Cena války

Rizika rostou – vojenská, ekonomická i sociální. Proč Rusko nemá zájem na vleklé válce.

Zatímco jednání o příměří na Ukrajině jsou v plném proudu, masivní ruské bombardování Kyjeva opět zpochybnilo skutečnou ochotu Vladimira Putina vyjednávat. Jedná se však o známý vzorec: krátce před dohodnutým příměřím se boje opět zintenzivní s cílem zlepšit vlastní pozici a oslabit vojenskou infrastrukturu druhé strany. Takový cynický přístup bylo možné pozorovat i před příměřím ve válce v Gaze na začátku roku. Jedno je jisté: války se těžko ukončují, zejména když trvají dlouho a žádná z válčících stran se nesmíří s porážkou. Když však pokračování války již neslibuje výhody ani pro jednu ze stran, ale stává se spíše nevýhodou pro obě, nevyhnutelně se otevírá prostor pro vyjednávání.

Taková situace existuje právě teď. Nejen Kyjev by měl mít zásadní zájem na ukončení války – ať už jsou územní výboje Ruska jakkoli bolestivé – vzhledem k vlastním problémům s náborem vojáků a blížícímu se ukončení americké vojenské pomoci. Na věčné válce nemá pravděpodobně zájem ani Rusko: přetrvávající vysoké personální a materiální ztráty bez vyhlídky na změnu režimu v Kyjevě podkopávají stabilitu Putinova režimu v dlouhodobějším horizontu. Je pravda, že Kreml by mohl příměří využít k přípravě dalšího velkého útoku proti Kyjevu a případně i proti evropským státům NATO. Proti tomuto předpokladu však existuje řada argumentů. Je třeba mít na paměti, jaké jsou válečné cíle Ruska na Ukrajině i mimo ni a jaké mocenské zdroje má Moskva k dispozici pro realizaci těchto cílů.

Dlouhodobým strategickým cílem Ruska je od 90. let 20. století být opět uznáno za přední velmoc v multipolárním světovém řádu.

Dlouhodobým strategickým cílem Ruska je od 90. let 20. století opětovně získat uznání jako přední velmoc v multipolárním světovém řádu – jinými slovy v systému bez hegemonie Západu. Rusko má za to, že jeho hlas byl v klíčových otázkách – jako byla válka v Kosovu nebo rozšiřování NATO a EU – opakovaně ignorován. Právo na výlučné sféry vlivu a snaha „řešit“ globální problémy společně s ostatními velmocemi jsou součástí tohoto nároku na velmocenský status. Válka proti Ukrajině je v centru ruského boje o velmocenský status. Oficiálně Kreml hovoří o „denacifikaci“ a „demilitarizaci“ Ukrajiny. Tím je myšlena změna režimu v Kyjevě – ve prospěch proruské vládní elity. Z kulturního, geostrategického a geoekonomického hlediska považuje Moskva Ukrajinu za nepostradatelnou součást své sféry vlivu – má tedy jiné postavení než například pobaltské státy nebo Polsko.

Vtlačení celé Ukrajiny do ruské sféry vlivu – vojenskou silou nebo výhledově zmanipulovanými volbami – se zdá být stále méně reálné. Z Ukrajiny se stala protiruská bašta. I s použitím brutálních represivních prostředků, jako je mučení, únosy a svévolné zabíjení, má Rusko značné problémy udržet okupovaná území v Donbasu pod svou kontrolou. Úplné podmanění země by bylo pravděpodobně myslitelné pouze při všeobecné mobilizaci a nastolení represivního režimu násilí, což by však vázalo obrovské zdroje a Moskvě by to pravděpodobně nepřineslo žádné výhody. Výsledkem by byl masový exodus, obrovský odpor a v důsledku ukrajinského odporu také ekonomicky neproduktivní obyvatelstvo.

Dlouhodobým zájmem Moskvy nemůže být ani taktika opotřebovávání prostřednictvím pokračování útočné války. Přestože je ukrajinská armáda v mnoha oblastech horší než ruská, vyvinula se v bojem zocelenou ozbrojenou sílu, která je díky vlastní výrobě dronů také technicky zdatná a udržuje úzké bezpečnostní vztahy se státy EU a NATO. Zároveň v Rusku roste nespokojenost s negativními důsledky války. Původní plán jednoduše uzurpovat ukrajinský stát se změnil v tříletou poziční a opotřebovací válku s mnoha ztrátami. Patová situace nastala pouhé dva měsíce po invazi na konci února 2022. V té době Rusko obsadilo asi 15 % ukrajinského území – dnes, o tři roky později, je to asi 18 %.

