Používání termínu „fašismus“ ve vztahu k současnému ruskému státu a jeho činnosti má minimálně tři roviny.
Za prvé jde o historickou analogii, která podporuje veřejnou interpretaci současných událostí na základě známých vzorců z nedávné minulosti.
Za druhé se jedná o ukrajinský kód, jímž se vyjadřuje prožitá zkušenost milionů dnešních Ukrajinců – slouží mimo jiné k vyvolání soucitu s oběťmi ruského masového teroru na Ukrajině (a částečně i v Rusku).
Za třetí je „fašismus“ akademickým zastřešujícím pojmem, jenž umožňuje vědeckou klasifikaci, srovnání napříč časem a prostorem a objasnění podobností a rozdílů mezi historickým fašismem a současným putinismem.

Fašismus jako historická analogie

Většina veřejných popisů Putinova režimu jako fašistického plní funkci diachronní analogie či metaforické klasifikace – napomáhá pochopení vývoje v Rusku a na jeho okupovaných územích. Historické paralely a slovní vizualizace pomáhají identifikovat klíčové rysy a výzvy současného Ruska. Označení „fašistický“ zde slouží jako prostředek k ilustrování situace pro širokou veřejnost.

Tato analogie je oprávněná, neboť existuje řada paralel mezi rétorikou a politikou Putinova režimu – jak vnitřní, tak zahraniční – a režimy Mussoliniho a Hitlera. Do poloviny roku 2025 se nahromadilo množství politických, sociálních, ideologických a institucionálních podobností – od narůstajících diktátorských a částečně totalitních rysů až po revanšistické a stále více genocidní projevy ve vnějším chování Kremlu. V tomto světle použití pojmu „fašismus“ plní osvětlující roli v politických diskusích, médiích, občanské společnosti i ve vzdělávání.

Fašismus jako prožitá zkušenost

Zatímco zahraniční komentátoři používají termín „fašismus“ k přiblížení povahy Putinova režimu svým publikům, na Ukrajině je jeho užití – a také použití novotvaru „rašismus“ (spojení slov „Rusko“ a „fašismus“) – především expresivním aktem. Od roku 2014 se v něm odráží kolektivní šok, zármutek a pokračující zoufalství tváří v tvář cynismu Kremlu – zejména v posledních třech a půl letech války.

„Fašismus“ a „rašismus“ slouží jako mobilizační výkřik pro vládu i společnost, jako prostředek k získání domácí i zahraniční podpory. Poukazují na důsledky ruské vyhlazovací války a na to, že cílem ruské agrese není pouze územní zisk, ale likvidace Ukrajiny jako nezávislého státu a kulturního celku.

Slova a činy ruského režimu jsou od 24. února 2022 jasné – nejde pouze o redefinici hranic, ale o kulturní a národní destrukci. Moskva dlouhodobě potlačuje ukrajinskou identitu, jazyk i historii na Krymu a Donbasu.

Ačkoliv nelze zcela ztotožnit ruskou ukrajinofobii s biologickým antisemitismem nacistů, cíl je obdobný: likvidace ukrajinského národa jako svébytného subjektu. Nejde o fyzické vyhlazení, ale o likvidaci ducha, jazyka, kultury a odporu. Tato agenda zahrnuje deportace, věznění, převýchovu, mučení a vraždy – nejen Ukrajinců, ale i Rusů, kteří se postavili proti válce. Označení ruského chování za „fašistické“ proto nachází své opodstatnění i mezi odborníky.

Fašismus jako vědecký koncept

Stále více významných odborníků na východní Evropu označuje Putinovo Rusko za fašistické. Oproti tomu se řada historiků a politologů tomuto označení zatím vyhýbá, a to kvůli úzkým definicím tzv. generického fašismu. Podle těchto definic je určujícím rysem fašismu snaha o kulturní, politické a antropologické znovuzrození národa.

Fašisté se typicky odvolávají na mýtický zlatý věk, ale jejich cílem není návrat, nýbrž vytvoření nové národní entity. Ač jsou krajně pravicoví, bývají spíše revoluční než konzervativní. Putinismus však usiluje o obnovu impéria, nikoliv o radikální zrod nového ruského lidu – a to je pro mnohé odborníky zásadní rozdíl.

Ukrajina jako ruské území

Putinova transformace politiky za posledních 25 let se vyznačuje stále radikálnějším směřováním – agresí, represemi a eskalací, dnes kulminující hrozbami světové války. Přesto mnozí badatelé soudí, že tyto změny zatím nejsou dostatečné k přesnému zařazení putinismu jako fašismu.

Jinak je tomu u ruské politiky na okupovaných územích Ukrajiny. Zde lze mluvit o kvazifašistické praxi: násilná rusifikace, teror, převýchova, systematická kulturní asimilace. Cílem je přetvořit tato území v součást „ruského národa“ (russkij narod).

Ruský imperialismus přitom Ukrajinu chápe jako „Nové Rusko“ či „Malé Rusko“. Ukrajinci jsou podle této doktríny jen ruskou subetnickou skupinou – bez práva na samostatný stát či kulturu.

Ruský narativ tvrdí, že Ukrajina je umělý konstrukt vytvořený vnějšími silami – od Vatikánu přes Německo a bolševiky až po dnešní Západ. Tzv. „Malorusové“ byli podle této verze odtrženi od „Velkorusů“ a je nutné je znovu sjednotit.

Ruská okupační politika má být jakýmsi „znovuzrozením“ Maloruska. Cílem Kremlu je vyvolat politickou, kulturní a antropologickou revoluci na anektovaných územích a zcela je integrovat do ruské říše. Tato politika nese rysy fašistické transformace, a proto může být v některých aspektech právem označena jako kvazifašistická.

Andreas Umland, narozený v Jeně v roce 1967, studoval politologii a soudobé dějiny v Lipsku, Berlíně, Oxfordu, Stanfordu a Cambridge. Je analytikem ve Stockholmském centru pro východoevropská studia Švédského institutu pro mezinárodní vztahy, přednáší politologii na Kyjevsko-mohylské akademii a editorem knižní série „Sovětská a postsovětská politika a společnost“ a „Ukrajinské hlasy“ v nakladatelství ibidem-Verlag Stuttgart.

Úvodní foto: ChatGPT, zdroj článku: Berliner Zeitung, autor: Andreas Umland, překlad: Bohumil Řeřicha, korekce: ChatGPT