Může se Rusko někdy stát normální zemí?

Je za agresi proti sousedním zemím zodpovědný nejen charakter Vladimira Putina, ale také zvláštní geografická poloha Ruska? Tento pohled geopolitických analytiků nevěští do budoucna nic dobrého.

Bylo by dnes Rusko mírumilovnou demokracií, kdyby si na přelomu tisíciletí vybral za svého nástupce liberálního politika místo bývalého člena KGB Vladimira Putina? Pokud se budeme řídit analýzami vycházejícími z klasické školy geopolitiky, pak odpověď zní: ne. Invaze na Ukrajinu není osamělým rozhodnutím jednoho muže, ale je hluboce zakořeněna v ruské historii.  

Pro tvrdé realisty, jako je George Friedman, zakladatel poradenské firmy Stratfor, nebo analytik ze Silicon Valley Tomas Pueyo, je geografie osudem – osudem, který předurčuje Rusko k diktatuře a agresi. „Rusko se naučilo, že se může chránit pouze dobytím co největšího počtu nárazníkových oblastí, a proto to dělá,“ napsal krátce před začátkem války Pueyo, který se proslavil svými bystrými koronavirovými analýzami. Tento přístup není nesporný, ale zajímavý.

Rusko je především srdcem kolem Moskvy. To leží uprostřed euroasijské roviny, která se táhne od atlantického pobřeží severní Francie až po Pacifik a nemá téměř žádné fyzické bariéry, které by ji mohly bránit. Ve skutečnosti bylo Rusko v průběhu historie znovu a znovu napadáno, nejprve Mongoly a dalšími stepními národy. Tato hrozba skončila, až když moskevští vládci dobyli Sibiř. Ale Rusko zůstalo ze západu zranitelné – jak názorně ukázaly války proti Napoleonovi, Německé říši a nacistickému režimu.

Expanze carské říše

Rusko vždy znalo jediné řešení tohoto problému: ovládnout co největší území ve svém bezprostředním okolí. Carská říše tedy pokračovala v expanzi na západ a jih, přičemž nejprve zabrala Ukrajinu, pak většinu Polska a později také a velké části Střední Asie.

To mělo obrovské důsledky pro vnitřní stav země – protože ovládnutí jiných národů vyžadovalo silné vedení s ochotou použít násilí, carská říše byla obzvláště represivní. A protože se do armády musely investovat obrovské sumy, Rusko, které je už tak ekonomicky znevýhodněné kvůli své geografické velikosti, drsnému klimatu a chybějícím námořním obchodním cestám, vždy zůstávalo chudší než státy dále na západ. První světová válka zdolala carskou říši vojensky i ekonomicky: zhroutila se v revolučním roce 1917.

Stejný vzorec pokračoval i po převzetí moci komunisty: Sovětský svaz byl vnitřně represivní, navenek agresivní a cítil se nucen zapojit se do masivních vojenských výdajů, které těžce zatěžovaly ekonomiku.

Po roce 1945 dosáhlo ruské impérium největšího geografického rozsahu díky obrovským obětem vítězství nad Adolfem Hitlerem: Varšavská smlouva sahala až do střední Evropy. Jaderný arzenál zachránil SSSR před další velkou pozemní válkou, nikoli však před náklady na obranu. Stejně jako první světová válka vyvrcholila i studená válka ekonomickým kolapsem, který způsobil rozpad impéria.

Zpět ke starým hranicím

S koncem Sovětského svazu v roce 1992 se Rusko víceméně vrátilo k hranicím, které mělo před Petrem Velikým v 17. století. Ztratilo nejen Polsko a pobaltské státy, ale také Bělorusko a Ukrajinu. To jsou hranice, které z ruské perspektivy nelze bránit, když jsou obklopeny nepřáteli. A Rusko se během své historie vždy cítilo obklopeno nepřáteli. Rozšíření NATO k jeho vlastním hranicím toto přesvědčení posílilo a zejména rostoucí orientace Ukrajiny na západ přiživila ty nejhorší obavy.

Tento fenomén vidí i Alison Smale, bývalá novinářka New York Times ve Vídni, která Rusko velmi dobře zná. „Strach o svou bezpečnost pohání ruskou strategii a pro Rusko bezpečnost, znamená kontrolu nad sousedními zeměmi,“ říká. Kromě toho existuje touha, aby „jeho moc a sláva uznávaly jiné země, které to však ne vždy dělají.“  

Podle analýzy Stratforu po anexi Krymu v roce 2014 však stejně jako v minulosti brzdí nutkání expandovat na západ ruská ekonomická slabost a sociální nestabilita: „Tento cyklus nemá nic společného s ruskou ideologií a ruským charakterem. Je to geografie, která vytváří ideologii a charakter. Rusko je Rusko a je zapleteno ve věčném boji.“

Další velké mocnosti, jako jsou USA, Čína a dokonce Indie, také cítí potřebu ovládnout svůj region. Ale všechny tyto státy mají více či méně bezpečné hranice, a proto netrpí traumatem z opětovného obsazení nepřáteli.

