Kdykoliv se ptám, odkud se bere lidské chování, kterému nelze porozumět logicky, (např. že lidé nejsou schopni pracovat dlouhodobě bez ohledu na vlastní zisk, nebo se neustále likvidují navzájem nesmyslnými konflikty) odpovídám si tím, odkud mohou tyto zdánlivě nelogické jevy pocházet. Co jsme zač? Co nás dělá takovými, jací jsme? Odpověď je jasná: evoluce.
Evoluce tvoří a přetváří živočišnou říši tak, že vyselektuje jedince a druhy s nevhodnými znaky a ponechá ty s více vhodnými. Jedním z velmi životaschopných znaků je vůle k moci a vrozená hamižnost. Maslowowa pyramida platí pro lidský druh proto, že bez ohledu na to jestli se tak děje vědomě či nevědomě, vede její dodržování k přežití skupiny jedinců a reprodukci na úkor těch, kteří ji v genech nemají. V principu je jedno, jestli se dané povahové vlastnosti předávají geneticky (strach, vztek…) nebo učením (kulturní vzorce alfa-samce, toho co znamená být hlava rodiny, klanu, kmene). Položme si tudíž otázku. Jaká mentalita musela být přítomná u většiny tlupy, která přežila na úkor tlup jiných, které byly touto tlupou buďto sežrány nebo zemřely hlady na základě vyhnání ze svých lovišť?
Samotnou tlupu vede kombinace touhy jedinců nažrat se ve snahu obsazovat zdroje jídla a časem i surovin, díky kterým se může co nejvíce členům dostat hmotné satisfakce. A alfu kmene dělá alfou schopnost toto kmeni zajistit. Alfa časem pochopí výhody svého postavení, jeho genetický materiál se snadněji šíří díky množství žen, které mu podlehnou a následně s nimi má děti. Závisí na kultuře kmene, co dělá alfu alfou, ale zásadní zůstává: zaopatření kmene.
Časem si ale jiní nadějní budoucí alfa-samci uvědomí jaké je to být alfou a jaké jsou z toho výhody, takže se snaží dostat na jeho místo. Vzniká vůle k moci. Se vznikem sociálních společenství tak sobectví k druhým členům i k jiným tlupám začne být evoluční výhodou a prakticky celý druh začne vykazovat výše popsaná schémata. Zároveň jako jakási protireakce začne fungovat altruismus uvnitř tlupy, úplná sobeckost se nevyplácí a je vhodné zůstat v určitých mezích. To však nic nemění na tom, že vůle k moci, teritorialita tlup a hrabivost zůstává vlastností lidského druhu, danou mu od přírody.
Členové tlupy se zároveň začínají navzájem rozpoznávat na základě určitých znaků, daných jak fyzicky, tak kulturně. Časem začne, vzhledem k významu sociální komunikace, převažovat důležitost kulturních znaků, zatímco fyzické ustupují zejména díky své nedůležitosti. Kulturní podobnost posléze vede k pocitu pospolitosti a vznik abstraktnějších teorií o národech začne z kmenů dělat národy a z národů civilizační okruhy. Schopnost přejímat část znaků civilizačního okruhu pak umožňuje národům mezi těmito měnit. Rasismus a xenofobie jsou tak atavismy, které lze při troše rozumu a snahy překonat, zejména pomocí abstraktních teorií, na kterých se příslušnost k národům v obecnějším smyslu buduje.
Zde je aspoň částečná odpověď na to, co jsme. Proč jsme svině, a proč s tím zbožné přání nic neudělá. Proč může chtít donekonečna demokratický svět mír, a přesto to není možné, dokud ho nechce i protistrana. Pojďme si rozebrat důsledky výše uvedených úvah.
Proč války, proč demokracii, proč kapitalismus
Došli jsme tedy k závěru, že ekonomicko-politický charakter společnosti je utvářen touhou po moci jedinců a schopností uspokojit potřeby různého charakteru, odspodu pyramidy hmotného, následně duchovního a duševního. Vztahy mezi státy jsou utvářeny možnostmi uspokojení jejich potřeb a potřeb jejich vládnoucích elit. Na tom, jestli jsou uspokojeny všechny strany, závisí charakter jejich soužití, zda mírového nebo válečného.
Střídání mocenských klik a vládců vždy doprovázel boj o pozice. Tato touha tu byla, je a bude tak dlouho, dokud se lidský druh nevyvine v něco jiného, pokud to bude výhodné. Vždy tu byly lidové nepokoje, podmíněné buďto krutostí vládnoucích elit nebo neschopností masy nasytit. Vždy tu byla závist mezi tlupami a národy. Demokratický kapitalismus dává odpověď, jak se se všemi těmito negativními jevy vypořádat. Umožňuje boj o moc nejen legální formou (jakákoliv nedemokratická forma vlády ze své definice toto připustit nemůže a v tom je omezená), ale hlavně bez použití zbraní. Vždy jindy je třeba občanská válka, nebo alespoň tlak ulice.
