V Rusku je opět přijatelné oslavovat Stalina


Zdroje: zahraniční tisk, Timothy Snyder: „Politika života a smrti“, Alexandr Nikolajevič Jakovlev: „Rusko plné křížů“, úvodní foto: Lenin’s Funeral by I. Brodsky (1925)/Wikimedia Commons

Tety válečného veterána Ilji Natanoviče pracovaly dlouhá desetiletí v podzemním hnutí a již v roce 1917 byly zkušené revolucionářky. Jedna z nich pracovala v tajné revoluční buňce v Baku. Tam se setkala s mladým mužem jménem Koba, který si později zvolil jméno . Jednou jedna z nich Iljovi vyprávěla: „Muselo to být nejspíše v dubnu před rokem 1904, když jsem se vypravila na výlet se skupinkou revolucionářů. Naše cesta vedla podél řeky rozvodněné táním. Na malém ostrůvku uprostřed proudu uvízlo malé telátko, zřejmě právě narozené, ještě se sotva drželo na nohou. Soudruzi slyšeli jeho naříkavý bekot i přes burácení rozbouřené řeky, ale do proudu se nikomu nechtělo. Nikomu kromě Gruzínce Koby. Strhl ze sebe rubášku a doplaval k ostrůvku. Vysoukal se z vody, postavil vedle telátka, pak počkal, až se všichni jeho přátelé budou dívat, a zlámal telátku nohy.“

Stalinův hrob u moskevské kremelské zdi je stále uctíván květinami…

Могила жертв сталінських репресій біля Покровської церкви в Бучачі, photo by Mykola Vasylechko
Могила жертв сталінських репресій біля Покровської церкви в Бучачі, photo by Mykola Vasylechko

Malá dívenka s taškou přes rameno běhá kolem soch Churchilla a Roosevelta a začne šplhat nahoru po nohavici třetího muže. „Vybrala sis správného vůdce, strýčka Stalina,“ chválí ji otec a cvaká vzpomínkové foto dcery na klíně sovětského diktátora. Bronzové sochy tří státních vůdců v nadživotní velikosti stojí od roku 2015 v Jaltě na místě jejich schůzky a jednání během 2. světové války. Dílo kontroverzního umělce Suraba Zereteliho je dosud největší skulpturou Stalina, jaká byla s oficiálním požehnáním v Rusku, nebo v tomto případě na anektovaném poloostrově Krym, postavena. Je symptomem přikrášlování sovětských časů a mizejících zábran veřejně přiznat tomuto brutálnímu a násilnickému vládci čestné místo v ruské společnosti.

 

 

Zlikvidovány miliony lidí
Zatímco v Rusku přetrvaly tisíce památníků Lenina, obraz Stalina byl po desetiletí z oficiálních vzpomínek vymazán. V roce 1956, tři roky po smrti diktátora, podnítil nový předseda komunistické strany Chruščov ve svém tajném projevu první vlnu destalinizace. V roce 1961 byla odstraněna mrtvola Stalina z mauzolea na Rudém náměstí a brzy zmizely všechny památníky kníratého Gruzínce, jehož tři desetiletí vlády zanechaly na přinejmenším sovětském státu svou nesmazatelnou pečeť. Stalin byl od té chvíle tabu: celá jedna generace sovětských občanů vyrostla bez toho, že by se o něm přesnějšího dozvěděla.  Na zvuku jeho jména lpělo něco zapovězeného.

Toto se začalo zásadně měnit během perestrojky v 80. letech a následného rozpadu Sovětského svazu. Otevření archivů a nová svoboda tisku umožnily diskuzi o zločinech Stalinova režimu včetně masových poprav, cíleným vyvoláváním hladomorů, deportací celých národů, nucených prací, likvidací milionů lidí a nezměrného utrpení mnoha dalších. Paradoxně však zároveň umožnil návrat Stalina ze zapomnění a novou vlnu jeho uznání. V posledních letech vzniklo podle historika Pavla Gnilorybova 70 až 100 Stalinových pomníků, ponejvíce z iniciativy komunistických skupin a některých „byznysmenů“.

