Čtenářům FreeMagOne nabízí Bohumil Řeřicha výňatek ze spisu Místa českého a německého utrpení bývalého předsedy Seliger-Gemeinde, sociálního demokrata Ernsta Paula, který poprvé vyšel v roce 1958 a doplňuje ho svým dovětkem.
Když se 4. června 1942 HITLERův říšskoněmecký místodržitel, velitel SS Heydrich, stal v Praze obětí atentátu, zaplavila vlna teroru celý PROTEKTORáT. Zprávy o tom se rozšířily ve svobodném světě. 7. června 1942 zasedala v Londýně konference třiceti funkcionářů exilového sudetoněmeckého sociálně demokratického dělnického hnutí, kteří náležitě zhodnotili situaci a vydali tuto výzvu:
„V nejvyšším rozhořčení se stavíme proti honbě na lidi, která se po atentátu na mnohonásobného vraha Heydricha rozpoutala v takzvaném protektorátu Čechy a MORAVA. Zatracujeme odpuzující metodu poprav nevinných rukojmí. Pranýřujeme rozšíření nacionálně socialistické krvavé pomsty na zcela nezúčastněné ženy a děti jako vrchol fašistické brutality. Vyzýváme všechny slušné sudetské Němce, aby projevili aktivní solidaritu s obětmi nacistického teroru. V jejich vlastním zájmu je zapřísaháme, aby všemi účelnými prostředky pracovali pro urychlené svržení tyranie hákového kříže.“
Tato výzva byla vysílána do vlasti, odsouzené k mlčení. Dobré vztahy k tehdejšímu vedoucímu německého dělnického vysílání BBC, známému labouristickému politikovi Gordonu Walkerovi, umožnily opakované vysílání textu protestní konference v anglickém rozhlasu. Dík našim spojením přes Švédsko jsme zjistili, že posluchači v Sudetech provolání slyšeli. Dva dny po sudetoněmeckém sociálně demokratickém protestu se udál zločin v Lidicích. Čtyřiadvacet hodin po příchodu hrozivé zprávy o zničení obce a vyvraždění jejich obyvatel hovořil Wenzel Jaksch v německém večerním programu londýnského rozhlasu. Tento sudetoněmecký politik, který byl později Benešem, stejně jako pražským komunistickým režimem, ostouzen jako nacionalista, volil tehdy nejtvrdší myslitelná slova:
„Zlatá Praha (vyslovil Jaksch první dvě slova česky) zlatá Praha, stověžaté a kdysi životem kypící město, je dnes infernem. Plzeň, rudá Plzeň, sténá v poutech. Znám dělníky ze Škodovky, znám české horníky, znám prosté lidi tohoto přičinlivého a vzdorujícího národa. Snad proto mohu posoudit velikost zločinu, který se na nich páchá. Heydrichova smrt je pouhou zástěrkou pro uskutečnění dávno plánovaného pomstychtivého tažení proti tomuto malému, statečnému národu, který se nechce sklonit pod teroristickou nadvládou nacionálně socialistických vetřelců. Nyní přistoupily bestie v lidské podobě k vyhlazování obyvatel celých vesnic. Hornická obec Lidice u Kladna už neexistuje. Muži byli zavražděni, ženy a děti odvlečeny, domy srovnány se zemí.
Víme, že se v Německu bez ustání vraždí. V Mannheimu, Essenu, Berlíně zemřeli poctiví dělníci rukama gestapáckých vrahů. Tisíce mých nejlepších spolubojovníků ze sudetských oblastí byly v posledních třech letech dopraveny do pekla Dachau, Oranienburku a Buchenwaldu. Mnozí z nich byli umučeni k smrti. Avšak na českém národě se gestapáčtí kati dopouštějí nejhorších násilností. Trosky hornické obce Lidice jsou znamením hanby pro všechny časy. Český národ bude opět svoboden a bude soudit všechny, kdo se na jeho pronásledování podíleli. Před soudem dějin bude platit pouze míra praktické solidarity, prokázaná v protifašistickém boji.
Praktická solidarita, ve všech závodech třetí říše, kde jsou pospolu dělníci nejrůznějších národnosti, musí být proto odpovědí na vlnu gestapáckého teroru, která znovu zaplavuje celý kontinent. České oběti svobody umírají i za svobodu německých antifašistů. Den se blíží (nezadržitelně). Den, kdy bude gestapácká mašinerie teroru rozdrcena údery protiteroru. Toho dne budou hnědí vrazi, pomocníci vrahů a mučitelé, závidět každému mrtvému bojovníku za svobodu mír jeho hrobu.“
Text dokládá, že Wenzel Jaksch ani na okamžik neváhal apelovat na vlastní lid v duchu ušlechtilého smýšlení. Byl si vědom toho, že nacistický teror vyvolá protiteror a mnoho jeho slov znělo přímo prorocky. Jak se ukázalo, skutečnost předstihla proroctví. Slova protestu Wenzela Jaksche slyšeli jeho přátelé a schvalovali je. Výzva z konference 7. června i citovaný projev byly v plném znění otištěny v červencovém vydání listu „Sozialdemokrat“ v Londýně roku 1942. Do Londýna došla souhlasná vyjádření sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří žili jinde ve světě v exilu.
