Již delší dobu uvažuji, jak je možné, že kdekoli ve světě nejvyšší představitel země něco řekne a obyvatelé to buď akceptují, nebo ne. V Česku prezident něco řekne a vzápětí je potřeba minimálně jednoho, ale často i několika osob, aby jeho výroky vysvětlily. Je skutečně 10 milionů českých občanů tak nechápavých? Anebo je problém někde jinde?
Původně jsem se nechtěl otázkou cesty M. Zemana do Moskvy vůbec zabývat. Popsalo se toho o ní hodně, své názory na ni vyjádřili jak její odpůrci, tak zastánci. Po nějaké době však přišel další popud k tomu, abych svůj názor vyjádřil – uzavření dveří Hradu před velvyslancem USA Andrewem Schapiro, ale především následné „vysvětlení“ celé situace ředitelem Zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Hynkem Kmoníčkem. Až poté se k této otázce vyjádřil prezidentův mluvčí Ovčáček.
Když jsem četl ono zmíněné vysvětlení p. Kmoníčka, první, co mi problesklo hlavou, bylo: Ahá, p. KMONíčEK by se rád stal českým velvyslancem ve Washingtonu. Aby se tam dostal, musí česká strana požádat MZV USA o agrément. A přesvědčovat americkou stranu, že se jako velvyslanec ČR v USA bude zasahovat o všestranný rozvoj česko-amerických vztahů, zatím co teď působí jako šéf zahraničního odboru prezidenta, který celému národu hrdě oznámil, že nevpustí na Hrad velvyslance USA (a stejně hrdě to zopakoval v těchto dnech během návštěvy Plzně), bude tuze komplikované. A taky trošku pikantní, když se americké MZV v souladu s běžnou praxí dotáže svého velvyslance na jeho názor na H. Kmoníčka. To už skutečně je víc než dostatečný důvod na stažení půlek. Funkce velvyslance v USA patří k těm nejprestižnějším, nemluvě o finančním ohodnocení, které by p. Kmoníčkovi umožnilo platit alimenty, na které se mu teď nedostávají penízky.
Poté, co mi hlavou prolétly tyto úvahy, jsem si ovšem řekl, že to snad takhle nebude. Že prezidentův podřízený nemůže kvůli osobnímu prospěchu bagatelizovat prezidentova slova. Že jednoduše došlo k té běžné a typické situaci, že prezident něco vybafne, poté začne trošičku myslet, obrátí se ke svým podřízeným a řekne jim, aby s tím něco udělali. Koneckonců Ovčáček je schopný tvrdit i to, že tráva je modrá, a když ji vidíme jako zelenou, neuvědomujeme si, že kontext je modrý, a další zaměstnanci KPR si s takovou drobností, jakou je pravda (a jejich renomé v očích veřejnosti), taky starosti nedělají. Prostě jsem to vzal jako další, ne první a bohužel ani poslední, běžnou situaci na pracovišti, kde se pravda ohýbá dle momentálních potřeb a v nově přijímaných (a Hradem posvěcených) zákonech se hledají kličky.
Dnešek mne ale opět zmátl. Nevěřícně jsem zíral na interview H. Kmoníčka, v němž se vyjádřil, že bychom neměli brát výroky M. Zemana vážně, protože prezident prostě občas říká nesmysly, které nejsou promyšleným plánem. Řečeno slovy inteligentního diplomata. Člověk od psacího stolu, prodejního pultu či soustruhu si to stručně přeloží jako „můj šéf je tlachal“ (samozřejmě, většina lidí použije jiný výraz, já si ještě staromódně myslím, že by se měla dodržovat pravidla základní slušnosti).
A tak jsem zase na vážkách. Sehrávají tady hlavní roli osobní ambice, anebo zde máme velkodušného prezidenta, který svým blízkým spolupracovníkům poradí, aby v případě problémů, ať už existujících nebo potenciálních, hodili všechno na něj? A, co je podstatně důležitější, má člověk, který říká nesmysly (a neříkají to jeho odpůrci, ale jeden z nejbližších spolupracovníků), vůbec co pohledávat v nejvyšší ústavní funkci?
zdroj iDNes.czPřebujelý zájem o dění kolem sebe a naivní a nereálná touha přispět k nápravě špatného. Výsledek? Angažmá všude možně a s tím spojené nestíhání. Milovník Asie a cizích jazyků. Po několika letech bezprostředního sousedství s buddhistickým klášterem a jeho obyvateli ovlivněn touto nádhernou filosofií, ovšem neschopen začlenit ji do svého praktického života. Výsledek? Mír v duši, shon a uspěchanost navenek. Miluje humor, včetně toho na svůj účet, ironii a smích