Dlouholetá zpravodajka listu Politico v Moskvě musela opustit zemi. Je to nejnovější příklad systematického vytlačování zahraničních novinářů z Ruska. Cílem je vytvořit co největší nejistotu.
Případ korespondenta listu Wall Street Journal Evana Gershkoviche ukázal, že Moskva je poprvé od sovětské éry ochotna uvěznit západní korespondenty na základě chabých obvinění. Gershkovichovo uvěznění je skandál. Ruský stát brání většině zahraničních zpravodajů v jejich práci i jiným způsobem: restriktivním a netransparentním akreditačním systémem, který umožňuje kdykoli je vyhostit.
Nyní se stala cílem nizozemská zpravodajka Eva Hartog. Deset let přinášela zprávy z Ruska, naposledy pro Politico Europe, partnerské médium Welt. Minulé pondělí jí ministerstvo zahraničí oznámilo, že jí vízum nebude prodlouženo a že musí do šesti dnů opustit zemi.
Rozhodnutí učinily „příslušné orgány“. Hartog nedostala vysvětlení, proč k vyhoštění dochází. Za pár dní musela ukončit svůj život v Moskvě. Vyhoštěna byla také švédská korespondentka Anna-Lena Laurén, moskevská korespondentka Dagens Nyheter.
Tyto případy zapadají do vzorce, který je pro jednání Moskvy se západními zpravodajci charakteristický již řadu let. Ministerstvo zahraničí je „černá skříňka“. Nelze zjistit, kdo akreditaci a novinářské vízum dostane a kdo ne, kdo je vyhoštěn a proč. Oficiální vysvětlení prakticky nikdy neexistuje. Neoficiálně se maximálně pokrčí rameny. Je veřejným tajemstvím, že konečným rozhodovacím orgánem je ruská domácí zpravodajská služba FSB.
Dlouho se zdálo, že zahraniční novináři budou hněvu Kremlu vůči svobodnému tisku do značné míry ušetřeni. Represe se týkaly pouze domácích novinářů, alespoň v to zahraniční korespondenti doufali. Zasáhly třeba novináře Ivana Safronova, který se specializuje na vesmír a zbrojení a který je ve vězení za údajnou špionáž.
Někteří kolegové byli nepřetržitě sledování. Proti dalším, například Silke Bigalke ze Süddeutsche Zeitung, byly vedeny nenávistné kampaně. Občas došlo k vyhoštění, ale zdálo se, že ojedinělému – alespoň tomu lidé chtěli věřit. Případů však přibývalo. V posledních letech Rusko vyhnalo ze země několik novinářů. To, co dříve bylo skandálem, se stalo téměř běžnou záležitostí.
Vyhoštění korespondentky BBC Sarah Rainsfordové před dvěma lety vyvolalo celosvětovou pozornost. Vyhoštění méně známých kolegů vzbudí rozruch pouze v zemích jejich původu: Matilde Kimer z Dánského rozhlasu, Arja Paananen z Helsingin Sanomat, Tom Vennink z nizozemského de Volkskrant, Tomasz Jędruchów z polské státní televize TVP. Často postihuje dlouholeté zpravodaje, kteří mají v zemi kořeny – a kteří náhlé vyhoštění prožívají o to bolestněji.
Zákon upravuje, co se smí říci o válce
Situace místních i zahraničních novinářů se radikálně zhoršila od ruské invaze na Ukrajinu v loňském roce. Od března 2022 platí přísný zákon, který reguluje veškerá veřejná prohlášení o válce, která se tak v Rusku nesmí nazývat. V případě pochybností se to týká i zahraničních novinářů.
Kreml kritizující Novaja gazeta byla zakázána, zpravodajský web Meduza, který je stejně vydáván v lotyšském exilu, byl zablokován. Mnoho ruských novinářů uprchlo do zahraničí. Některá zahraniční média jako Bloomberg News nebo Financial Times přesunula své zaměstnance pryč z Ruska. Jiná, jako například Deutsche Welle, byla zakázána a nucena se přestěhovat.
Akreditační systém se stal ještě přísnějším. Dříve to fungovalo tak, že šéfredaktor vysílajícího média napsal žádost na ministerstvo zahraničí. Korespondent, který se nově přestěhoval do Moskvy, nejprve obdržel akreditaci včetně novinářského víza na tři měsíce. Poté bylo po kontrole tajnou službou FSB prodlouženo na jeden rok. Následná akreditace pak byla požadována rovněž na jeden rok.
Ministerstvo zahraničních věcí loni zrušilo roční akreditace. Horizont plánování novinářů, které Kreml v Rusku stále toleruje, se zkrátil na tři měsíce. Zejména pro zpravodaje, kteří žili trvale s rodinami v Moskvě, to znamenalo jediné: rychle naplánovat odjezd z Ruska, než je ministerstvo zahraničí donutí jednat ukvapeně. Zatčení Evana Gershkoviche nejpozději v březnu letošního roku dalo zejména americkým korespondentům jasně najevo, že i ti, kteří mohou zůstat, žijí nebezpečněji než kdykoli předtím.
Moskevská novinářská scéna si nyní láme hlavu nad tím, co vyvolalo nové vyhoštění a jak se bránit. Je třeba se i nadále zdržet psaní o některých tématech, jako je zbrojení a armáda? Pak člověk ustupuje státní cenzuře – uprostřed největší války v Evropě od roku 1945.
Měl byste jako korespondent na volné noze pracovat pouze pro médium, které podalo žádost o akreditaci? Pro mnoho novinářů by to nebylo finančně únosné. Měl byste se snažit o bližší vztah se svým „kurátorem“, jakýmsi úředníkem ministerstva zahraničí odpovědným za novináře z dané země? Rozhodnutí stejně není na něm, nemůže poskytnout vhled do rozhodovacích procesů – i kdyby chtěl. Nikdy nevíte, zda jste právě neporušil nějaké nepsané pravidlo.
V posledním roce a půl se mnoho redakcí rozhodlo pro něco, co se jim jeví jako nevyslovený kompromis s úřady: ti, kdo pracují v moskevské redakci, o válce neinformují. Nebo alespoň nejezdí na reportážní cesty na Ukrajinu. Není však jisté, zda ministerstvo zahraničí nechá toto pravidlo platit trvale, nebo zda ho vůbec vezme v úvahu. V Moskvě stále působí západní novináři. Musejí však počítat s tím, že na některého z nich může režim kdykoli znovu udeřit.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Tisková konference V. Putina, kremlin.ru, zdroj: Die Welt, autor: Pavel Lokshin, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.