Antiliberální doba

Stejně jako dvacátá léta minulého století je i naše doba poznamenána rostoucím pohrdáním liberalismem – zpočátku především zleva, ale nyní stále více i zprava. Dějiny stalinismu a fašismu však ukazují, proč se obě strany mýlí.

Výmarská republika zanikla pod útoky zleva i zprava. Nejen v Německu 20. a 30. let 20. století se však mohlo zdát, že totalitní formy vlády, jako je komunismus a fašismus, jsou „vlnou budoucnosti“. To byla teze a název bestselleru americké autorky Anne Morrow Lindbergh, manželky zaoceánského pilota a Hitlerova obdivovatele Charlese Lindbergha.

O sto let později, osmdesát let po vítězství nad fašismem a 35 let po vítězství nad komunismem, je liberální demokracie opět zpochybňována. A stejně jako tehdy, nejen zvenčí, ale také prostřednictvím toho, co Julien Benda v roce 1927 nazval „La trahison des clercs“, zradou intelektuálů; jejich osudovou tendencí oddávat se politickým vášním a považovat netoleranci za ctnost.

Touhu po radikalismu, pohrdání liberalismem, můžeme nyní opět pozorovat mezi intelektuály. „Probuzená“ a „postkoloniální“ ideologie již dávno dobyla humanitní fakulty mnoha univerzit a jejich prostřednictvím si našla cestu do médií a na kulturní scénu. Reakcí na ni však stále častěji není obrana liberální demokracie, ale obrat k „neliberální demokracii“, k „identitářům“ a pravicovým populistům. Vzhledem k tomu, že společnou pohnutkou je nenávist ke globalismu, „probuzení“ a „identitáři“, mají postkoloniálové a postliberálové v mnoha ohledech více společného než rozdílného, především pohrdání liberalismem.

V článku pro časopis Politico, který vyšel i ve WELT, vyzývá pravicově konzervativní ideolog Anthony J. Constantini k „nahrazení liberálně-demokratického ideálu novým závazkem k oblíbenému ideálu nacionalistů, k západní civilizaci”.

Constantiniho příspěvek je intelektuálně méně komplexní, ale právě proto shrnuje hlavní myšlenky odpůrců pravicového liberalismu. Odmítá „myšlenku jednotné globální civilizace“ a chce ji nahradit „západními“ hodnotami, mezi něž patří „individualismus, křesťanské sociální myšlení a zastupitelská demokracie“. Kdyby se mladí lidé v Americe a Evropě naučili vnímat sami sebe nikoli jako občany světa, ale „jako součást starobylé a historické civilizace“, měli by konečně „domov“ a žili by „jako v rodině“.

Mluvit o „rodině“ je zrádné. Připomíná to islám, který má sjednotit všechny věřící do „ummy“, jakéhosi superklanu. Nikdo by vážně netvrdil, že tato rozvětvená rodina je méně sobecká a zlá, krvelačná a krutá než na liberálním Západě – nebo ve středověké Evropě, kdy byli všichni „součástí starobylé a úctyhodné civilizace“, ba dokonce jedné církve.

Islamisté samozřejmě slibují, že jakmile zmizí zlí lidé ze Západu (včetně Židů) a vládci zkažení Západem, bude „stará úctyhodná civilizace“ islámu pod vládou chalífátu opět vzkvétat. Není důvod jim – ani jejich postkoloniálním a antisionistickým apologetům, kteří chtějí jako první vidět realizaci ummy „od řeky k moři“ – věřit ani v nejmenším.

Constantini s uznáním cituje šéfku italské vlády Giorgii Meloni, která tvrdí, že západní civilizace vznikla „spojením řecké filozofie, římského práva a křesťanských hodnot“. Skutečnost, že opomíjí přínos judaismu ke „křesťanským“ hodnotám, roli osvícenství a americké revoluce, lze přičíst zapomnětlivosti. Filozofie Platóna, Sokrata a spol. však nikdy nebyla čistě „řecká“, ale měla oslovit všechny myslící lidi; římské právo zaručovalo rovnost všech občanů před zákonem v mnohonárodnostní a multikulturní říši; a křesťanství bylo a je zaměřeno na všechny lidi, přičemž nejrychleji dnes roste v Africe a Asii. Univerzalismus, který pravicoví populisté a postkolonialisté odmítají, je v naší civilizaci vepsán od samého počátku.