Přestože Rusko nevyčerpalo svůj vojenský potenciál, Putin si je vědom toho, že rozsáhlá ofenziva proti Ukrajině není populární. To v neposlední řadě podtrhuje množství dezertérů po částečné mobilizaci v září 2022. Kreml dodnes hovoří o „speciální vojenské operaci“ a snaží se co nejvíce udržet realitu války mimo zraky ruské veřejnosti. S ohledem na to se upřednostňoval nábor marginalizovaných sociálních skupin – například vězňů nebo mužů s nízkými příjmy z odlehlých regionů, kteří byli rekrutováni za vysoké mzdy. Aby se ruská armáda vyhnula všeobecné mobilizaci, uchýlila se dokonce k milicím a žoldákům ze zemí, jako je Jemen, Kuba, Nepál, Kazachstán, Kyrgyzstán a Uzbekistán, a také k přibližně 50.000 severokorejských vojáků. Přesto válku z ruské sociální reality vytěsnit nelze. Vyžádala si těžké ztráty – přibližně 800.000 vojenských obětí, z toho asi 170.000 mrtvých. Kromě toho byla zničena přibližně polovina bojových tanků (cca 10.000) a obrněných vozidel (cca 19.000) a také asi 21.000 dělostřeleckých systémů a 300 letadel a vrtulníků. Přestože Rusko používá především zbraně ze sovětské éry a modernější systémy si ponechává, náhrada zničené techniky bude pravděpodobně trvat mnoho let.

Rusko se stává stále závislejším na Číně, což v žádném případě nemůže být v Putinově zájmu.

Značné jsou i ekonomické škody. Moskva byla schopna částečně zmírnit dopad západních sankcí – nahrazením dovozu, obchodem přes třetí země a prodejem ropy a plynu do Číny, Indie a Turecka. Přesto vývoz fosilních paliv klesl přibližně na polovinu předválečné úrovně. Navzdory značnému stínové flotile a dočasně vyšším cenám ropy se příjmy z vývozu ropy snížily přibližně o 120 miliard eur. Po drastickém propadu vývozu zemního plynu do Evropy platil Peking za metr krychlový jen asi polovinu toho, co státy EU platily dříve. V důsledku toho Gazprom v roce 2023 poprvé ve své historii vykázal ztrátu. V důsledku toho se Rusko stává stále více závislé na Číně, což nemůže být v Putinově zájmu. Skutečnost, že ruská ekonomika dva roky po zahájení invaze přesto rostla, je způsobena především vysokou mírou investic do vojensko-průmyslového komplexu – jev známý jako „vojenský keynesiánství“. To má za následek stimulační ekonomický program, z něhož přímo či nepřímo profitují i nevojenská odvětví ekonomiky a společnost jako celek.

Na financování výdajů si ruská vláda vzala půjčky a spotřebovala 67 % likvidních rezerv ve Fondu národního bohatství. Na konci roku 2024 zbývalo pouze 33,6 miliardy eur; fond by mohl být zcela vyčerpán do konce roku 2026. Zvýšený rozpočet na obranu stimuloval ekonomiku – v roce 2024 činil 100 miliard eur; v roce 2025 se zvýší na 130 miliard, což odpovídá přibližně 300 miliardám eur po přepočtu na kupní sílu. Zároveň znehodnocení ruského rublu zdražilo dovoz – včetně tzv. zboží dvojího užití z Číny, které je potřebné pro ruský obranný průmysl. Současné ekonomické oživení proto není udržitelné, protože ropný a plynárenský sektor zůstává páteří ruského ekonomického systému založeného na rentě. Podle Vídeňského institutu pro mezinárodní ekonomická studia se hospodářský růst, který v roce 2023 činil 3,6 % a v roce 2024 3,8 %, v roce 2025 sníží na polovinu a v roce 2026 se dále zmenší. Inflace v roce 2024 dosáhla deseti procent, což je důvod, proč ruská centrální banka zvýšila klíčovou úrokovou sazbu na 21 procent, což následně poškozuje ruské podniky. Od roku 2022 svou zemi opustil již přibližně milion převážně mladých, vzdělaných a bohatých Rusů. Pro jednu z nejstarších společností na světě je to zásadní problém, který nelze kompenzovat imigrací.

Rusko sice intenzivně zbrojí, rozšiřuje a modernizuje svou armádu, ale má větší problémy, než si připouští. Pokračování války s sebou nese riziko, že Putinův režim – založený na společenské smlouvě o výměně svobody za prosperitu a bezpečnost – se stane nestabilnějším a bude možné jej udržet pouze za stále rostoucích represí. „Irán nechává zdravit.“

Rusko sice intenzivně zbrojí, rozšiřuje a modernizuje svou armádu, ale má větší problémy, než si připouští. Pokračování války v sobě skrývá nebezpečí, že Putinův režim –založený na společenské smlouvě spočívající v zřeknutí se svobody za prosperitu a bezpečnost – bude stále nestabilnější a udržet se může jen pomocí stále větší represe. Írán posílá pozdravy.

Lukas Theinert je doktorandem na Univerzitě Martina Luthera v Halle-Wittenbergu. Svou disertační práci píše na téma porovnání revizionistické zahraniční politiky Ruska a Turecka.

Úvodní foto: Ukrajinské děti prchají po ruské agresi v roce 2022 ze země, Mirek Pruchinski, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Lukas Theinert, překlad: Bohumil Řeřicha