Šestnáct let trestanecké kolonie za nic

Od ruské anexe Krymu v roce 2014 bylo 115 krymských Tatarů – aktivistek a aktivistů – odsouzeno k velmi dlouhým trestům vězení. V září 2021 byli zatčeni další.

Andrzej Rybak hlásí z Krymu

Jsou maskovaní, ozbrojení a chodí jich tucet. 4. září 2021 dvanáct mužů zaútočilo na dům Narimana Jelala ve vesnici Pervomaiskoje na Krymu. Jeho ženu a čtyři plačící děti zavírají do pokoje a začnou prohledávat dům. Zabaví Jelalovi notebook a mobil, posadí novináře a politika do neoznačeného auta a beze stopy zmizí. Jelal je místopředsedou Medžlisu, hlavního politického orgánu krymských Tatarů.

Večer předtím byli podobně uneseni další čtyři krymští Tataři. Jejich rodiny ani jejich právníci nedostali žádné informace o místě jejich pobytu. Když se znepokojení příbuzní sešli před sídlem ruské domácí bezpečnostní služby FSB v Simferopolu, hlavním městě Krymu, 50 z nich nahnala speciální policejní jednotka do autobusu a odvezla na policejní stanici. Byli obviněni z porušení pravidel shromažďování během pandemie a odporu policii.

Odvlečeni za úsvitu

Jen o několik dní později představila FSB video s přiznáními, která měla Jelalovi přitížit. Bratři Asis a Asan Achťomov v něm říkají, že 23. srpna zaútočili na plynovod ve vesnici Perevalnoje. Ukrajinské tajné služby jim předaly bombu ukrytou v bochníku sýra. „Vykopal jsem svým nožem díru v zemi a uložil ji tam,“ říká Asan Achtyomov ve videu. „Pak jsme odjeli.“ O několik hodin později bomba explodovala. Za své úsilí dostali 2000 dolarů. „Nariman Jelal byl v kontaktu s ukrajinskými agenty.“

„Asan Achtjomov učinil svá prohlášení v důsledku mučení,“ informoval právník Krymských Tatarů Aider Azamatov, který se ujal obrany bratrů. „Celé hodiny seděl se zavázanýma očima ve sklepě, kde ho bili a mučili elektrickým proudem. Mučitelé mu vyhrožovali, že ho odvezou do lesa a tam ho zastřelí.“ Asan Achtjomov se ze strachu o život přiznal ke všemu, co po něm mučitelé žádali. Azamatov směl se svým klientem mluvit až po pěti dnech. „Byl psychicky i fyzicky vyčerpán, protože celou dobu téměř nemohl spát,“ říká advokát. U soudu Asan Achtjomov odvolá vynucená prohlášení.

Postup jednání ruských bezpečnostních orgánů je vždy stejný: „Lidé jsou uneseni v noci nebo za úsvitu a nesmějí den nebo dva vidět své právníky,“ říká Emil Kuberdinov, krymskotatarský trestní obhájce, právník v oblasti lidských práv v Simferopolu. „Během této doby si vyšetřovatelé a vyšetřovatelky z FSB vynucují přiznání.“ Stejné to bylo s Achtjomovovými. Kurbedinov považuje zatčení Narimana Jelala za akt pomsty ze strany FSB. Politik se 23. srpna zúčastnil v ukrajinském hlavním městě Kyjevě ustavujícího zasedání takzvané Krymské platformy, mezinárodní koordinační skupiny, jejímž cílem je zajistit, aby Krym opět patřil Ukrajině. Pro Rusko a FSB je to zrada. „Rusko neřídí politici, ale FSB,“ říká Kurbedinov. „Pomsta, zastrašování a mučení jsou jediné metody, které znají.“

Od ruské anexe Krymu v roce 2014 bylo tajnou policií zatčeno 115 aktivistů a aktivistek krymských Tatarů a z části odsouzeno k velmi dlouhým trestům odnětí svobody. Žalobci většinu z nich obvinili z příslušnosti k islámskému hnutí Hizb ut-Tahrir, které je na Ukrajině legální, ale v Rusku je od roku 2003 klasifikováno jako teroristická organizace a zakázáno.

