Sergej Šojgu: Mistr krizových situací

[rad-hl]  Zdroj: Economist, Autor: Economist, Překlad: Robert Nerpas  [/rad-hl]

Věrný ministr obrany je jedinou osobou, která slouží v každé vládě od pádu Sovětského svazu. Mohl by být příštím prezidentem.

Na říjnové oslavy narozenin Vladimíra Putina mu jeho ministr obrany přinesl dárek: nejnovější soubor zpráv o ruském vojenském tažení v Sýrii. Obsahoval informace, že řízené střely, odpalované z Kaspického moře, zasáhly téměř 1500 km vzdálené cíle. „Víme, jak složité tyto operace jsou,“ odpověděl souhlasně Putin. Dvojice ten večer oslavila tím, že si zahrála hokej se svým amatérským klubem. Putin dal sedm branek, Šojgu jednu. Jejich tým hravě vyhrál.

Od dob, co Šojgu převzal koncem roku 2012 ministerstvo obrany, jeho partnerství s Putinem vzkvétá i mimo ledovou plochu. Ruská armáda se stala primárním nástrojem zahraniční politiky Putina. začalo prosazovat svou moc s nově nalezenou účinností – na Krymu a východní Ukrajině, podél hranic vzdušného prostoru NATO a nyní v Sýrii. Pod ministrem Šojgu demonstrovaly ruské ozbrojené síly „schopnosti a soubor organizačních a logistických dovedností, jaký jsme ještě neviděli,“ říká Evelyn Farkas, donedávna vysoce postavená úřednice Pentagonu se zaměřením na Rusko.

Ale Šojgu je mnohem více, než pouze nejnovější ruský ministr obrany. V šedesáti, o tři roky mladší než Putin, je nejdéle sloužící člen ruské vlády; jeho kariéra sahá až do roku 1990, do období před rozpadem Sovětského svazu, kdy byl Putin ještě obskurním úředníčkem v kanceláři petrohradského starosty. Šojgu si udělal jméno na Ministerstvu pro výjimečné situace, polomilitarizované záchranné službě s širokými pravomocemi, které vybudoval a vedl téměř 22 let. Zkušeným proplouváním ruskou byzantskou byrokracií získal moc a popularitu bez toho, že by si vytvořil jakékoli významnější nepřátele. „Ve vládnoucí třídě nemá obdoby,“ říká Jevgenij Minčenko, analytik, zabývající se ruskými elitami. „Je to naprosto bezprecedentní příběh.“

Rusko je zemí mimořádných událostí, od sucha a lesních požárů až po potopené ponorky, bombové útoky na obytné domy a dramata s rukojmími na základní škole. Posledním přírůstkem je tragédie charterového letadla nad Sinajským poloostrovem, možná dílo teroristů. Není tudíž divu, že ministr krizových situací by se měl stát jednou z nejznámějších postav ruské politiky. Třebaže Šojgu nepatří do Putinovy petrohradské kliky bývalých členů KGB, je to důvěryhodný člen skupiny zasvěcených. P. Minchenko, který každým rokem publikuje zprávu s názvem „Politbyro 2.0“, staví, pokud jde o vliv,  ministra Šojgu na druhé místo mezi důvěrníky Putina, přičemž první příčku zaujíma pouze šéf Putinovy kanceláře Sergej Ivanov. Když jsou přijímána závažná rozhodnutí jako operace na Ukrajině nebo v Sýrii, je Šojgu nepostradatelný. Jeho kombinace loajality, schopností a popularity z něj dělá jednoho z mála možných následníků Putina.

Šojgu vyrostl na jihu Sibiře v málo známé republice Tuva. Měl rád sport, pouliční rvačky a riskantní kousky jako skákání přes ledové kry na řece Jenisej, díky nimž si vysloužil přezdívku Šajtan (satan). Díky inženýrskému titulu, získanému v Krasnojarsku, a několika úspěšným stavebním projektům si jej v roce 1990 pozvalo vedení komunistické strany do Moskvy. Po krátké zastávce na výboru pro architekturu převzal nový sbor záchranářů, který přetvořil na vysoce efektivní organizaci, z níž se posléze stalo Ministerstvo pro výjimečné situace. Opakovaně také prokázal neochvějnou loajalitu svým nadřízeným, a to když přišel na pomoc Borisu Jelcinovi během pokusu o převrat v srpnu 1991 a znovu během ústavní krize v říjnu 1993.

