Putinismus na věčné časy

Odpověď ruského autokrata na problém nástupnictví

V roce 2012 se Vladimir Putin po čtyřech letech ve funkci premiéra opět stal ruským prezidentem. Mnozí Rusové jeho vykonstruovaný návrat nesli s nelibostí: před prezidentskými volbami v roce 2012 byl na protestních shromážděních oblíbený nápis „Rusko bez Putina“. Jejich nespokojenost měla něco společného s Putinem samotným a hodně s vyvíjejícím se ruským politickým systémem. V ruské ústavě neexistovala žádná instituce nebo klauzule, která by mohla Putina omezit. Nikdo mu nestál v cestě.

Putinismus v rané fázi se vyznačoval směsicí samolibosti a lhostejnosti veřejnosti. Spokojenost vzkvétala, když ruská ekonomika v letech 2000-2008, tedy prvních osm let Putinova prezidentství, rostla, což umožnilo vzestup ruské střední třídy. Lhostejnost, kterou Kreml pěstoval částečně tím, že odrazoval veřejnost od účasti na politice, napomáhala plíživému autoritářství režimu. Člověk nemusel Putina milovat, stačilo, aby mu bylo jedno, jak se udrží u moci. Do roku 2022 dospělo Rusko k něčemu novému: k válečnému putinismu. Bylo plně autoritářské a částečně mobilizované pro válku, přesto v něm zůstával prostor pro stupně samolibosti a lhostejnosti.

Od 15. do 17. března se v Rusku opět uskuteční prezidentské volby. Procedurální formality – kandidáti, kampaně, samotná volební urna – nebudou mít vliv na Kremlem předurčený výsledek. Putin, který je u moci již pětadvacátým rokem, bude mít další šestileté funkční období. Na jeho konci bude moci znovu kandidovat a prodloužit svou vládu až do roku 2036.

Kreml se snaží, aby volby proběhly co nejméně komplikovaně. Ačkoli by Putin v roce 2024 pravděpodobně vyhrál férové volby, nezvládnuté volby by podpořily skutečnou politickou soutěž a kritiku prezidenta, kterou Kreml dlouho držel mimo dosah. Smysluplná kritika by otevřela dveře další možnosti, totiž že Putinovy dekrety nemusí odrážet jednotnou vůli ruského lidu a že mu nemusí být souzeno vládnout Rusku na věčné časy.

Putin během čtvrtstoletí u moci sledoval dva odlišné cíle. Prvním z nich je vytvoření rozsáhlé represivní mašinérie, která eliminuje všechny domácí síly, jež se mu staví na odpor nebo které mají potenciál se mu postavit. Tento proces zahrnoval vraždy novinářů, zatýkání nedostatečně loajálních oligarchů a pronásledování jakékoli životaschopné politické alternativy vůči Putinovi. V roce 2016 byl před Kremlem zabit liberální politik Boris Němcov. Politický aktivista Vladimir Kara-Murza je od začátku války na Ukrajině vězněn. A poté, co projevil neústupnou politickou odvahu, zemřel ve věku 47 let v trestanecké kolonii v ruské Arktidě vůdce opozice Alexej Navalnyj. V roce 2020 přežil pokus o atentát otravou. O rok později se po lékařské péči v Německu vrátil do Ruska, vědom si rizika, které podstupuje.

Dalším Putinovým cílem bylo zbavit většinu Rusů schopnosti představit si budoucnost bez něj. Protože je nemožné mu čelit dnes, bude nemožné mu čelit i zítra. Putin už není omezován parlamentem, ústavou ani politickou opozicí a je na vrcholu své moci. Převládající pocit „věčného putinismu“ poskytuje mnoha Rusům pocit stability, je to politická kontinuita, kterou znají nejlépe. U menšiny vyvolává zoufalství nebo vztek.

Putinismus na věčné časy má svá slabá místa. Žádný režim, který slibuje, že bude žít věčně, se nemůže nechat vnímat jako neúspěšný. Aby Putinův režim vydržel, musí si udržovat iluzi nejen o své nevyhnutelnosti, které již dosáhl, ale také o své nesmrtelnosti, které dosáhnout nemůže. Viditelné trhliny v mýtu mají potenciál podkopat samotný mýtus. Putinova prezentace sebe sama jako všemocného spasitele – jediného, kdo může řídit osud Ruska – tak představuje pro režim dlouhodobé riziko.

Přelud nepřemožitelnosti

Invaze na Ukrajinu v roce 2022 byla důležitým krokem v budování věčného putinismu. Válka posílila ruského vůdce méně tím, že zvětšila již tak hrozivou moc Kremlu, než tím, že radikálně zmenšila rozsah občanské společnosti. Zatímco donedávna měly politické elity určitou rozhodovací pravomoc, válka z nich udělala vykonavatele Putinovy vůle, pouhé adjutanty generalissima.