Odsouzení krymských Tatarů za údajné spojení s Hizb ut-Tahrir je nezákonné z mnoha důvodů

Petr Franck
Expert Amnesty International na Rusko v Německu

„Odsouzení krymských Tatarů za údajnou příslušnost k Hizb ut-Tahrir je nezákonné z mnoha důvodů,“ říká Peter Franck, expert Amnesty International na Rusko v Berlíně. „Použití ruských zákonů na činy údajně spáchané na Krymu porušuje mezinárodní humanitární právo, protože anexe Krymu a jeho začlenění do Ruské federace porušilo mezinárodní právo.“ Převoz osob z Krymu do Ruska s následnými procesy před ruskými vojenskými soudy navíc porušuje Čtvrtou ženevskou úmluvu, mezinárodní smlouvu o ochraně civilistů v době války.

Policie u odsouzených nenašla žádné zbraně, výbušniny ani střelivo, neplánovali teroristické útoky a nepodněcovali k násilným činům. Neobjevily se ani důkazy o pokusu o svržení ústavního pořádku Ruské federace a převzetí moci. Přesto byli usvědčeni jako teroristé.

„Soudy jsou často fraškou a údajné důkazy jsou vykonstruované FSB,“ říká Kurbedinov. „Soukromý rozhovor o náboženských nebo politických otázkách, například o výkladu Koránu, stačí, aby byl člověk jako extremista a člen Hizb ut-Tahrir odsouzen na 18 nebo 19 let vězení.“ Amnesty International také považuje procesy proti krymským Tatarům za nespravedlivé: odsouzení jsou založena na nevěrohodných důkazech, často se spoléhají na výpovědi anonymních svědků a na zmanipulované či tajně nahrané rozhovory. Human Rights Watch kritizovala procesy jako „nepodložené a svévolné“ a postrádající trestní důkaz.

Zfalšované důkazy

Pronásledovaní Tataři a Tatarky mají jedno společné: všichni hlasitě kritizují ruskou okupaci a stojí za jimi zvolenými zástupci Medžlisu. Krymskotatarská samospráva nechce uznat připojení poloostrova k Rusku. Vedení Medžlisu po anexi přeběhlo na Ukrajinu, kde v roce 2015 organizovalo blokády dodávek potravin a elektřiny na poloostrově. Moskva poté prohlásila Medžlis za extremistickou organizaci. Některým jeho představitelům je zakázán vstup do Ruska. Emil Kurbedinov měl od první vlny zatýkání v roce 2016 hodně práce. Znovu a znovu se dohaduje s tajnými službami a soudy, které nerespektují lidská práva jeho klientů, například právo na právního zástupce. Znovu a znovu odsuzuje mučení hlášené uvězněnými Tatary. Vede kampaň proti nelidským podmínkám ve vězení a za právo vězňů vídat se svými rodinami. U soudu bojuje proti falešným důkazům a pochybným svědkům. Jen zřídka je mu nasloucháno.

Každé soudní jednání probíhá téměř automaticky podle určitého vzorce – nejde o hledání pravdy, ale o odsouzení

Emil Kuberdinov
Krymskotatarský obhájce a právník v oblasti lidských práv

„Každé jednání probíhá téměř automaticky podle určitého vzorce – nejde o hledání pravdy, ale o odsouzení,“ říká Kurbedinov. To vše se snaží zdokumentovat a zveřejnit. Spolu s dalšími právníky, lidskoprávními aktivisty a novináři založil online platformu Krymskaja Solidarnosť. „Rusko od roku 2014 zakázalo vstup na Krym všem nezávislým médiím,“ říká. „Tuto roli musíme převzít sami: natáčíme razie, sledujeme soudní jednání a vše zveřejňujeme.“ Novináři, kteří o represích informují, jsou trestně stíháni – služby je obviňují z podněcování „etnické nenávisti“. Deset tatarských novinářů je v současné době ve vazbě za své reportáže.

