Kdo jsou vlastně ti lidé?

Arogantní jazyk, který používají politici, je nutné změnit

Při každodenním používání jazyka, když se hovoří o údajné a společné vůli vyřešit problém nebo o shodných starostech a nadějích, se ustálil vzorec, že ​​„“ chtěli to či ono. Nebo stejně vehementně odmítli něco jiného. Zejména politici pak rádi využívají tuto klasifikaci, když chtějí předpokládat, co se podle jejich názoru nyní musí absolutně stát. Protože to, co „lidé“ chtějí, je naléhavé.

Jen před několika lety se mluvilo ve srovnatelných situacích o „lidech“, kteří měli očekávání nebo obavy. Strany pochopily, že za tím je zrádné chápání , téměř majestátní a laskavé rozdělení mezi vládnoucími, kteří mluví přívětivě nebo pohrdavě o ovládaných. Nikdo, kdo se uchází o politický mandát od voličů, a je jedno, na jaké úrovni, takhle dnes nemluví.

Místo toho jsou to nyní ti „lidé,“ kterým se dvoří. Ale i to je zrazující indicií rozpadajícího se používání jazyka, když politici přijmou pouze určité požadavky nebo hodnocení, protože „lidé“ je údajně chtěli. Pak politici hovoří o lidech, jako zoologové o druhu, jehož chování za podmínek stresu nebo pohody pozorují zvenčí plotu či klece nebo jako ve výzkumném zařízení.

Pozorovatel předstupuje zvenku. Není verbálně součástí této komunity, nýbrž se stává mluvčím obecné vůle většiny. Tato politika je sporná. A to proto, že pokud politik sleduje, co lidé údajně chtějí, stává se pravděpodobně součástí této komunity. Proč tedy hned neřekne: My?

Kde jsou společná přesvědčení?

Obzvláště ve svobodné společnosti, jako je ta naše, ve které je, doufejme, tolik obecně tolerovaných, různých zájmů a orientací, nakonec všichni najdeme společné přesvědčení, pokud má fungovat vláda zákona, pokud má fungovat demokracie. Jeho součástí je respekt k právu na fyzickou a duševní integritu a sebeomezení osobní svobody tam, kde by to omezovalo svobodu jiného.

Kdo tedy mluví o „lidu“, měl by vždy zahrnovat „my“. K tomu ale patří také to, že politik a především politický řečník předem přemýšlí, zda „lidé“ skutečně chtějí to, co on prezentuje jako jejich vůli. Jinak jsou ti „lidé“ jen zrádnou kamufláží pro vlastní požadavky, jejichž realizace vůbec nemusí být v zájmu většiny občanů.

Řešení tohoto domnělého konfliktu je velmi jednoduché. Říká se tomu poctivost. Jak snadné je přejít od „vy“ k „my“, od distancování se k integraci. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier to právě demonstroval v projevu, věnovaném pocitům tváří v tvář trýznivé koronavirové pandemii: „Po tuhé zimě jsou lidé unavení ze svých čtyř zdí. Chceme být znovu mezi přáteli a kolegy.“

Doslov Bohumila Řeřichy
Tento komentář není směrován jen k německým politikům, ale podle mého názoru je aktuální, i pokud jde o politiky české. Především ti vládní, s předsedou vlády A. Babišem a jeho místopředsedou Janem Hamáčkem v čele. Pro ně je stále prvořadé, co jste „vy“, lidé, chtěli, jak často říká předseda vlády. A pokud náhodou řeknou „my“, tak tím nemyslí nás, ale sebe – „my“ jsme to pro vás udělali…


Úvodní foto: The Westminster Janus and his opponent, British Museum, autor: Gerd Appenzeller, zdroj: Der Tagesspiegel, překlad: Bohumil Řeřicha