Zažíváme konec jedné epochy

nenaplnilo svá vlastní očekávání. pokulhává. Evropu čekají těžké časy: před našima očima se odehrává změna doby. Není to nic neobvyklého a nemělo by to být důvodem k obavám. V každém případě by se Amerika měla v nové epoše projevit také jako nejsilnější světová mocnost.

Nedávno jsem se v jednom příspěvku zabýval historickými etapami a v této souvislosti poukazoval na systematické změny, ke kterým došlo za posledních 200 let. V minulém století k těmto posunům docházelo v intervalech asi 30 až 40 let, přičemž poslední byl pozorován v roce 1991, tedy asi před 30 lety. Toho roku skončila studená válka, byla podepsána Maastrichtská smlouva, začala operace Pouštní bouře a skončil japonský ekonomický zázrak, který vydláždil cestu pro vzestup Číny. Svět roku 1989 byl velmi odlišný od toho roku 1992.

Nyní se nacházíme v době, kdy opět dochází k posunům – což nutně neznamená, že změna nastoupí okamžitě; epocha mezi světovými válkami a koncem studené války trvala téměř 50 let a byla ještě upevněna rivalitou mezi a Sovětským svazem. Není jisté, proč některé epochy trvají déle než jiné – možná je to jen věc náhody. Jinou možností je, že některé epochy jsou založeny na jediné, velmi pevné realitě, zatímco jiné jsou založeny na více křehčích skutečnostech.

Vzestup Číny

Období let 1945–1991 bylo postaveno na pevných základech americko-sovětské konfrontace, zatímco epocha 1991–2022 byla postavena na mnohosti sil – globální válka proti teroru, Evropská unie, vzestup Číny, sebevědomí, sebeprosazování Ruska a tak dále. Soudružnost se zmenšovala a stala se proto křehčí. Naše současná epocha začala roztříštěnějšími posuny, které vytvořily méně stabilní platformu.

Ať už jsou důvody jakékoli, epocha, která začala v roce 1991, končí a začíná epocha nová. Všechny velké země severu – Čína, USA, Rusko a – procházejí hlubokými změnami. Pro Rusko je invaze na Ukrajinu nedávným a nejvýznamnějším pokusem zvrátit události z roku 1991. S hrubým domácím produktem na hlavu, s kterým je v celosvětovém srovnání v současné době na 86 místě, nebyl odklon od komunismu možná tak ziskový, jak se dříve myslelo. A s armádou, kterou přivedly do nouze ukrajinské ozbrojené síly, se Rusko jen stěží může považovat za hlavní vojenskou mocnost. Zjednodušeně řečeno, Rusko nenaplnilo svá vlastní očekávání, a proto buď zažije očekávaný otřes, jeho agresivní kroky budou pokračovat s omezenými vojenskými schopnostmi, nebo skončí jako mocnost vedlejší – byť s jadernými zbraněmi.

Válka na Ukrajině změnila i Evropu. NATO bylo obnoveno jako primární, paralelní systém k , s trochu jinými členy, jinou agendou a jiným rozpočtem. Ještě důležitější je, že došlo k oživení transatlantických vztahů a je žádoucí větší vojenská angažovanost. To staví Evropu do zásadně odlišné konfigurace. Za prvé, napětí uvnitř EU zesílí, jak se zvýší vládní výdaje a ekonomický výkon se pod tlakem konfliktu zpomalí. A s rostoucí závislostí na USA by mohl být Washington opět považován za alternativního ekonomického partnera k Německu. Evropská unie, již sužovaná odstředivými silami, se bude muset znovu definovat.

Krkolomný ekonomický růst

Čína se nachází v bodě zlomu. Země má za sebou fázi krkolomného hospodářského růstu. Stejně jako před ní a dlouho před ním Spojené státy, i Čína zažila mimořádnou ekonomickou expanzi. Když Japonsko v roce 1991 dosáhlo limitů dvouciferného růstu, vystřídala ho Čína. Japonsko oživilo svou ekonomiku kombinací nízkonákladových vývozů, po nichž následoval růst v odvětví špičkových technologií. Financoval to systém, který přiděloval kapitál na ekonomickém i politickém základě – prostřednictvím „keiretsu“ (síťových organizací) nebo firemních rodin. Země spoléhala na disciplinovanou pracovní sílu a čelila intenzivní konkurenci v oblasti zboží nízké hodnoty a také politické opozici ze strany svých odběratelských zemí, zejména Spojených států. Tato situace se ještě zhoršila u zboží vysoké hodnoty, jako jsou automobily. S poklesem ziskových marží se projevila zranitelnost finančního systému a ve „ztracené dekádě“ se musel přizpůsobit.

Přesto nyní eroduje čínský export v nižším cenovém segmentu pod konkurencí, stejně jako v případě jeho produktů vysoké hodnoty – nemluvě o odporu spotřebitelského trhu vůči exportu. Expanze, která začala před 40 lety, nemůže udržet tempo svého růstu. Export, ale také finanční systém se dostává pod tlak. V případě Číny k tomu dochází v sektoru nemovitostí, který slouží jako selhání pojistky. Neúspěchy v této oblasti včetně výpadku plateb nevyhnutelně vedou k ekonomické destabilizaci, a tím k politickému napětí. Drastické zpomalení růstu v Číně na obzoru s velkým počtem čínských občanů, kteří nikdy plně netěžili z minulého růstu, to je nebezpečná situace.

Světová velmoc USA

Spojené státy jsou stále nejmocnější světovou velmocí, navzdory domácí politické nejednotě a ekonomickým tlakům. Neshoda je cyklicky podmíněná a předznamenává ekonomický rozmach založený na nových technologiích. V každém případě americká ekonomická velmoc v tuto chvíli osvědčuje svou hodnotu, jak se nedávno ukázalo při nasazení dolaru proti Rusku. V případě Spojených států je nepravděpodobné, že bude potřebovat institucionální změnu – což jim ostatně od roku 1945 pomohlo udržet si pozici.

Dřívější akceptace Ruska a Číny jako rostoucích mocností jsou nyní přinejlepším sporné. Věci se mění, ale ruskému oživení nebo rychlému konci čínských ekonomických problémů nenasvědčuje nic. Pokud jsme tedy na začátku cyklického posunu, což očekávám, budou USA jedním z pilířů přechodu do nové epochy. Vše ostatní je nejasné. Kdo by si v roce 1991 pomyslel, že Čína zažije takový rozmach A kdo by v roce 1945 předpokládal, že se Evropa natolik zregeneruje?

Myslím, že tím je snadná část inventury dokončena. Nyní je čas pátrat po tom nepředstavitelném, co každá doba s sebou přináší.

George Friedman, 73, je jedním z nejznámějších geopolitických analytiků Spojených států. Vede think-tank Geopolitical Futures, který založil, a je autorem mnoha knih.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Julie Clark taxiing Free Spirit while waving the American flag, by Noah Wulf, zdroj: Cicero, autor: George Friedman, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]