku, ale vše, co za léta svého ministrování a premiérování zvládl Klaus vybudovat, stihl od roku 1998 zbourat, a to několikanásobně. A zatímco v závěru románu zhrzené ženy polévají dům benzínem a s šíleným smíchem škrtají sirkou, Václav Klaus uděluje před svým odchodem z Hradu rozsáhlou amnestii.

Poslední léta působil spíše jako komická figurka, ale hleďme, nedávno nevyloučil možnost kandidovat v prezidentské volbě. Média mu dopřávají stále hodně prostoru, a ostatně, negativní reklama je taky reklama, že ano?

IV.

Tento článek nepíšu s cílem pošpinit Václava Klause. Použila jsem ho jen pro ilustraci syndromu zhrzené ženy. Protože nemocných je mnohem více. Kupodivu velmi často v politice.

Při první přímé prezidentské volbě byla kandidatura Miloše Zemana zpočátku braná jako žertovná rarita. Stařík z Vysočiny nám to ještě chce ukázat? Jeden velmi moudrý člověk mi tehdy řekl: „Kdepak, ten se jde jen pomstít. Za všechny jeho poslední neúspěchy. Jen si to tam v alkoholovém oparu pěkně sesoukává dohromady“. Média mu dávala dostatečný prostor, zatímco některé kvalitní kandidáty naprosto ignorovala. Závist a strach jsou dobrým hnacím motorem, takže k porážce soka stačilo jen vytknout mu bohatství a strašit Benešovými dekrety.

For his killing look..., foto: Hamed Masoumi
For his killing look…, foto: Hamed Masoumi

A tady ho máme. mstitel. Syndrom zhrzené ženy jako hrom. Během jeho prezidentování jsme účastníky koncertu msty, pošlapávání a znehodnocování. Když se někdo proti jeho praktikám ohradí, je nemilosrdně likvidován, odvoláván, hanoben v médiích, na veřejnosti šikanozně legitimován a preventivně zatýkán. Dámy a pánové, ještě nejsme u konce. Neblížíme se jen dramatickému závěru v podání šílené zhrzené ženy. Blížíme se k něčemu horšímu: jeho další kandidatuře.

Drazí čtenáři, konečně se dobírám pointy: nevolte zhrzence. Prosím. Je jich hodně a disponují velikou silou. Nešiřte jejich výroky na sociálních sítích, každá zmínka přináší body. Zkusme vynechat jejich další představení v televizních debatách a užijme si raději nedělního oběda. Drazí novináři, nedávejte tolik mediálního prostoru mstivým fúriím. Seznamte veřejnost s někým zajímavějším.

Ignorujme zhrzence i jejich zhrzené mluvčí.

Stále máme možnost . Jsem vděčná za všechny pozitivní aktivity, například „Karta pro příštího prezidenta“. Je poslední rozumná chvíle najít a prezentovat dobré kandidáty. Ty s opravdovým programem. Ty, co v sobě mají „sílu dárkyně života“. To něco navíc, čím nás můžou bezpečně provést nástrahami rozkolísané doby a nesklouznout k tragickým zakončením.

Myslím na všechny nejbližší volby.

Najděme dobré muže a ženy. A zvolme je.

The following two tabs change content below.
Markéta Kadlecová

Markéta Kadlecová

Náhodná korespondentka. Vysočina. Ve dne matka na třetí, vzdělané děvče pro všechno, večer Twitterka, ve snech zpívám a píšu.
Markéta Kadlecová

Latest posts by Markéta Kadlecová (see all)