Šedivá zóna

Boje na Středním a Blízkém Východě o dědictví Osmanské říše začaly právě skoro 100 let po jejím pádu. Mezi náboženským fanatismem a etnickými konflikty rejdí , které s jejich bezkoncepčností problémy rozviřují.

Je tomu rok, co si svět připomenul vypuknutí I. světové války. A přirozeně bezstarostně se diskutovalo o vině a zodpovědnosti této původní katastrofy. Přece napínavější než příčiny jsou následky této války. Neboť ony určují také téměř 100 let dramatickým způsobem aktuální politiku. To platí pro Balkán, Kavkaz. Především ale pro Severní Afriku a . Na troskách Osmanské říše – od Libye po Mezopotámii se vede nemilosrdný boj o ideologickou, ekonomickou a vojenskou nadvládu. Zatímco  region upadá do chaosu a anarchie, působí zůstávající jediná světová velmoc bez plánu, rozporuplná bez jakékoli rozpoznatelné strategie. Přitom ukazuje jen povrchní pohled do historie. Bezkoncepčnost situaci dělá stále ještě horší, než již bez toho byla.

Parádní příklad pro to poskytli Britové. Za jejich povstání proti Turkům slíbili Arabům Velkosysrkou říši. Současně  se přislíbilo sionistickým osídlencům v Palestině v tzv. Balfourově  deklaraci z roku 1917 zřídit  národní domov pro židovský národ. A nakonec si Francie a Velká Británie rok před tím v Sykes-Picotově dohodě rozdělily Blízký Východ mezi sebe. Poněvadž se fakticky tyto tři smlouvy  vylučovaly, začalo se improvizovat. Tak instalovali Britové od Saudů z Arábie vyhoštěnou dynastii Hašemitů, jako vládce nad  Transjordánskem. V mandátním území Mezopotámie, pozdějšímu Iráku, se pomohlo jednomu z Hašemitů mezitím syrskému králi Fajsalovi I. k novému trůnu. V severním Jemenu se rovněž založila královská říše. A z Aleppa, Damašku z Druského a Alevitského území tak velkého jako Libanon „vyrobili“ Francouzi pozdější Sýrii. Nejen násilné vměšování do politické geografie bylo na trvalo fatální. Jako minimálně  stejně osudové, se ukázaly světonázorové importy ze Západu: Nacionalismus a socialismus, rádoby v kombinaci. Přece panarabismus a arabský socializmus byly intelektuální zmetci. Sloužili především korupčním mocenským elitám ke stabilizaci jejich násilné vlády, když se myslí na strany Baas v Sýrii a v Iráku.

Vlajka Hizballáhu
Vlajka Hizballáhu

Do intelektuálního a mocensko-politického vakua, které panarabismus zanechal, „vrazil“ . Jako evropský klerikální-fašismus, má kořeny ve 20 letech 20.století. 1928 založil Hasan al-Banná Muslimské bratrstvo, jehož nejmladší produkt Islámský stát vyprovokoval nejen západní svět nýbrž především tradiční arabské mocenské elity, z nichž je ovšem skutečně financován. Doslova rozpálil scénář, že si islamisticko-nacionalisticky ovládané Turecko, wahhábistická Saudská Arábie a šíitský Irán, ten prostřednictvím organizovaných milicí jako Hizballáh, Huthi-rebelů a Quds-brigád pokouší bezohledně si zajistit zónu vlivu v Mezopotámii.

Výsledek je rovněž tak fatální jako nepřehledná změť spojenectví, účelových paktů a nepřátelství. A uprostřed USA, které po ukvapeném stažení se z Iráku, pod prezidentem Obamou, jak se zdá ztratily jakoukoli politickou orientaci a situaci bezkoncepčností ještě rozviřují. V severním Jemenu se „dokazuje“ Saudská Arábie, podporovaná USA zástupnou válkou s Íránem. Mezitím je jižní díl země kontrolován Al-Kaidou. Současně bombarduje americké letectvo postavení Islámského státu v Iráku, aby podporovalo od Iránu vedené operace proti IS, zatímco v Sýrii od Saudů vyzbrojené milice zasahují proti Hizballáhu.

