Provokace z Kremlu

se stále snaží o dobré vztahy s Ruskem. Přesto obrovská říše reaguje vždy stále s jednostrannými provokacemi. Jen tak může člověk  rozumět fatálním rozhodnutím Vladimíra Putina. Hovořme tedy o provokacích. Ruských provokacích, které začaly s převzetím moci Vladimírem Iljičem Leninem a ještě na dlouho nepřestanou s prezidentstvím Putina.

V dubnu 1917 cestoval Vladimír Iljič Lenin s německou pomocí z Curychu do Petrohradu – a svrhl liberální vládu Alexandra Kerenského. Podepsal vyděračský Brest-Litevský mír  s císařským Německem, hnal jeho zemi do občanské války a hladomoru a provokoval tak západní vědomí. Západ odpověděl na tuto katastrofu s potravinovou pomocí. Lenin takřka ukončil sovětskou soběstačnost. Také jeho následovník Josef Stalin učinil katastrofální rozhodnutí. Jeho čistky stály ve 30. letech opět miliony životů. To byly opět  – proti lidské důstojnosti, proti evropskému míru. Nejkatastrofálnější ze všech rozhodnutí byl pakt Molotov-Ribbentrop v roce 1939, který vedl k rozdělení Polska, Finska, Rumunska a Ukrajiny (Besarábie a Bukovina), tak také baltských republik.

Marcin Lachowicz_Fucking Hell by Jake and Dinos Chapman
Fucking Hell by Jake and Dinos Chapman, foto: Marcin Lachowicz

Bez tohoto paktu by byla Hitlerova válečná mašinérie probíhala jen ztěžka a jeho skeptičtí generálové by měli více vlivu. Tento pakt byla provokace proti západním hodnotám a evropskému míru, ale také ultimativní katastrofa pro .  Více než 20 milionů zabitých Rusů  a Rudá armáda v Berlíně a východní Evropě, ale v opačné charakteristice než Američané v západní Evropě. Pozvolna se tato přítomnost stala také provokací. K pádu Berlínské zdi, s berlínskou krizí, Pražským jarem a nebo zavedením stanného práva proti polským odborům Solidarita – je pro to mnoho příkladů. Na podzim roku 1989 řekl Michail Gorbačov francouzskému prezidentovi Francois Mitterrandovi důležitou větu: „Kdyby  mělo znovu sjednocené Německo vstoupit do NATO, pak by brzy nějaký maršál Rudé Armády zaujal moje místo v Kremlu.”

Rozšíření NATO na východ bylo nezbytné

Pro jiného Vladimíra (Putina) bylo rozhodnutí Gorbačova, rozpustit Varšavský pakt a pak také Sovětský svaz, geopolitická katastrofa 20. století. Putin sám byl v roce obratu jako nadporučík KGB v Drážďanech. Z jejich hlavního stanu mohl pozorovat jak bojovníci za občanská práva vzali ztečí centrálu Stasi na Labi. Pro něj to byl začátek pádu Sovětského svazu. Rudá Armáda se stáhla. Německo se spojilo pod ochranou NATO. Americké atomové zbraně zůstaly umístěny ve Spolkové republice Německo.  Zpětně se ukazuje znovu spojení Německa jako nevyhnutelný krok. Bez opětovného sjednocení by obyvatelstvo NDR ztratilo proti NSR. Také rozšíření NATO na východ bylo nezbytné. Východ tlačil na Západ, požadoval ochranu prostřednictvím NATO, investice a společný trh s EU. Moskva mohla východní rozšíření sice označit jako zradu a využít  jako záminku.

Vládci v Moskvě, ale nebyli naivní, aby neočekávali rozšíření na východ. Po konci Varšavského paktu učinilo Rusko opět katastrofální rozhodnutí. Rozhodlo se odmítnout Západ, blokovat a oslabit Evropu a Ameriku. Jelcin krmil svět fámami o druhém vyděračském míru. Umístil  ozbrojené síly do Moldávie, Gruzie, do Sevastopolu na Krymu, do Tádžikistánu. Také do Čečenska a mluvil o výstavbě Moskvě věrnému společenství nezávislých států  v tzv. blízkém zahraničí. Rusko by mohlo využít nové možnosti, podobně jako Polsko nebo Estonsko. Kdyby Rusko mohlo žít v Evropě se svými vrcholnými představiteli, bylo by proběhlo všechno mnohem lépe. Rusko ale požadovalo veto a to se nehodilo k pravidlům evropského míru. Mezitím ruské veto uškodilo v OSN míru na Balkáně i jinde.

Nebezpečná osa Rusko-Írán

Spuštěná oslava k pádu ZDI napsala pozoruhodnou tečku krvavému století. Přesto to byl omyl. Prolévání krve neskončilo. Na Balkáně se rozhořela válka. Terorizující milice vykonávaly od Vukovaru přes Srebrenicu až k Prištině etnické čistky. Rusové blokovali v Radě bezpečnosti OSN každé  efektivní opatření k obraně obětí. Celý svět chtěl Bosnu a Kosovo vojensky chránit. Přesto přišlo razantní NE pokaždé z Ruska – provokace s krvavými následky. Provokací byl také přehnaný postup  ruských vojsk v Čečensku. Jak v roce 1995 tak také v roce 1999 napadla tato vojska kavkazskou republiku těžkým dělostřelectvem. Více než 10 tisíc lidí zemřelo.