Achille Mbembe a „nekropolitika“

To by nebylo nic platné, kdyby věda, technika, kapitalismus a průmysl neproměnily západní univerzalismus z teoretického tvrzení v praktickou realitu. Právě to kritizují postkoloniální myslitelé, jako je Achille Mbembe, který je oslavován v levicových německých kruzích, a obviňují Západ, že využívá univerzální nárok rozumu a osvícenství jako záminku pro „nekropolitiku“ vůči méně rozvinuté většině světa.

Ve stejnojmenné eseji Mbembe uvádí jako příklady „nekropolitiky“ liberalismu nasazení NATO v Kosovu a proti Srbsku a (samozřejmě) politiku Izraele vůči Palestincům. Constantini sleduje linii postkoloniální kritiky, když si stěžuje, že liberální demokracie je vnitřně chráněna vládami proti jejich kritikům – a „navenek podporována válkami“, například v Iráku a Afghánistánu. Jiní pravicoví i levicoví kritici uvádějí Ukrajinu: zemi, která tvrdošíjně nechce být součástí ruské „rodiny“, ale součástí Evropské unie, která se nadále hlásí k liberálním a univerzalistickým hodnotám.

Touha po bezpečí se stává nepřátelskou vůči svobodě, jakmile překročí rámec rodiny a přátel, možná i sousedství, školy, náboženského společenství a klubu, a stane se politickým heslem. Není náhodou, že komunisté mluvili o „soudruzích“ a nacisté o „volksgenossen“: levičáci tak vyloučili všechny „třídní nepřátele“ a nacisté všechny židovské a „protilidové“ živly z komunity. Dnes radikální postkoloniální aktivisté požadují, aby se „nebarevní“ lidé nejprve „odnaučili bělosti“, aby se mohli účastnit boje „bratrů a sester“ za svět osvobozený od kolonialismu – a kapitalismu, imperialismu, sionismu, queerofobie, toxické maskulinity atd. atd. – atd.

Není náhodou, že “Princip naděje”, opus magnum marxistického teoretika a někdejšího Stalinova pochopa Ernsta Blocha, končí větou, že cílem je dosáhnout toho, „co se kdysi v dětství zdálo každému a v čem nikdo nebyl: domova“. Modernita však znamená být bez domova; podle Maxe Webera znamená „nahradit společenství společností“. Společenství vždy vylučuje, a nikde ne tak podle a definitivně jako v rodinách, kde se odehrává většina vražd; společnost může být inkluzivní, anonymní město více než vesnice.

Zástupci, kteří jsou odpovědní pouze svému svědomí

Constantini chce udržet „zastupitelskou demokracii“, která však „nemusí být nutně liberální nebo progresivní“. Stejně jako mnozí kritici demokracie, kteří se prohlašují za její obhájce, špatně chápe slovo „zastupitelský“. Neznamená to, že v parlamentu musí být zastoupeny převažující názory lidu jako v reprezentativním průzkumu. Jinak by systémy dvou stran, jako jsou ty v USA nebo ve Velké Británii, nebyly reprezentativní; jinak by v době internetu mohla být parlamentní rozhodnutí nahrazena referendy.

Ale zastupitelský znamená pravý opak: že v parlamentu jsou poslanci – zástupci, kteří jsou odpovědní pouze svému svědomí a kteří v případě potřeby – jak zmiňuje kniha Johna F. Kennedyho – jednají proti přesvědčení svých voličů, pokud jde o zásady, které tvoří základ západních demokracií od roku 1776: že všichni lidé jsou si rovni, že jako lidské bytosti mají práva, která je vláda povinna chránit, že diktaturu menšiny je třeba odmítat stejně jako diktaturu většiny a že tyto zásady nejsou jen „liberálními či progresivními“ výstřelky, ale platí vždy a všude.

