Co mají společného Olaf Scholz, Annalena Baerbock a Ježíš Kristus? A proč právě pravicoví populisté sledují opačný trend?
Je známo, že politika a náboženství mají poněkud napjatý vztah. Obě nastiňují ideál vlády pod svou mocí, tak či onak hlásají sliby spásy a snaží se sjednotit co nejvíce členů – některé s ohledem na příští volby, jiné s ohledem na věčnost. Pokud však jde o mobilizaci příznivců, čelí SPD, Zelení a církev velmi podobným výzvám. Tyto strany nyní volí výrazně méně lidí nebo jsou stále členy dominantních náboženských společenství v zemi. Mezitím zaznamenává AfD, která vznikla teprve v roce 2013, jeden volební úspěch za druhým – a to především díky podpoře sekulárních voličů. Mimochodem, mezi lety 2013 a 2022 ztratily protestantské a katolické církve zhruba tolik členů (asi sedm milionů), kolik hlasů získala AfD v nedávno proběhlých evropských volbách (cca 6,5 milionu). O kauzalitě zde samozřejmě nemůže být řeč, ale přinejmenším to vyvolává otázky o vztahu mezi náboženstvím a politikou, stejně jako o jejich funkci a popularitě.
Shadi Hamid ve svém článku pro Foreign Affairs z knihy The Divine Economy: How Religions Compete for Wealth, Power, and People (Božská ekonomika: jak náboženství soutěží o bohatství, moc a lidi) uvádí, jakou roli náboženství stále hrají v naší společnosti a proč bude postupující sekularizace pravděpodobně stagnovat. Jeho článek konstatuje – v rozporu s jakýmikoliv osvícenskými tvrzeními, že náboženství bude brzy zapomenuto –, že mechanismus působení účasti v náboženských společenstvích je aktuálnější než kdykoliv předtím. To se týká poskytování nadpřirozeného smyslu, který by mohl opět zajistit magičtější život v našem značně rozčarovaném světě. Shoda na podobném smyslu života v takových společenstvích přirozeně vytváří zvláštní pocit jednoty prostřednictvím veřejných rituálů a společných zážitků, což může mít jistě identitotvorný účinek. A po tom lidé odjakživa toužili.
To se jistě odráží v celosvětových trendech. Podle prognózy o budoucnosti světových náboženství zůstane podíl křesťanů a hinduistů na světové populaci do roku 2050 přibližně stejný, zatímco podíl muslimů prudce vzroste. Hamid chápe tento trend – v návaznosti na výše zmíněnou knihu – jako racionální vývoj a náboženství pojímá jako ekonomické giganty, kteří poskytují nabídku šitou na míru nejzákladnějším ze všech požadavků. Zdánlivě iracionální rozhodnutí víry může být založeno na hluboce zakořeněné kalkulaci nákladů a výnosů. Protože po celém světě bývají lidé v náboženském společenství šťastnější a občansky angažovanější než jejich sousedé bez vyznání a nepraktikující. V USA to však neplatí pro lidi, kteří nejsou zapojeni do církevní struktury, ale přesto se označují za zbožné věřící. Tato skupina křesťanů mimo církev tedy postrádá pocit sounáležitosti, což podle Hamida zase vysvětluje jejich zvýšenou míru sebevražd a silnou loajalitu vůči Trumpovi.
V nedávné minulosti se populistická hnutí opakovaně pokoušela napodobit absolutní přesvědčení a rituální charakter náboženství.
Celkově největší relativní pokles zaznamenávají ti, kteří nepatří k žádné náboženské komunitě. V absolutních číslech se počet ateistů a agnostiků mezi námi v příštích 25 letech sotva zvýší. Skutečnost, že protestanti a katolíci u nás v poslední době opakovaně malují na zeď sekulárního čerta, se tedy zdá být jevem omezeným na západní Evropu. Jediný zřejmý rozdíl je v tom, že ve Francii se téměř hlásá sekularismus, zatímco v Německu se v průzkumech veřejného mínění pravidelně umísťuje na předních místech křesťanskodemokratická strana. Přesto obě země spojují neustálé řeči o dalších vlnách sekularizace. Vzhledem k tomu, že ve Francii není oficiálně povoleno oficiálně zjišťovat náboženskou příslušnost, nelze zde provést markantní srovnání mezi poklesem počtu členů náboženských společenství a nárůstem hlasů pro Národní shromáždění. Nicméně taková korelace by jistě dávala smysl.
V nedávné minulosti se populistická hnutí opakovaně pokoušela napodobit absolutní přesvědčení a rituální charakter náboženství. Pravicový extremismus a nacionalismus se podobně dovolávají pocitu soudržnosti, který je praktikován a pěstován v příslušném imaginárním společenství stejně smýšlejících lidí. Skutečnost, že se AfD těší rostoucí popularitě zejména ve východním Německu, se zdá být o něco zřejmější vzhledem k tomu, že méně než 20 % tamních obyvatel je členy církve.
Hamidova analýza by však měla přinést naději. Poukazuje na to, že sekulární ideologie – a tedy i přísliby pravicově populistických a jiných hnutí – jsou ze své podstaty pomíjivé a podléhají také rychle se měnící politice. Stranám vlastní sekulární zaměření je zároveň jejich Achillovou patou. Náboženství naproti tomu poskytují odpovědi na trvalé, existenciální otázky a mohou mít na své členy jistě umírňující účinek. V únoru se například německá biskupská konference jednomyslně postavila proti AfD a označila členství v krajně pravicové straně a angažovanost církve za neslučitelné. V důsledku toho nebyli na politické fórum na Katolickém dni v Erfurtu pozváni žádní zástupci AfD, což mělo následně dopad na celou společnost. Hamid to popisuje jako paradox sekularizace: přestože náboženství na individuální úrovni v západní Evropě ustoupila do pozadí, stále plní důležitou funkci ve společenských debatách a při zaujímání stanovisek. Na tomto pozadí jsme možná zabili Boha trochu předčasně, pokud by zejména církevní instituce mohly poskytnout podporu v boji proti pravicovému extremismu.
Joscha Wendland pracuje v oddělení globální a evropské politiky Nadace Friedricha Eberta. Vystudoval politologii a etnologii na univerzitě v Heidelbergu.
Úvodní foto: Jesus, zdroj článku: IPG, autor: Joscha Wendland, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.