Uprchlická krize očima obětí – část 1

Zdroj: GEN21, Připravil: Robert Nerpas

Problematika uprchlíků již po delší dobu zaujímá přední místo v podstatě všude: v médiích, v jednáních politiků na národní i mezinárodní úrovni, v hospodských debatách, na sociálních sítích, i v plánování spousty politiků i nepolitiků, jak podpořit, v některých případech nastartovat svou politickou kariéru. V podstatě vždy je však brána víceméně globálně, což jí dodává mírně abstraktní nádech. Mluví se o její politických i hospodářských dopadech, promítá se do strategických plánů na ovládání světa, zneužívá se na zastrašování těch, kteří o Středním východě vědí směšně málo, a na vyvolávání hysterie a nenávisti. Je pro ni typické obrovské množství nic neříkajících hesel a sloganů a hesel a absence konkrétních vysvětlení, co nám vlastně hrozí. Avšak tato problematika není jen geopolitického charakteru, jsou v ní obsaženy konkrétní příběhy konkrétních lidí, příběhy, natolik hrůzné, že je těžké je v klidu a pohodlí střední Evropy pochopit a vstřebat. Díky laskavému svolení Nadačního fondu Generace 21 máme možnost uveřejnit příběhy obyčejných lidí, kteří žili své obyčejné životy, než do jejich osudu krvavě zasáhl terorizmus nejhrubšího ražení.

Hanaa: Z mešity hlásili, že každý křesťan má opustit město, jinak bude popraven

Vdova s pěti dětmi (šesté zemřelo), 57 let, žije v uprchlickém táboře s dětmi a třemi vnoučaty, říká:

Pocházíme z Mosulu, kde jsme bydleli ve čtvrti Al-Sukar. Když byl Mosul dobyt Islámským státem, slyšeli jsme 10. června 2014 hlášení z mešity, že pokud křesťané do 48 hodin neopustí město, budou buď popraveni, sťati, nebo budou muset platit džizju, vysokou daň za to, že jsou jinověrci. Třetí možností bylo konvertování k islámu. Utekli jsme do křesťanské vesnice Bašiqa asi 20 km od Mosulu, na trase do Erbílu. Po týdnu jsme pokračovali do Erbílu, protože Islámský stát postupoval dál a z rádia, televize a od dalších uprchlíků jsme věděli o jeho postupu. Ozbrojenci IS unesli mého bratrance, dodnes o něm nic nevíme. Manžela mi zabili už předtím, v době po pádu Saddáma Husajna, a také mého syna. Poté, co zaútočili na mou sestru, jsme utekli. Do Mosulu se vrátit nemůžeme, protože je stále pod vládou IS.

Dlouhé řady plechových kontejnerů, často až 10 hodin denně bez elektřiny. Ve čtyřicetistupňových vedrech někdy stěny pálí natolik, že se jich nedá dotýkat, foto: GEN21
Dlouhé řady plechových kontejnerů, často až 10 hodin denně bez elektřiny. Ve čtyřicetistupňových vedrech někdy stěny pálí natolik, že se jich nedá dotýkat, foto: GEN21

Jedinou možností přežití je pobyt zde, v uprchlickém táboře. Bohužel zde není bezpečno. Kolem tábora nemáme žádnou ochranu, takže kdyby sem zítra přišli teroristé z IS, nikdo nás neochrání. Akutní je taky nebezpečí požárů – když jednou začalo hořet v jednom ze stanů, shořelo nám auto a všechna auta zaparkovaná kolem. Často zde dochází k šarvátkám mezi obyvateli tábora a lidmi, kteří tady dokonce ani nebydlí. Jsme neustále vyděšeni, bojíme se o děti i o sebe. Možnost popovídat si s kněžími nebo psychoterapeuty bohužel nemáme.

Byť jsem byla celý život soběstačná, dnes jsem odkázaná na pomoc jiných. Nemáme v táboře například opravdovou a pravidelnou lékařskou péči. Je zde sice veřejné zdravotnictví, ale nemocnice jsou přeplněné, člověku se péče nedostane včas. Kdyby nás postihlo něco vážnějšího, než by na nás přišla řada, umřeli bychom. Vzhledem k tomu, že nemáme v Erbílu trvalé bydliště, buď nás v nemocnici nepřijmou, anebo přijmou zcela výjimečně a za peníze.  Když byla vnoučata nemocná, řešila jsem to tak, že jsem si půjčila peníze, abych je mohla vzít k soukromému lékaři. Bohužel je to daleko, mnoho kilometrů od tábora.