Nejvýraznější osobnost
Na vládě nezávislý institut veřejného mínění Levada již dlouho zjišťuje rostoucí popularitu „otce národa“. Počátkem roku 2017 se 46 % oslovených Rusů vyjádřilo pozitivně o Stalinovi, v roce 2012 to bylo pouze 28 %.  Stalina provází největší úcta, nebo dokonce nadšení, ze všech osobností ruské historie, je na tom lépe než dokonce Lenin či car Mikuláš II. Silnější úctě se těší jenom dnešní kremelský vládce Vladimír . Další reprezentativní průzkum stručně udává, že Rusové považují Stalina za „nejvýraznější osobnost všech dob a národů“. Tentokrát ještě před Putinem, stejně jako přede všemi ostatními postavami světové historie. V tomto průzkumu jmenovalo Stalina 38 % oslovených, zatímco v roce 1989 to bylo pouhých 12 %. V minulých letech současně drasticky poklesl podíl těch, kteří považují masové vraždy Stalinovy éry za neomluvitelné, a to ze 72 % na 39 %. 25 % dotázaných dnes považuje tato pronásledování za historicky podmíněnou nutnost. Zbytek udává, že o tom nic neví, nebo jednoduše odmítá odpověď.

Mass Grave in Chechnya, photo by Natalia Medvedeva
Mass Grave in Chechnya, photo by Natalia Medvedeva

Rusové postupně vidí dobu Stalina pozitivně
Jak lze tato posuzování vysvětlit? Kdyby začalo v Německu docházet k podobnému přikrášlování a ignoranci ve vztahu k Hitlerovi, okamžitě by se pronikavě rozezněly poplašné zvony.  V Rusku je naproti tomu slyšet mnoho relativizací. Podle pohledu socioložky Ely Panejach nechtějí přívrženci Stalina žádné nové represe, deportace či opětné zavedení plánovitého hospodářství. Stalin je pro tyto lidi jednoduše symbolem efektivního řízení, boje proti korupci a za sociálnější stát. Vedoucí institutu veřejného mínění Levada Lev Gudkov   přesto z těchto anket vyvozuje závěr, že si ruské obyvatelstvo nepřeje žádné opakování Stalinovy éry a tvrdí, že „lidé nechtějí pod ním žít.“ Dokládá to také tím, že kromě nových památníků tohoto diktátora se budují díky iniciativám bojovníků za lidská práva také památníky pro jeho oběti. Gudkov však zároveň zdůrazňuje, že přikrašlování tohoto vládce není náhodné. Nejde o přirozený vývoj, nýbrž o důsledek cílené politiky, vysvětluje ve své kanceláři kousek od Kremlu. Zjišťuje přitom také zjevnou podobnost mezi jednáním Stalina a postupem současného vládce. Na jedné straně uznává Kreml fakta masových represí v době Stalinovy vlády, na straně druhé napomáhá jeho rehabilitací jako moudrého vůdce, otce vlasti a symbolu světové role Moskvy.

Plaque Homage to Women Victims of Stalinist Terror, Łódź13, photo Zorro2212
Plaque Homage to Women Victims of Stalinist Terror, Łódź13, photo Zorro2212

Vítané mýty
Tato kampaň subtilně začala hned po nástupu Putina k moci v roce 2 000. Již v prvním roce úřadování vrátil zpět sovětské symboly, mimo jiné za Stalina uvedenou národní hymnu, i když s novým textem. Putin sice není žádný stalinista, ale ví, jak postupně v dávkách šířit nostalgii po Stalinovi a politicky ji využívat. Na vyrovnání se zločineckými stránkami sovětského režimu zájem nemá, protože se opírá o bezpečnostní aparát, který má původ ve stalinské éře a po změně režimu byl jenom povrchně, více méně kosmeticky reformován. Dřívějšímu agentu KGB Putinovi mýtus efektivní a státním zájmům zavázané tajné služby, která se starala o pořádek tvrdou rukou, naprosto nahrává. Hra se sovětskými symboly byl pro Putina prostředek, jak vzít komunistům vítr z plachet. Především má ale částečná rehabilitace Stalina co do činění s ideologickým základem Putinova režimu. Kreml legitimizuje jeho vládu s argumenty, že Rusko se potřebuje bránit před vnějšími nepřáteli v čele s USA, a že Putin z Ruska opět vytvořil velmoc. Odkaz na éru Stalina se přitom jasně nabízí. Také tehdy se pěstoval obraz Ruska jako obklíčené pevnosti. Vítězství nad hitlerovským Německem etablovalo zemi jako velmoc a pro Putinův režim se stalo centrálním historickým základem. Rozhodujícím je den vítězství 9. května, dnes největší politický sváteční den země.