Vladimir Putin a Si Ťin-pching, ajatolláh Chameneí, Recep Tayyip Erdogan a vůdci Hamásu, Hizballáhu a podobných organizací univerzálnost našich hodnot popírají. Je anektován Hongkong, ohrožen Tchaj-wan, anektován Krym, napaden zbytek Ukrajiny, napaden Izrael, vyhlášen džihád proti Západu.

Můžete kapitulovat před tmáři nebo hledat ospravedlnění pro jejich špatné činy, jak to dělají postkolonialové a levičáci, nebo opustit liberalismus v předvídavé poslušnosti, jako Viktor Orbán, J. D. Vance a teoretici postliberalismu. Neměli bychom se však domnívat, že nás to učiní obranyschopnějšími a bezpečnějšími. Byli to právě antiliberální skeptici a kritici civilizace, kteří kapitulovali před Hitlerem a vydali mu své národy. Byli to velcí liberální politici a stoupenci globální mise Západu, kteří se mu – a pak i stalinismu – postavili na odpor a pomocí liberalismu zachránili svou vlast, rodinu a civilizaci.

Epilog Bohumila Řeřichy

Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který většinou prosazuje principy jako svoboda, demokracie, sekularismus, právní rovnost, podporu občanských a lidských práv.

V současné době se stále více ozývají hlasy, že za vše může neoliberalismus. Skutečně svobodné země^, potřebují více liberalismu, ale tím i více zodpovědnosti vlastního „politického“ občana. Neboť politika je věcí každého z nás. Pokud mohu soudit, tak v naší zemi hrozí, že v podzimních volbách vyhrají právě neliberální strany a hnutí,  jako Babišovo ANO, Rajchlovo PRO, Turkovi Motoristé, Okamurova SPD a nebo Konečné STAĆILO, které mohou křehkou českou liberální demokracii pohřbít. Právě Česko potřebuje silnou středovou stranu založenou na liberalismu.

O liberalismu snad můžeme mluvit po založení I. Republiky Československé 1918-1938 a po roce 1989. Volbami na podzim 2025 o něj můžeme přijít.

Američané věřili po skončení II. světové války, že Československo si udrží liberalismus a demokracii I. republiky. Nestalo se tak.

Americký dokument Národní rady pro bezpečnost číslo NSC-68 z dubna 1950, který se stal oficiální formulací strategií Ameriky ve studené válce definoval národní zájem do značné míry na základě mravního principu. Podle něj jsou mravní prohry ještě nebezpečnější než materiální.

„Porážka svobodných institucích kdekoli znamená porážku všude. Rána, kterou nám zasadilo zničení Československa, nespočívala v tom, že by pro nás bylo materiálně tak důležité. V materiálním smyslu měli Sověti jeho potenciál k dispozici již před tím. Avšak po destrukci československých institucí jsme v oblasti ideálních hodnot utrpěli těžší ztrátu než po předchozích ztrátách materiálních.“

A shodou okolností na základě únorového puče 1948, kdy v Československu zvítězil komunizmus, vytvořilo v dubnu 1948 několik západoevropských zemí Bruselský pakt, aby se něco podobné nestalo již v žádné západoevropské zemi. A vědomi si toho, že těchto 6 zemí nemá sílu případně odrazit sovětský útok, vznikla Severoatlantická smlouva, ke které se v roce 1949 připojily i Spojené státy. Dnes má název NATO a jejím členem je i Česká republika.

Podzimní parlamentní volby v České republice mohou skutečně rozhodnout o naší budoucnosti, ale i o budoucnosti Evropy. Mysleme na to, kam přivedli Orbán a Fico svoje země svými „neliberálními“ demokraciemi.

Úvodní foto: Sjezd Young Americans for Liberty v Austine, Gage Skidmore, zdroj článku: Die Welt, autor: Alan Posener, překlad: Bohumil Řeřicha