Nedaleko od tábora staví školu. Má osmiletá vnučka chodí do školy v Erbílu. Je to asi 20 km od tábora a jezdí tam školním autobusem s ostatními dětmi. Za dopravu do školy platíme 2500 Kč měsíčně, škola je zdarma. Je to pro nás štěstí, protože jsme zcela závislí na finančních darech. Na druhé straně to s sebou nese nebezpečí. U školy se několikrát střílelo, vybuchlo u ní auto s náloží. Nálož také jednou objevili přímo v budově školy, ale naštěstí ji včas zneškodnili.

Díky křesťanské organizaci International Vision máme určitý přístup k potravinám. Předtím jsme dostávali (v přepočtu) asi 750 Kč měsíčně na osobu, teď dostáváme cca 400 Kč. Oblečení také občas dostáváme formou darů.

Raniah: Nálož v autě zabila manžela i další…

Vdova se třemi dětmi, 33 let:

Přístup k vodě je v některých táborech společný pro desítky uprchlíků, podobně jako toalety. Na snímku děti myjí nádobí, foto: GEN21
Přístup k vodě je v některých táborech společný pro desítky uprchlíků, podobně jako toalety. Na snímku děti myjí nádobí, foto: GEN21

Pochází z města Qaraqoš. 6. srpna 2014 se k městu přiblížila armáda Islámského státu. Raniin manžel byl policista. Pracoval u místní nemocnice, hlídal bránu. Islámský stát u nemocnice odpálil nálož v autě, která usmrtila jeho a několik dalších lidí. Raniina rodina ani neměla čas pohřbít ho, byla nucena uprchnout a skončila v křesťanské části Erbílu ve čtvrti Ankáwá. Nejprve žili ve stanech na zahradě kostela sv. Josefa, poté je přemístili do současného tábora. Do Qaraqoše se vrátit nemohou, je pořád ovládán Islámským státem. V táboře žije od listopadu 2014, a byť, dle jejího vyjádření, nepociťuje jako osamělá žena bez manžela diskriminaci, necítí se tam bezpečně. „Doléhá na mne jak ztráta milovaného manžela, tak všech jistot, které jsem v životě měla. Nesnesitelná je také bezmoc a závislost na jiných. O obavách, že sem přijde Islámský stát, nemluvě.

Gorgees: Bojíme se, protože jsme stále utíkali a IS by mohl vstoupit až sem

Truhlář se třemi dětmi, 57 let, žije v uprchlickém táboře s dětmi a vnoučaty, říká:

Pocházíme z Mosulu, bydleli jsme ve čtvrti Adan. Křesťané, včetně nás, byli pronásledováni. Když jsme projížděli check pointy, stříleli na nás, mnohé zabili. Poznají nás podle jména.

Gorgeesova manželka Nada doplňuje: Na check pointu zabili manžela mé sestry a jeho bratra. Následkem výbuchu nálože v autě zahynul také můj strýc. Při pouliční přestřelce, honu na křesťany, postřelil našeho syna Maykila, kulku má pořád ještě v těle, a před jeho očima mu zabili kamaráda. Jen tak.