Ruské instituce dnes nemohou sloužit jako prostředek zpochybňování oficiální politiky. Očekává se od nich, že projeví svou oddanost válečnému úsilí; jakýkoli projev nesouhlasu s válkou byl kriminalizován. Mnoho Rusů dnes přijímá následující tvrzení jako doktrinální pravdy: Putin je schopen vést nezbytnou válku, Putin je jediný, kdo může vést Rusko, a Putinovi patří politická budoucnost Ruska. Každý, kdo naznačuje opak, se vystavuje velkému riziku.

Válka výrazně militarizovala ruskou politiku a společnost. Po celé zemi se objevují billboardy a plakáty oslavující vojáctví. Státní média démonizují „kolektivní Západ“, který si z Ukrajiny udělal svou loutku a donutil Rusko k obranné válce. Ve vyprávění Kremlu je Putin nenahraditelným vrchním velitelem, stratégem a diplomatem, který může nést zemi na svých bedrech, a nositelem pořádku, který dovede zemi k vítězství. Dokonce i mezi Rusy, kteří touží po míru, mnozí věří, že jedině Putin ho může zajistit.

Válka na Ukrajině posílila doma Putinovu image obránce ruských národních zájmů.

Militarizace ruské společnosti může být selektivní. Neznamená to, že každý musí vášnivě podporovat válečné úsilí nebo do něj narukovat. Vyžadujíc souhlas, Kreml chápe, že válečné úsilí lze také ignorovat nebo vypustit z mysli. Taková dílčí militarizace je charakteristickým rysem válečného putinismu, který je represivní, ale pouze epizodicky orwellovský.

Prostřednictvím své mediální infrastruktury Kreml denně opakuje svá stanoviska. Ne bezdůvodně tvrdí, že Rusko získalo převahu na bojišti, že mimo Spojenými státy vedený Západ je veřejné mínění k ruskému postoji vstřícnější a že ruská ekonomika je v dobré kondici, což je podpořeno nízkou nezaměstnaností a rostoucími mzdami. V očích domácího publika prošel Putin důležitou zkouškou: postavil se Západu, vzdoroval jeho kritice, sankcím a vojenské pomoci Ukrajině. Tato projekce síly vyžaduje, aby Moskva upevnila svá vítězství na bojišti. Pokud by Putinova armáda selhala, mohly by být vůdcovy schopnosti doma zpochybněny.

V prvních měsících roku 2024 se však vzhledem k vývoji událostí válka a věčný putinismus vzájemně posilují. Putin se staví do pozice výjimečného muže, který syntetizoval nejlepší prameny imperiální ruské, sovětské a postsovětské historie, historie velké země, která nikdy nebyla dobyta; prezidenta, který obnovil hrdost na Rusko a ruskost; obránce tradičních hodnot proti dekadenci; a státníka, který dodal Rusku (jen stěží) sílu potřebnou k soupeření s proradným Západem. Putinovo Rusko, které je vůči Západu nepřátelské, a nikoli závistivé, je v roce 2024 mnohem bezpečnější než Sovětský svaz v 80. letech.

Ať už Putin udělá cokoli, Rusko to udělat musí. Jeho slova a činy určují povahu ideologie, ne naopak. Válka na Ukrajině dále posílila Putinovu image obránce ruských národních zájmů. Byla přetvořena v základní kámen státem podporované ideologie, další událost v kontinuitě věčného putinismu.

Trhliny na fasádě

proti mocným, byl urážkou estetiky věčného putinismu. V prezidentských volbách nedostal ani to nejkratší vodítko, aby mohl kandidovat jako opoziční kandidát vůči Putinovi. Když Naděždinova kampaň nečekaně povzbudila desetitisíce lidí, kteří se k jeho kandidatuře přihlásili, a kolem jeho osoby začaly krystalizovat protiválečné nálady, musel být z boje vyřazen, což odhalilo dilema diktatur, které mohou směřovat jen k větší represi. Diktátorské vlády se ohrožují spíše tím, že se uvolňují, než tím, že se omezují.

Na rozdíl od Naděždinovy krátkodobé kampaně je smrt Navalného skutečnou vlnkou na povrchu věčného putinismu a pro režim nebude snadné se jí přizpůsobit. V roce 2024 už Navalnyj neměl prostor: dlouho mu bylo znemožněno kandidovat, byl mu odepřen přístup na veřejnost všemi možnými způsoby, kromě těch nejstručnějších, a pak přišel o život. Kreml považoval Navalného smrt za bezvýznamnou událost, přestože desetitisíce lidí v Moskvě a dalších městech, překonaly strach z represí, veřejně vyjadřovaly svůj smutek a skandovaly Navalného jméno. Tři dny po sobě přicházeli truchlící k jeho hrobu v Moskvě a vytvářeli hory květin.

Ruský stát Navalného porazil a z jeho jedinečného životopisu udělal příběh světského světce. Jeho památka ztělesňuje dva principy, které se budou bránit věčnému putinismu: odmítnutí tolerovat apatii a odmítnutí přijmout, že ruská politika je výhradně operací shora dolů.