Vítězství z roku 1945 se však nemůže uctívat bez uznání tehdejšího vládce státu. To vyžaduje choulostivý akt rovnováhy.  Putin se v roce 2009 vyjádřil o Stalinovi ve smyslu, že represe tehdejší doby odsoudil, ale současně dal diktátorovi rozhřešení: „Co člověk také může vždy říci – vítězství bylo dosaženo. Nikdo dnes nemůže hodit kámen na ty, kteří přivedli zemi k vítězství.“ Putin také jako velkou zásluhu Stalinovy doby ocenil industrializaci. Jak objasnil v rozhovoru s režisérem Oliverem Stonem, debatu o jejích temných stránkách chce co nejvíce udusit: „Zbytečné démonizování Stalina je prostředkem, jak atakovat Rusko a ukázat, že si s sebou nese mateřské znaménko stalinismu.“ Nelze se tedy divit tomu, že při tomto postupu Kremlu uctívání Stalina přibývá. Nižší úředníci mají odjakživa pro takové signály jemný sluch. V roce 2009 se po renovaci z ničeho nic v jedné moskevské stanici metra objevil světelný nápis k uctění Stalina: Stalin nás vychoval k věrnosti k národu – podněcoval nás k práci a hrdinským činům. Byl to jeden verš z již zmíněné sovětské hymny, která byla při destalinizaci padesát let před tím zrušena a nyní z „umělecko-historických důvodů“ restaurována.  S tímto absurdním zdůvodněním by se mohly v Rusku opět probudit nesčetné architektonické odkazy na Stalina. V samotné Moskvě byla řada památníků Stalina a dalších sovětských vůdců odhalena v září 2017. Také zde úřady pokrytecky prohlašují, že na tom není nic provokativního, neboť sochy jsou součástí „Aleje vládců“ s bustami všech vládců ruské historie.

Nebezpečné podceňování
Jinými slovy jde o to, zajistit Stalinovi normální místo v obraze oficiální historie, jako postavě se světlými a stinnými stránkami, jaké má každý. Toto „normalizování“ ale současně znamená udělat z diktátora společensky přijatelného vládce a utlumit jeho tragickou roli organizátora masových zločinů ve vlastním národě, roli, v níž je na globální úrovni srovnatelný asi jen s Hitlerem a Mao Ce-tungem. Toto jednání ukazuje, že ruský stát je výrazně vzdálen od poctivého zacházení s minulostí. Destalinizace proběhla v krátké liberální fázi jen povrchně a v žádném případě již není v zájmu současného ruského vedení. Kdo se v Rusku chce o Stalinovi informovat, může to udělat, třeba v moskevském Domě knih najde více než dvacet biografií o Stalinovi, a to jak oslavných, tak kritických. Když se však podíváme na školní učebnice, zjistíme, že v nich přibývá bagatelizujících pohledu na Stalina a jeho éru. Následky se už dostavily: mladí lidé v anketách často dokazují, že nemají nejmenší ponětí o charakteru Stalinových časů. Na této úrodné půdě se pak daří mýtům, například těm o nezbytnosti politiky represí v časech vnějšího ohrožení. A nynějšímu kremelskému vedení tyto lživé mýty a mylné závěry jen prospívají. Michailu Kalininovi, spolubojovníku Stalina, je připisována následující věta: „Žijeme v obležené pevnosti, proto u nás vládne pevnostní režim.“ Je to přesně ten samý styl myšlení a vystupování, s kterým se v dnešním Rusku setkává a pomlouvá liberální opozice. Jako z ciziny řízená pátá kolona a zrádce vlasti.  Stalinova setba klíčí dál!