Současně drželo Rusko v Radě bezpečnosti OSN ochranou ruku nad Islámskou republikou Írán. Bez této pomoci by se byl teheránský atomový program zastavil. Teprve Moskva umožnila výstavbu sporného atomového reaktoru  v Buschehru. Návštěva  ruského ministra obrany Sergeje Šojgu v Teheránu na konci ledna 2015 zacementovala dlouhotrvající  rusko-íránské partnerství ne-míru. Pokud velký Ajatolláh Chomejní švitoří o zničení Izraele potud je osa Moskva-Teherán nejen provokací, nýbrž zvyšujícím se ohrožením. To stejné platí pro z Moskvy dlouhotrvající pomoc Sýrii: po desetiletí podporoval Sovětský svaz diktátora Háfize al-Asada. Dnes stojí Putin při jeho synovi Bašárovi al-Asadovi jak vojensky, tak také v Radě bezpečnosti OSN.

Obama chtěl popostrčit vztahy

Západ však doufal v lepší vztahy s Ruskem. Pokusil se obrovskou říši dále posílit, místo aby jí omezoval a nebo zastrašoval. Myslíce na Schröderovi obchody s plynem, ale také na výrazné přání Angely Merkelové při vrcholném setkání NATO v roce 2008, vyloučit z přístupových jednání Gruzii a Ukrajinu. Z obavy, že by to mohlo provokovat Rusko. O šest měsíců později obsadila ruská vojska Abcházii a Jižní Osetii. Také Obama chtěl popostrčit vztahy. Ukončil Ruskem kritizované plány raketového obranného štítu v Polsku a České republice. Dnes USA vytýká Rusku testování raket s plochou dráhou letu, které by mohly zasáhnout Evropu. To je porušení smlouvy proti INF-Smlouvě z roku 1987 o zákazu raket středního doletu v Evropě. Opět ruská provokace.

Po Putinově opětovném zvolení prezidentem v roce 2011 byly tyto taktiky ještě zřetelnější. Jeho rétorika se stala ještě šovinističtější a revanšističtější, prohlásil bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul. Na ulice Ruska se vrátil brzy klid a o dřívějších demonstracích proti volebním podvodům nebylo ani vidu. Novináři byli zatýkáni, popravováni. Ruská mediální oblast byla postupně zglajchšaltovaná. Na Západě naděje nepřestávaly. Mnozí důvěřovali v ukrajinské krizi v to, že Putin to může správnou politikou uklidnit. Dokonce sestřelení  osobního dopravního letadla MH 17 neotevřelo Západu oči. Minská dohoda byla od začátku nápadně porušena. Zbraně neutichly. Separatisté pronikali dál. Zabrali letiště v Doněcku a atakovali Mariupol. To bylo právě dva dny po tom co vyjednali německý ministr zahraničí Steinmeier a francouzský Fabius smlouvy o stažení těžkých zbraní z východní Ukrajiny.

Minsk 2 posílil Putina a oslabil Ukrajinu

Karl-Ludwig Poggemann
foto: Karl-Ludwig Poggemann

Putinova poslední provokace bylo předvolání Francoise Hollanda a Angely Merkelové do Moskvy a Minsku. Hodiny museli oba naslouchat jeho výtkám a požadavkům. Vše se stalo ještě horším. Všem bylo jasné – tyto rozhovory by nemohly rozdíly v zájmech a vojenských realitách vyřešit. Přesto šli oba  šéfové vlád naproti a vyjednávali celou noc. Současně přicházely zprávy že až 50 pancéřových dopravních prostředků proniklo z Ruska přes hranice do Ukrajiny. Kdyby byla tato krize vyřešena s minským vyjednávacím maratonem a zbraně by mohly s konečnou platností mlčet, pak by bylo toto ponižující předvolání možná hodnotné.

Místo toho Minsk 2  Putina posílil a ratifikoval tím územní zisk separatistů. Povstalci se necítili tímto jednáním vázáni. Bojovali dále a dobyli Debalceve. Kyjev potvrdil ztrátu strategicky důležitého města. Sotva někdo očekává v této době ještě trvalý klid zbraní. Pomalu jsou Západ i Amerika Putinem tak jistě provokováni, že reakce už nemůže zůstat bez odezvy. Spojené státy americké, roztržené stálým bojem mezi republikány a demokraty, docházejí k tomu, že musí podporovat vyzbrojení Ukrajiny. Amerika začíná tuto evropskou krizi brát vážně. I když Obama by byl raději, kdyby si problém vyřešila Evropa sama. Pro Obamu a Ameriku je jasné, že sama s evropskou mocí a trpělivostí nemůže  pádu Ukrajiny zabránit. Západ musí uznat, jak velmi Rusko kleslo ke katastrofálním rozhodnutím. To potřebuje naléhavě strategii pro hroutící se velmoc, která jedná nejen provokativně, ale často proti svým vlastním zájmům.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)