Smrt Navalného je pro Kreml znamením, že se věčný putinismus neskrývá před zraky, nemaskuje se, nepředstírá demokratičnost ani nepodléhá vnějším vlivům. Kreml předpokládá, že může jednat beztrestně. Mnozí uvnitř Ruska, i když samozřejmě chápou, že Putin je smrtelný, si stále nedokážou představit budoucnost bez něj. Letošní prezidentské volby tedy nejsou jen rituálním cvičením, které potvrzuje platnost dalších šesti let Putinovy vlády. Měly by být interpretovány jako poslední rozloučení s těmi pozůstatky politické minulosti, které předcházely nebo které komplikovaly nástup putinismu na věčné časy. Císař je na trůně a jediné, co lze říci, je „Ať žije císař!“.

Budoucnost je nenapsaná

Vypůjčíme-li si frázi Karla Marxe, putinismus na věčné časy může obsahovat zárodky své vlastní zkázy. V bezbřehé diktatuře se toho může pokazit hodně. Válka na Ukrajině osciluje každých několik měsíců a ruské štěstí tam může docela dobře opadnout. Válečné společnosti mají zlomové body, které se stávají viditelnými, až když jich dosáhnou, a Putinova válka už Rusku přinesla ohromující lidské ztráty.

Ruská ekonomika je také nadále vystavena otřesům a zranitelná vůči západním sankcím. Putinismus na věčné časy by mohl sklouznout k přehnanému vlivu. Autokratické vlády se mohou nerozumně obohacovat. Mohou ztratit kontakt s těmi, kterým vládnou, a postupně přestat tajit nátlak a represe, které jsou základem jejich vlády.

Nebereme-li v úvahu proměnlivost války, trhů a politiky, je hloubka a rozsah putinismu na věčné časy zarážející. Válka zatím putinismus posílila. Pokud ruská armáda začne na Ukrajině dosahovat něčeho, co se blíží vítězství, bude putinistický systém doma i v zahraničí ještě asertivnější. I kdyby Putin náhle odešel ze scény, nástroje nátlaku pravděpodobně zůstanou tam, kam je zasadil: v Kremlu, v bezpečnostních službách a v armádě. Zda by tyto nástroje dokázal schopně řídit někdo jiný než Putin, není známo, ale ať už s Putinem, nebo bez něj, tyto nástroje odpovídají mnoha partikulárním zájmům a mnoha precedentům z minulosti. Nebudou klidně předány správcům nějakého jiného systému.

Když v roce 1953 po desetiletích tyranie zemřel Josif Stalin, boj o nástupnictví byl chaotický a krvavý. Jeho konečný nástupce Nikita Chruščov nahradil své rivaly a nejhrozivějšího z nich, Lavrentije Beriju, nechal popravit. Chruščova později svrhla jeho vlastní elita. Jeho nástupcem se stal Leonid Brežněv, který se hlásil k principu kolektivního vedení. To, co se při změně vedení zachovalo, byla komunistická strana, pilíř Sovětského svazu. Stejně tak sovětská ideologie, sovětská armáda a mnoho správních institucí, které existovaly v rámci sovětské vlády. Sovětský svaz padesátých a šedesátých let neupadl do občanské války. Nevystoupil ze studené války a nezmizel z mapy.

To je vzor, který by mohl navždy zopakovat putinismus. Vzhledem k tomu, že Putin nepomazal žádného nástupce, mohl by po jeho odchodu ze scény následovat boj o moc. Ti, kdo se v tomto boji utkají, by měli, pokud by se jim podařilo zabránit krvavé lázni, mnoho podnětů k tomu, aby zachovali stávající systém. Udržovali by si moc v rukou armády a bezpečnostních služeb. Nechtěli by, aby vnitřní rozpory ohrozily geopolitické postavení Ruska, a nechtěli by se vzdát ideologických konstrukcí, které Putin sestavil. To vyvolává střízlivou možnost, že putinismus na věčné časy, který se nyní točí kolem jediného muže, by mohl přežít i samotné Putinovo působení. Putin udělal dost pro to, aby ten, kdo ho bude následovat, byl pravděpodobně jeho dědicem.

Michael Kimmage je profesorem historie na Americké katolické univerzitě a vedoucím pracovníkem Centra pro strategická a mezinárodní studia. Je autorem knihy Collisions: The Origins of War in Ukraine and the New Global Instability.

Maria Lipman je hostující vědeckou pracovnicí Institutu evropských, ruských a euroasijských studií na Univerzitě George Washingtona a spoluredaktorkou webových stránek tohoto institutu Russia.Post.

Úvodní foto: Portréty Vladimira Putina jako zboží v oddělení kancelářských potřeb v moskevském knihkupectví, Vladimir Menkov, zdroj: Foreign Affairs, autoři: Michael Kimmage, Maria Lipman, překlad: Bohumil Řeřicha