Rovněž tak kapitalismus je stejně jako DEMOKRACIE založen na přirozené lidské povaze, tj. brát si co nejvíce pro sebe a své blízké, a až teprve potom se případně věnovat charitě. Naopak SOCIALISMUS rozděluje už od začátku produkty, které sotva vyrobil a ze své povahy je zcela demotivační. Pod rouškou konce dějin a všeho pro všechny nejprve pokrade všechno všem pro všechny (rozuměj jedni ukradnou druhým, nejlepší kusy si nechají a zbytek dají do eráru k rozkradení ostatním). Nesmyslnost dokázaly samy dějiny, které socialismus v jeho rozličných formách zahubily, případně nahradily kombinací fašismu a kapitalismu.
Vznik států byl spojen se vznikem vládnoucích tříd. Ty si v období před Velkou francouzskou revolucí v obměnách různých druhů feudálního řádu uzurpovaly moc nad státem a prakticky s ním zacházely jako se svým majetkem. Toto se dodnes děje ve státech s diktátorskými systémy, zejména v těch kde je diktátorem jeden člověk (zejména despocie ve Třetím světě) a ne kolektiv, jako tomu bylo např. u ÚV KSČ v ČSSR. Kolektivistický charakter má zpravidla každá diktatura, která nežije úplně primitivním způsobem.
U prvního jmenovaného typu vede vůle po moci k neustálým válkám, proti kterým funguje pouze dostatečné odstrašení. Právě proto je potřeba demonstrovat sílu, abychom se válečnému konfliktu vyhnuli. Pokud však nechce Západ pomoci svým spojencům, je toto vždy na druhé straně vykládáno jako slabost. I díky tomu je demokratický svět v očích Putina za blbce. V principu ale nelze mít plnohodnotné spojenecké svazky mezi demokracií a diktaturou. Mezi dvěma takovýmito politickými celky bude vždy existovat napětí, neboť diktatura bude chtít nahradit demokracii a naopak poddaní diktátora se budou chtít demokracií inspirovat.
A zde se dostáváme k meritu toho, jak se mají demokracie chovat na mezinárodní scéně. Demokracie má být vyvážena nejen proto, že v diktaturách žije ten samý biologický druh jako v demokraciích, ale kvůli demokracii samé. Západ musí přistoupit na stejné chování vůči Rusku jako ono vůči němu. Demokracii nejlépe uchráníme jejím vývozem. Je to maximum, které můžeme pro světový mír udělat a také jediné řešení, které dlouhodobě fungovat bude. Nejde o vyzývání k nějaké invazi či k likvidaci kultur a jejich nahrazení jinými. Naopak je třeba do jiných kultur inkorporovat demokratickou zkušenost podobně, jako tomu bylo u nás. Pro Evropu se tak jako první nabízí coby odrazové můstky Ukrajina a Tunisko. Budování a podpora byť sebemenších dlouhodobě fungujících demokracií v rámci kultur, s nimiž naše Transatlantická sousedí a šíření demokracie jejich prostřednictvím a pomocí je přesně to, co může nést trvalé ovoce.
Jakýkoliv systém, který osekává člověka do bot je předem odsouzen k záhubě stejně, jako tomu bylo u socialismu. Každý systém musí respektovat ekonomický imperativ, za kterým nutně jde imperativ dělby moci mezi plátce daní. Toto jako jediná dokáže splnit tržní demokracie. Její nutnou součástí je humanismus, neboť on činí člověka z ekonomické jednotky. Tento humanismus má však své meze ve vztahu k sousedním státům a koalicím, pro něž je spolu s demokracií jen prázdným slovem. Tady je třeba přistoupit na pravidla hry moci psanou režimy, pro něž je demokracie a humanita jen prázdným slovem, a kde základní poučkou dějin je, že neexistuje mocenské vakuum a kdo může, ten bere. Jen ve skutečně demokratickém světě může trvale fungovat mír, neboť válka není z ekonomického hlediska zájmem obyvatel žádné země a se zmizením diktatur zmizí pro válku důvod. Naopak každá diktatura, je-li toho schopna, směřuje k likvidaci demokracií kolem sebe, neboť ty ukazují jejím otrokům, že život může vypadat lépe a tak ji ohrožuje v samotné podstatě a činí každou totalitní ideologii nesmyslnou, neboť ji vyvrací sporem.
Redaktor FreeMagOne, člen TOP09.