Dalo by se říci šílenost. Beze smyslu, když tomu celému nasadí korunu USA, které dodávají zbraně Kurdům, aby zastavili Islámský stát, ale turecké bombardování pozicí kurdské PKK, prohlašují za akt sebeobrany, dobře vědoucí, že ne neznačný díl dodávek pro IS probíhá hranicí nekontrolovanou Kurdy mezi Tureckem a Sýrii i ze strany Erdoganova Turecka. Což odhalil turecký novinář a Erdogan prohlašoval, že ho dá zavřít na doživotí. Boj o dědictví Osmanské říše dlouho zakryté  koloniálním uspořádáním a studenou válkou, začal 97 let po jejím pádu. A je  přitápěno náboženským fanatismem, etnickými konflikty, mocnými velkými rodinami a vlivem lačných regionálních  mocností. Jediná stávající světová velmoc lavíruje, zkoušejíc v jednotlivých bodech jednat pragmaticky a zamotávající se do koncepčních rozporů. To je fatální. Neboť  přesně tato politika přivedla tento region do zkázy. Potřebuje to  naléhavě čas pro obrat. To se nestane. Evropa se tak jako tak stará raději o sebe samu, zatímco okolo stojí svět v plamenech.

Je evidentní, že Evropa po pádu železné opony nevěnovala náležitou pozornost tomuto regionu. Neevidovala, že v té oblasti došlo k demografickému boomu a přijde jednou čas, kdy dorostou mladí muži a ti budou chtít pracovat, jinak jejich nejistou budoucnost využijí extrémistické náboženské síly, jako je nyní IS a raději obchodovala se zeměmi  tohoto regionu, které porušovaly lidská práva. Pronásledovaly opozici, aniž by Evropa vůbec vyjádřila nějakou hmatatelnou podporu arabským jarům v roce 2011, když mladí očekávali, že jako demokratický kontinent bude podporovat jejich snahu o svobodu a demokracii. Nestalo se tak. Evropa zasela vítr a sklízí bouři. Američané po svém fiasku v Iráku, na základě rozhodnutí prezidenta Obamy, že se budou věnovat oblasti Tichého oceánu, předčasně z Iráku odešli a jejich odchodu využili extrémistické síly, ale především, jako vždy v historii, nejednotné arabské státy. Islámský stát verbováním mladých mužů, kteří neměli žádnou perspektivu a cítili, že Západ neukazuje jasnou podporu islámskému světu, se stali bojovníky náboženské války. A občanská válka v Sýrii s ruskou a iránskou podporou Bašára Asada dokončila katastrofu tohoto regionu.

Podle mého názoru, prezidentování Baracka Obamy v zahraniční politice USA nejdříve s Hillary Clintonovou a nyní s Johnem Kerrym nepřineslo žádné převratné výsledky. Svým způsobem to popisuje ve své knize Demokracie v Americe Alexis de Tocqueville před více než 160 lety.

Že Američané, kteří téměř vždycky zachovávají rozvážný postoj a chladnou hlavu, se nechávají nicméně unést daleko za hranice rozumu náhlou vášní nebo nepromyšleným názorem a stává se jim, že se s vážnou tváří dopouštějí mimořádných ztřeštěností. Člověk v demokratických státech jako je Amerika, dělá všechno ve spěchu, aby uspokojil své tužby. Jeho zvědavost je současně nenasytná i snadno ukojitelná, protože se snaží rychle dozvědět o mnohém spíše, než vědět něco dobře. Nemá téměř na nic čas a brzy ztrácí chuť něco důkladně zkoumat. Demokratické národy jako Amerika jsou tedy vážné, protože je jejich společenské a politické zřízení neustále nutí, aby se zabývali vážnými věcmi, a jednají nerozvážně, protože každé z těchto věcí věnují pouze málo času a pozornosti. Zvyk být  nepozorný musíme považovat za největší nectnost demokratického ducha. Alexis-Charles-Henri Clérel de Tocqueville

A tato vlastnost přivedla Spojené státy do mnoha nezdarů, když vezmu jen nedostatečnou spolupráci a vzájemné podceňování tajných služeb před 11. zářím 2001, vyhodnocení situace v Saddámově Iráku, který sice neměl atomové zbraně, ale biologické a chemické a o jejich umístění pod Eufratem 2 roky informoval agent CIA, který po jeho příjezdu do Států zjistil, že se jeho informace ztratily, stejně tak Obamův uspěchaný odchod z Iráku, nemluvě o řadě další kauz v minulosti. Pokud chce Euroatlantická aliance úspěšně fungovat, musí být založena na naprosté důvěře mezi Spojenými státy a Evropou. Bez podceňování, ale jednání jako rovný s rovným. A Američané s vědomím, že evropské tajné služby jsou pečlivější. Je to jediná cesta jak  předcházet konfliktům, které nyní tak těžce postihují Evropu.