Liberální demokracie je po celém světě na ústupu. Hledání příčin by mělo začít sebekritikou. Chyby ze strany středolevých sil často otevírají cestu pravicovým populistům.
Nyní také BRAZíLIE. Krátce po druhém výročí útoku na americký Kapitol opakují radikální příznivci pravicově populistického poraženého Jaira Bolsonara antidemokratické excesy podle scénáře násilných Trumpových příznivců 6. ledna 2021.
Opět není v dostatečné síle přítomna příslušná policie, aby ochránila znesvěcení parlamentu, symbolu demokracie. I když varovných signálů bylo dost. A stejně jako Trump před ním, i Bolsonaro odmítá udělat to, co vyžaduje odpovědnost: okamžitě a jednoznačně vyzvat k zastavení násilí.
Co znamená dramatická dynamika v globálním měřítku? Je demokratický systém v úpadku? A pokud ano, co s tím mohou intaktní demokracie jako Německo a četní partneři EU udělat?
Být kamarád s Lulou je složité
Samozřejmě musí podporovat legitimní vládu pod vedením vítěze voleb Luly da Silvy. To je však ošemetné. On sám je pochybná postava. Ekonomika klanů a korupce v jeho prvních dvou funkčních obdobích pomohly táboru Bolsonara vyhrát volby v roce 2018.
Jeho těsné vítězství v roce 2022 neznamená žádnou rehabilitaci. Brazilci v něm viděli menší zlo ve srovnání s Bolsonarem. Kamarádská solidarita s Lulou, kterou projevil federální prezident Frank-Walter Steinmeier při své návštěvě Brazílie, je proto problematická.
Úspěchy pravicově populistických stran nepřicházejí jen tak z ničeho nic. Často vznikají jako reakce voličů na chyby či dokonce prohřešky středolevých sil. Nebo když mnoho občanů nabude dojmu, že taková vláda se řídí ideologickými cíli, místo aby naléhavé problémy řešila pragmaticky.
Posun doprava zažívá i Evropa, často v souvislosti se sebeoslabením progresivního tábora, k němuž léta docházelo např. v Maďarsku, Polsku a Francii, v roce 2022 také ve Švédsku a Itálii. V Dánsku se naopak sociální demokratka Mette Frederiksenová dokázala udržet, protože akceptovala a vzala si za své požadavky pravice, zejména omezování migrace.
I když existují spojení a dohody mezi pravicovými populisty v Brazílii a USA i mezi hnutími v Evropě, v jednom jsou všichni jednotní – v nepřátelském obrazu liberální demokracie. Ve svých společných cílích však nejsou nadnárodní. Brání jim v tom jejich národní egoismus.
Epilog Bohumila Řeřichy
Ano, chyby ze strany středolevých sil často otevírají cestu pravicovým populistům. To se stalo osudným právě české sociálně demokratické straně, když nejdříve uzavřela v roce 1998 tzv. opoziční smlouvu s ODS a pod vedením Miloše Zemana neřešila skutečné problémy lidí a ještě k tomu vytvářela korupční prostředí. Případ Šlouf a Zeman je dostatečně znám. K tomu lze připočíst velkou část členů, bývalých komunistů, kterým šlo jen o sebe a vnitrostranický boj bez jasných vymezených frakcí. Nakonec ve své pověstné mstivosti zarazil hřebíček do rakve ČSSD sám její bývalý předseda a po té prezident, Miloš Zeman.
Již v roce 2013 před volbami do německého Bundestagu vyzýval komentátor rakouského Der Standard Paul Lendvai německou sociální demokracii, aby se posunula do středu. Následně opět zvítězila Angela Merkelová, která si některá témata této strany vzala za své. Ano, liberální levice potřebuje uhnout do středu, kde je stále velký potenciál voličů.
Postupné oslabování ČSSD nakonec přivedlo k moci Babiše a jeho ANO a polofašistickou Okamurovu SPD.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Invasores na rampa do Palácio do Congresso, Marcelo Camargo, zdroj: Tagesspiegel, autor: Christoph von Marschall, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.