foto GEN21
foto GEN21

Gorgees vzpomíná na sledování a střelbu na jeho auto, v němž se vezl s mladším synem: Jeden plukovník irácké armády, jmenoval se Fawzi a byl z národní gardy z Bagdádu, nám otevřeně řekl: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je už teď normální“. V roce 2008 jsme tedy opustili Mosul a odešli do Bartelly. Poté, co se situace v Mosulu stabilizovala, jsme se tam v roce 2009 vrátili. Pak ale opět došlo ke zhoršení situace, proto jsme v roce 2010 odešli do křesťanské obce Qaraqoš, kde jsme se usadili. Ztratili jsme všechno a začali jsme znovu od nuly. Postavili jsme si vlastní dům, podařilo se mi rozběhnout podnikání – měli jsme živnost – tesařství, jeden syn chodil do školy, druhý pracoval, prodával nábytek, dcera se tam vdala a žili jsme opět normální život. Akorát potom, co jsme dostavěli dům, vstoupil 10. června loňského roku do Mosulu IS. Utíkat jsme nechtěli, ale poté, co IS začal ostřelovat Qaraqoš dělostřelectvem, jsme byli opět na útěku. V den, kdy jsme opouštěli dům, jsme byli svědky toho, jak střela zasáhla dvě děti a jednu ženu, také na útěku. Navzdory všemu ostřelování jsme zůstali za Qarakošem, ve svém autě, a doufali, že se situace zase uklidní. Pak jsme ale slyšeli střelbu z lehkých zbraní a pochopili jsme, že se bojuje o ulice. Doufali jsme v pomoc pešmergů, ale ti nemohli. 6. srpna zaútočil IS na město a ovládnul jej. My jsme uprchli do Záchó na severu Iráku u tureckých hranic. Nejdřív jsme přebývali v pobořeném domě v opuštěné vesnici na periférii Záchó. Bylo to tam špatné, teklo tam, za deště kapalo ze stropu. Ani po čtyřech měsících tam jsme nesehnali práci, neměli jsme jídlo a peníze a tak se jsme se rozhodli odejít do Erbílu. Dostali jsme se do uprchlického tábora, který vznikl v nedostavěném obchodním centru. Situace tam byla katastrofální, bylo tam velké množství lidí a nedostatečná hygiena. A pak nás 10. května 2015 přestěhovali do stávajícího tábora.

Jsme zde vystrašení, šíří se tady různé zvěsti. Církev umístila kolem tábora nějaké strážce, ale to nestačí. Bojíme se, protože jsme stále utíkali, a IS by mohl vstoupit až sem. Tábor je obrovský, ale nemáme si s kým popovídat, nejsou tady žádní kněží nebo psychoterapeuti, kteří by nám pomohl vyrovnat se s tím, co se nám stalo. Situace je složitá i s charitou. Lidé se starají o uprchlíky ze stejné obce, o své rodáky, s nimiž se znají celé generace, takže ti, kdo takovéto vazby nemají, se dostanou k věcem hůře. Oblečení nám dali na začátku útěku, ještě v prvním táboře, na Vánoce. Dostali jsme jej tehdy od stejné organizace, která působí i v tomto táboře. Jídlo dostáváme, ale málo, takže si ho musíme kupovat sami, když se nám podaří sehnat nějaké peníze. Od jedné organizace dostáváme cca 400 Kč na osobu na měsíc, příležitostně něco dostaneme od neziskových organizací.

Na závěr se Gorgeesova manželka Nada věnuje lékařské péči: Manžel měl žaludeční potíže, zdravotní problémy, takže nemohl za doktorem osobně. Tehdy nám pomohli, lékař přišel za ním, protože to byl případ pro pohotovost. Modlíme se, aby nám Pán uchoval zdraví, protože nemocnice jsou drahé. V Erbílu jsou soukromé nemocnice, tam je to velmi drahé a ve veřejných nemocnicích berou jen lidi, kteří jsou registrováni k pobytu v Erbílu a mluví kurdsky. Nám pobyt v Erbílu neudělí.

Anderyas: Zastavovali mé děti a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám

Truhlář s dvěma dětmi, 56 let, ženatý:

Anderyas pochází ze čtvrti Al-Jadida v Mosulu, v němž došlo k velkému pogromy na křesťany. Zavraždili tam mnoho lidí včetně jeho příbuzných. „Kdyby dnes ještě stál můj dům, viděli byste hromadu stop po střelách, nábytek plný kulek a průstřelů“, říká. Těžké útoky muslimských milic začaly probíhat v roce 2007. „Děti cestou do školy viděli, jak milice podřezávají lidi. Dceři bylo v té době šest let. Viděli pobité lidi, muže, ženy, děti. Muslimové cestou do školy mé děti zastavovali a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám.“ Kvůli tomu všemu a psychickému stavu dětí jsme museli odejít. Hrozila nám smrt. Dům byl na frontové linii, posetý kulkami,“ vysvětluje Anderyas důvody útěku rodiny z Mosulu.