Sergey_Shoigu,_Vladimir_Putin,_Valery_Gerasimov_(2013-01-29)_The Presidential Press and Information Office
Sergey Shoigu, Vladimir_Putin, Valery_Gerasimov (2013-01-29)

Sergey Shoigu, Vladimir_Putin, Valery_Gerasimov (2013-01-29)V chaosu devadesátých let se stal Šojgu uklidňujícím faktorem. Kromě zvládání požárů a přírodních katastrof působil jako prostředník při konfliktech od Jižní Osetie přes Tádžikistán až po Čečensko. V roce 1999, kdy byl Jelcin připraven předat otěže Putinovi, jeho tým navrhl, aby Šojgu vedl novou politickou stranu s názvem Jednota, která se později stala Jednotným Ruskem, současnou vládnoucí stranou. Jelcin charakterizoval Šojgua jako „naši největší hvězdu.“

Když Putin převzal moc, jeho stratégové měli potřebu vytvořit pro veřejnost amorfního nového vůdce. Gleb Pavlovskij, bývalý poradce Kremlu, říká, že administrativa „vědomě vytvořila“ image Putina z části obrazu Šojgua: „Putin měl být také zachránce.“ Šojgu, který nikdy nechtěl vstoupit do stranické politiky, moudře ustoupil ze světla reflektorů. Pochopil, jak říká Pavlovskij, že „na jedné kládě nemohou sedět dva medvědi.“ Šojgu se místo toho sám zavděčil Putinovi. V roce 2000 mu daroval černého labradora Koni, který se stal oblíbeným psem prezidenta. Doprovázel Putina na jeho slavných mačistických dobrodružných výletech bez košile, které vlastenecky trávil v ruských lesích, a ne na francouzských plážích. Oba sdílí zájem o historii; Šojgu se stal předsedou Ruské geografické společnosti, znovuobrozenou skupinou z carské éry, sloužící jako klub pro ruskou elitu.

Důstojník a gentleman

Poté, co předchozí ministr obrany Anatolij Serdyukov upadl u Putina v nemilost, Putin svěřil ozbrojené síly do rukou Šojgua. Serdyukov dohlížel na tolik potřebné reformy, avšak znepřátelil si armádní špičky. Šojgu do značné míry zachoval změny, ale zároveň začal s procesem obnovy morálky. „Pod vedením Šojgua začala armáda věřit v sebe sama,“ říká Michail Chodarenok, redaktor týdeníku Military-Industrial Courier.

Šojgu se soustředil na vojenskou připravenost – a na public relations. Rozšířil výcviky a bleskové inspekce, říká Dmitrij Gorenburg z Harvardu, expert na ruskou armádu. Rozhodnutí, jako například nařízení, aby vojáci místo archaických onucí fasovali ponožky, pomohla obnovit pověst armády, která byla posměchem celé post-sovětské éry.

Šojdu zpočátku také zastával pragmatický postoj ke vztahům se Západem. Chucka Hagela, tehdejšího amerického ministra obrany, přívětivě oslovoval křestním jménem. „Zatímco výchozí pozicí pro mnoho ruských bezpečnostních úředníků je vytvářet překážky, zdálo se, že Šojgu si vychutnává jejich odstraňování,“ říká Derek Chollet, bývalý náměstek ministra obrany USA.

Krize na Ukrajině tuto kamarádskost ukončila. Když se Putin rozhodl anektovat Krym, Šojgu vyslal svého zástupce Olega Belavenceva, aby na invazi dohlížel (Belavencev je nyní prezidentským vyslancem na Krymu). Zkušenosti Šojgua jako krizového manažera mu výborně posloužila. „Krymská operace nám ukázala novou ruskou armádu,“ říká Minčenko. „A Šojgu se stal symbolem této armády.“

Během oslav 70. výročí vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem 9. května se ruské televizní kamery zaměřily na černý kabriolet, vezoucí Šojgua po Rudém náměstí. Byl nastrojen v plné vojenské parádě a když projížděl kolem zdí Kremlu, pokřižoval se. Zdá se, že toto velmi neobvyklé gesto udělal proto, aby odvrátil případné otázky o svém polotuvanském-poloruském křesťanství. Pozornost, které se Šojgu těší, se stala tématem čerstvé spekulace: byl předurčen pro vyšší funkce?

Nezbytný mimořádný stav

Otázka, co přijde po Putinovi, straší ruský politický systém. Pevnost, s níž drží moc v rukou, je částečně založena na myšlence bezalternativnosti, nedostatku alternativ. Pokud by se mělo objevit reálné číslo dva, znamenalo by to „začátek hry, které se Putin bojí, protože ji nemůže kontrolovat,“ tvrdí Pavlovskij.

Pokud však seznam příštích kandidátů existuje, Šojgu na něm pravděpodobně je. Pořád je  nejdůvěryhodnějším a nejpopulárnějším politikem Ruska, kterého nejmenoval Putin. Vyhnul se skandálům a je vnímán jako relativně čistý (bojovník proti korupci Alexej Navaľnyj jej obvinil z vybudování nevkusného domu ve stylu pagody v hodnotě 18 milionů USD, avšak zástupci Šojgua toto obvinění popřeli). Šojgu dlouho popíral, že by měl politické ambice. Přesto to může fungovat v jeho prospěch. „Nejde u něj o zoufalou snahu vyšplhat se na mastnou tyč,“ tvrdí Mark Galeotti, odborník na Rusko na New York University, „což by mohlo znamenat, že je to přesně on, kdo skončí na vrcholu.“ Když nastanou výjimečné situace, Rusové se jednoduše mohou obrátit na svého šéfa zachránců.