Pakt Molotov-Ribbentrop
Hitler se po dobu pěti let, od počátku roku 1934 do počátku roku 1939 ucházel o Polsko jako o možného spojence ve válce proti Sovětskému svazu. Byl odmítnut. O Stalina se ucházel v srpnu 1939 tři dny. Byl přijat s nadšením. 20. srpna 1939 požádal Hitler Stalina o setkání a Stalin víc než nadšeně souhlasil. Sovětský vůdce hledal pět let příležitost zničit Polsko, a ta nyní přišla. Stalin samozřejmě chápal, že se právě s největším antisemitou na světě dohodl na zničení domoviny evropských Židů. Na spojenectví s Hitlerem se připravoval tak, že stejně jako mnoho jiných vůdců poklonkoval Vůdcovu antisemitismu. Aby si získal Hitlerovu pozornost, propustil židovského komisaře zahraničních věcí Litvinova a nahradil jej Rusem Vjačeslavem Molotovem. Propuštění Litvinova bylo podle Hitlera „rozhodující“. Byl to právě Molotov, kdo měl v Moskvě 23. srpna 1939 vyjednat dohodu s Hitlerovým ministrem zahraničních věcí Joachimem von Ribbentropem.

17. září 1939 se Stalin připojil ke svému spojenci Hitlerovi vojenským útokem na Polsko a poslal Rudou armádu, aby, když před tím uchvátila Litvu, Lotyšsko a Estonsko, napadla zemi z východu. Uprostřed Polska se pak setkala se spojeneckým Wehrmachtem a obě armády organizovaly společné vítězné přehlídky. Sovětská a německá tajná policie si slíbily, že budou potlačovat jakýkoli polský odpor. Za demarkační linií sovětská NKVD provedla hromadné deportace asi půl milionu polských občanů do gulagu. Popravila také tisíce polských důstojníků, mnoho z nich bylo čerstvě po boji proti Wehrmachtu. Ještě před tím, v době mnichovské krize v září 1938, tak osudné pro Československo, nařídily sovětské úřady v polské operaci v ukrajinském městě Vorošilovgradě (dnešní Luhansk) 1.226 poprav. V ukrajinských oblastech sousedících s polskou hranicí chodily v září sovětské jednotky – oddíly smrti – od vesnice k vesnici. Polští muži byli zastřeleni, ženy a děti poslány do gulagů. V žitomirské oblasti odsoudily sovětské úřady 22. září k smrti 100 lidí, dalších 138 následujícího dne a dalších 408 několik dnů poté, konkrétně 28. Září, tedy v den, kdy Hitler stanovil termín invaze do Československa.

V desetiletích po válce se Sovětský svaz chtěl prezentovat jako velmoc, jež usilovala o mír. Proto musela popírat, že byla jednou z mocností, jež zahájila po tažení do Polska válku. I dnešní Rusko v podstatě vede v Evropě útočnou válku. Vladimír Putin nemá v současné době žádného evropského nepřítele. Ruská zahraniční politika se však rozhodla považovat Evropskou unii za nepřítele, a to proto, aby mohla opět prohlašovat, že Rusko je ohroženo zvenčí a že je nutné opět se stát „obleženou pevností“. Putin naprosto pohrdá strachem pobaltských států i Polska, které v roce 1939 zažily, co je to ruský expanzionistický imperialismus. Je mu naprosto proti srsti, aby jednal s politickým subjektem jako EU, jejíž součástí jsou dnes bývalé sovětské satelity. Chce zpět válečnou kořist, dobytou diktátorem Stalinem. Částečně se mu to daří díky tzv. hybridní útočné válce na základě bezprecedentní dezinformační kampaně s podporou populisticko-nacionalistických sil v samotných členských státech EU. Mnoho Evropanů tak volí lidi, kteří chtějí, aby byla Evropa závislá na cizí mocnosti, která samotná se váže k Číně jako ke svému hlavnímu spojenci.

Z mého pohledu občana členského státu EU se jeví nedávná návštěva prezidenta Zemana v Rusku jako zrada zájmů nejen této země, ale i Evropské unie. Stále jsou aktuální slova Alexandra Nikolajeviče Jakovleva: „Avšak i dnes je naše paměť krátká. Plížíme se, lapáme po dechu v mazlavé, blátivé bažině, a ještě nám nedošlo, že musíme pochopit, co je hlavní příčinou našeho neštěstí: bez debolševizace Ruska nemůže být ani řeči o jeho ozdravení, obrození a připojení k světové civilizaci. Teprve až se Rusko zbaví bolševismu, může mít naději, že se vyléčí.“

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.