V roce 2007 se přestěhovali z Mosulu do Bartelly, kde strávili čtyři roky. V roce 2011 se přesunuli do Qaraqoše, kde si Anderyas otevřel obchod. Zůstali tam do 6. srpna 2014, kdy na město zaútočil Islámský stát. Anderyas s rodinou odešli do Erbílu, kde nejdříve bydleli u příbuzných a snažili se najít práci, aby si mohli vydělat na nájem. Práci sehnal pouze syn. Po nějaké době rodině došly finanční prostředky na nájem, léky a věci každodenní potřeby a nezbylo jí nic než odejít do uprchlického tábora. Tam jsou dodnes.

foto GEN21
foto GEN21

„I zde máme strach, protože naši bývalí sousedé, kteří byli muslimové, nás zradili a zaprodali. Vidíme postup Islámského státu v mnoha oblastech včetně Kirkúku a Ramádí, a také útoky v křesťanské čtvrti v Erbílu. Jsme vyděšení a bojíme se tak, že nemůžeme věřit nikomu. Z tohoto strachu se mnozí zbláznili. Nemáme tu jistotu ničeho a žádnou naději. Je zde diskriminace v přístupu k zaměstnání pro lidi, kteří nejsou muslimové a Kurdové, proto tady nemůžu najít práci a uživit rodinu,“ svěřuje se Anderyas. Tábor nemá žádné zdi ani stráž, která by jej chránila. Vedení je kurdské, jako koneckonců celá oblast, což velmi ztěžuje komunikaci. Anderyas každý den vozí dceru do 35 km vzdálené školy. „Byla to jediná možnost, kam jsme ji mohli dát,“ objasňuje.

Stejně jako ostatní se i Anderyas potýká s absencí lékařské péče. „Nemáme žádnou. Za vyšetření kvůli cukrovce jsem měl platit přes 6000 Kč, na to jednoduše nemám.“ Neostáváme žádné oblečení a porce jídla stačí k přežití. „Čas věnuji hlavně hledání práce, s nadějí v hlase říká.

Khidir: Přežil vlastní popravu

Sedmnáctiletý kluk by se měl radovat ze života, užívat si všech výhod mládí, studovat či pracovat a trávit volné chvíle ve společnosti stejných kluků a holek. Ne tak Khidir. „Postavil jsem se. Všude kolem jsem viděl mrtvá těla,” říká. „Ale necítil jsem strach – musel jsem jednat rychle.”

5
foto GEN 21

V ten den zaútočili maskovaní ozbrojenci Islámského státu na jeho vesnici a nařídili stovkám lidí, aby se shromáždily v jediné škole. Khidirův bratranec jej uklidňoval, ať si nedělá starosti. Ovšem brzy poté byl Khidir s dalšími dvaceti muži včetně svého bratrance naložen do náklaďáku Kia a odvezen doprostřed pole. Měli zavázané oči a museli si kleknout. Když bojovníci IS začali střílet, Khidir si byl jist tím, že jeho život právě skončil. Slyšel, jak jeho bratranec vykřikl, když ho zasáhla kulka, a poté cítil žhavé bodnutí na svém krku. Kulka ho naštěstí jen škrábla, Khidir spadl na zem a předstíral, že je mrtvý, dokud vrazi neodešli. Popravu přežil ještě jeden muž a společně se vydali na cestu do kurdského regionu v Iráku. V době, kdy se oba pokoušeli z událostí toho osudného dne vzpamatovat, si Khidir uvědomil, že jeho otec a čtyři bratři byli popraveni.

Nedávno se Khidirově sestře, která je v zajetí IS, podařilo zavolat svému bratrovi. Zašeptala, že ozbrojenci IS zadržují jejich matku a další čtyři sestry.

„Přijal jsem bolest a neznámou budoucnost,” říká Khidir, sedící na špinavé podlaze stanu v uprchlickém táboře, vzdáleném 150 km od jeho rodné vesnice. Ví jistě, že zpět se už nikdy nevrátí, nikdy se znovu nepodívá na svůj domov, na rajčata, která zasázel, nebo na velký strom v zahradě, na který jako dítě lezl. „Všichni jsou mrtví,” říká. „Vesnice už neexistuje.”

Petice – 153 křesťanů v Erbílu – prosíme o vaši podporu 

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.