Tato národní posedlost dělá z Ruska outsidera ve světové politice a zejména v Evropě, kde podobné tendence po rozpadu Jugoslávie projevilo pouze Srbsko. Ale je k tomu Rusko odsouzeno, nebo se může stát normální zemí v post-putinovské éře, která vidí své poslání v tom, že nabízí svým lidem život v prosperitě a míru?

To byl cíl Michaila Gorbačova a jeho poradců, když v roce 198 začali reformovat Sovětský svaz pomocí glasnosti a perestrojky. Na deset let se objevoval odlišný obraz ruského národa, což v nové liberální vrstvě, zejména na Západě, vzbuzovalo naděje na rozchod Ruska s minulostí.

V samotném Rusku však byly tyto roky traumatické, protože přechod ke kapitalismu většině katastrofálně zhoršil život, říká Smale. „ bude na Západě vždy obdivován, ale doma je opravdu nepopulární. Gorbačovova sága je symbolem obtížného zacházení s Ruskem – je to jako tvrdohlavý kůň na rodeu.“ Naopak Putin slíbil konec ponižování oněch let a získal si tak podporu většiny.

Co by, kdyby…?

Na tomto místě lze pochybovat o determinismu geopolitiky. Kdyby Gorbačovova a Jelcinova léta probíhala jinak, kdyby přinesla nárůst blahobytu jako v Polsku po roce 1989 nebo v Německu po roce 1945, pak se Rusko pravděpodobně mohlo vydat jiným směrem.

I když ukrajinská válka neproběhne podle plánů Kremlu a oslabí Putinovu moc, zásadní změna ruské politiky je těžko představitelná. Stoupenci opozičního vůdce Alexeje Navalného tvoří nevelkou menšinu a útok na Ukrajinu jen umocní staré obavy. Protože NATO se nyní přibližuje k Rusku ještě více, ať už prostřednictvím přezbrojení ve východoevropských členských státech nebo dokonce přistoupením Finska a Švédska. A ekonomická izolace oslabuje právě ty skupiny, které chtějí jiné Rusko. Také v 21. století bude Evropa pravděpodobně muset žít s velkým sousedem, který uvízl v jiné historické epoše.

Epilog Bohumila Řeřichy
Američan Robert D. Kaplan v jeho, podle mého názoru u nás nedoceněné knize Pomsta geografie daleko podrobněji rozvádí důležitost geografie, která hrála a, jak vidno, hraje v současném Rusku velmi důležitou roli. Válka na Ukrajině je pomsta Putina za geografii Ruska. Místo toho, aby nechal Ukrajině volnost a mohla sehrát most mezi Ruskem a západní Evropou, upadl do stejných imperiálních kolejí carského Ruska, ale i bolševického Sovětského svazu, a vyvolal na Ukrajině válku.

Putin ruskou geografii využil pouze tím, že výnosy z exportu surovin použil na to, aby zčtyřnásobil vojenský rozpočet, především pro letectvo, a to zejména během svých prvních sedmi let v úřadu. A vojenský rozpočet od té doby roste. V roce 2012 bylo v ruských bezpečnostních službách, v jejichž útvarech se uplatňují zásady vertikální organizace, bezpodmínečné poslušnosti a také hluboce zakořeněné korupce, zaměstnáno celkem 3.400.000 lidí – bezmála 12 % aktivní mužské pracovní síly.

Vzhledem ke geografii nemá Rusko žádné jasně vymezené topografické hranice s výjimkou Arktidy a Tichého oceánu. Zdá se, že Rusové akceptovali „hluboce zakořeněnou militarizaci“ své společnosti a „nekonečné hledání bezpečí prostřednictvím vytvoření pozemní říše, kterou jim Putin skrze svůj surovinový kalifát dává.“

Místo toho aby liberalizoval Rusko a odkryl jeho potenciál, se Putin rozhodl pro carskou rozpínavost, kterou mu bohaté přírodní zdroje jeho země umožní pouze v krátkodobém horizontu. Válkou na Ukrajině ten horizont ještě více zkrátil.


Úvodní foto: Плакат «Скоро весь мир будет наш», Екатеринбург, Уральское отделение РОСТА, 1920, Леонид Викторович Саянский, zdroj: Der Standard, autor: Eric Frey, překlad: Bohumil Řeřicha