Je však příznačné, že reakce československé zahraniční vlády v Londýně na sudetoněmecká demokratická prohlášení byla opačného ladění. BENEš pokládal rozhlasové projevy Wenzela Jaksche vysílané do vlasti vždy za nežádoucí. Poněvadž v Londýně byla známa politická činnost sudetoněmeckých sociálních demokratů, a v Downing Street měli špatné svědomí po mnichovské kapitulaci před Hitlerem, bylo po dlouhou dobu možné Jakschovi velice účinné rozhlasové projevy vysílat nezkráceně. Lidický zločin posílil Benešův vliv v Londýně. Konečně se mu podařilo uzavřít Jakschovi přístup do londýnského rozhlasu. A to právě po projevu o Lidicích.
Beneš a jeho zahraniční vláda se usnesli na vyhnání sudetských Němců nikoli na základě Lidic. Beneš seznámil sudetské sociální demokraty po posledním vzájemném rozhovoru 5. ledna 1942, tedy více jak 5 měsíců před zničením této vesnice a jejích obyvatel, poprvé se svými plány na odsun. Později se dozvěděli, že jeho londýnský braintrust už po celý rok předtím, tedy od počátku roku 1941 plány vypracovával, tehdy se hovořilo zdrženlivě o přesídlení, a v Postupimské dohodě se rovněž užívá téhož označení, dokonce se závazkem, že vyhnání milionů lidí má být provedeno organizovaným humánním způsobem. Je tedy nutno konstatovat, že by k vyhnání a s tím souvisícími násilnostmi bylo došlo i bez Lidic.
Bylo třeba očekávat, že vyhnání obyvatel v rozsahu, k jakému v dějinách dosud nedošlo, neproběhne bez násilí. To v exilu žijící sudetští NěMCI pochopili. Bylo učiněno vše možné ze strany sudetoněmeckých sociálních demokratů, aby byl sudetským Němcům zvěstován hrozící osud. Poněvadž se konečná fáze války odehrávala v česko-moravském prostoru, málokdo se mohl katastrofě vyhnout. Dopadla na všechny sudetské Němce v plné tíži. Když se pominou výstřelky, které byly zaznamenány hned po skončení války v Praze, bylo možno tehdejší násilnosti hodnotit jako odezvu na nacistické zločiny a nahromaděnou nenávist vůči všemu německému.
Prezident Dr. Edvard Beneš uveřejnil už v roce 1944 v Londýně tzv. plán deseti bodů, který zajišťoval vyvlastnění a vypovězení německého obyvatelstva z obnoveného Československa. V Košickém programu československé vlády, který byl přijat 5. dubna 1945, se stanoví, že se proti viníkům bude postupovat přísně a neúprosně. Viníky, až na německé antifašisty byli všichni, kdo se při sčítání lidu přihlásili jako Němci. V Dekretu prezidenta Beneše z 19. května 1945, který pojednává o majetkoprávních otázkách je to výslovně konstatováno. Všechny přehmaty Čechů proti německému obyvatelstvu byly těmito programy a dekrety chráněny.
Velikost národa se projevuje v poznání vlastních chyb. Slovo chyba lze také nahradit slovem zločin. Jde o zločiny spáchané jménem národa určitým režimem, anebo menší částí tohoto národa, aniž by jim v tom zabránila státní moc. Podle principů Norimberského vojenského tribunálu byla všechna vyhnání označena jako etnické čistky, válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti. To se rozhodlo právě v době, když ČEšI vyháněli sudetské Němce. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Generálním shromážděním OSN s rezolucí číslo 95/1/ 11. listopadu 1946 a uzákoněno komisí pro lidská práva při OSN v roce 1950.
Německý lid ve Spolkové republice je náležitě seznámen se zločiny, které spáchali Němci na příslušnících jiných národů nebo na lidech vlastního národa z politických, rasových či náboženských důvodů.
Německý lid tyto zločiny odsoudil a požadoval a žádá potrestání viníků. V rozhodnutí svých parlamentů se rovněž zavázal k všemožné nápravě. Vyvodil důsledky z poznání svých vlastních chyb. Ani český národ nebude ušetřen poznání vlastní viny. Přiznání této viny nebude hanbou, nýbrž dokladem jeho velikosti. Nelze natrvalo provozovat politický obchod se zločinem, který se stal v Lidicích. Stejně tak nelze Lidicemi ospravedlňovat vyhnání sudetských Němců a vše, co se v této souvislosti událo.
Neboť o vyhnání jak bylo doloženo, bylo rozhodnuto mnohem dříve než došlo k atentátu na Heydricha a k vyhlazení této české obce. Nelze zapomenout ani na to, že Heydrich nebyl sudetský Němec, a že mezi pachateli zločinu v Lidicích rovněž nebyl jediný sudetský Němec. Karl Hermann Frank byl popraven v roce 1947 na Pankráci. Přestože jde o události, které nelze zapomenout, je nutno odpustit, protože jinak by soužití s lidmi jiných národů bylo nemožné. Smíření předpokládá vzájemnost. Výzva k vzájemnosti se týká i českého lidu. Očekáváme poznání vlastních omylů v Praze a ochotu k smíření i se sudetoněmeckou částí německého národa.
„Češi a sudetští Němci by se měli posadit ke společnému stolu a sestavit zprávu o tom, co se na obou stranách stalo. Měli by zajistit spolupráci nestranných historiků a shodnout na nestranném předsedovi komise. Češi právě jako sudetští Němci, by měli z výsledků šetření vyvodit politické poučení a prosazovat je mezi vlastním lidem i před světovou veřejností“. 66. Sudetoněmecké dny 2015 v Augsburgu potvrdily, že sudetoněmecká strana je k tomuto aktu připravena bez vznášení jakýchkoliv požadavků.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.