„Rusové nás chtějí vyděsit,“ stěžuje si Mumine Salijevová, tatarská bojovnice za lidská práva v Bachčisaraji. „Dochází k mučení, dochází k únosům. Razie také traumatizují děti.“ Ekonomka, která vyrůstala v tradiční rodině, to všechno zažila na vlastní kůži. Její manžel Seyran Salijev byl zatčen a odsouzen před čtyřmi lety. „Nechtěl se smířit s represemi Rusů a mobilizoval veřejnost proti jejich zvůli.“

Salijev pracoval jako turistický průvodce a byl hrdý na tatarskou historii Krymu. 11. října byl za úsvitu zatčen, obviněn z členství v bachčisarajské buňce Hizb ut-Tahrir a spolu s dalšími obviněnými postaven před soud. „Anonymní svědci obvinili naše muže z příslušnosti k Hizb ut-Tahrir,“ říká Salijevová. 16. září 2020 – po 78 dnech slyšení – poslal vojenský soud sedm obžalovaných do vězení.   

Jeho žena si ten den jasně pamatuje. Slyšení v ruském Rostově na Donu se zúčastnilo 600 krymských Tatarů, příbuzných, sousedů a přátel z Krymu. Měli na sobě trička s portréty obviněných a slogany jako „Krymští Tataři nejsou teroristé“. Na plotě soudu vytvořili lidský řetěz dlouhý 100 metrů. „Ruské orgány činné v trestním řízení používají protiteroristické zákony k zastrašování obránců lidských práv,“ říká Salijevová.

Jako čtyřiatřicetiletá bydlí se čtyřmi nezletilými dětmi na předměstí Bachčisaraje, kde žije mnoho krymských Tatarů. Od zatčení svého manžela se angažuje v tatarské komunitě, aby pomáhala rodinám politických vězňů. Navštěvuje manželky zatčených a povzbuzuje je. „Nejste sami,“ ujišťuje je Salijevová. „Společně tuto dobu zvládneme.“

Někdy také organizuje cesty k soudním procesům v Rostově na Donu. Trasa je dlouhá 700 kilometrů a cesta trvá dobrých dvanáct hodin. Někdy je ruská policie zastaví a tráví hodiny kontrolou jejich dokladů. „Už jsme si na to obtěžování zvykli,“ říká Salijevová v tradičním tatarském oblečení a šátkem zakrytými vlasy.

Velmi špatné podmínky ve vězení

Co zvláště ženy bolí, jsou přísná omezení kontaktu. „Návštěvy věznice jsou povolené jen zřídka, naposledy byla jako důvod uvedena pandemie,“ říká Salijevová, která svého manžela neviděla rok. „Někdy musíme čekat šest měsíců i na telefonáty, ačkoli opravňuje vězně na dva hovory měsíčně.“ Podmínky ve vězení jsou celkově velmi špatné: „Naši jsou obtěžováni od první hodiny,“ říká. „Kvůli údajné vzpurnosti je opakovaně umisťují do trestního bloku.“ Trestní blok znamená věznění za zpřísněných podmínek.

Salijevová se spolu s dalšími stará o 200 dětí zatčených. „Měli by vědět, že jejich otcové nejsou zločinci,“ říká. Pořádá víkendové výlety, prázdninové tábory, hudební a výtvarné dílny a jazykové kurzy. Pro lepší koordinaci práce provozuje webovou stránku Krymské dětství, kterou podporují desítky dobrovolníků. Mnoho lidí pomáhá s dary, poskytuje výletní autobusy nebo pokoje v prázdninových hotelech zdarma. „Je pro mě důležité, aby z našich dětí vyrostli čestní lidé,“ říká aktivistka. „Ale ta práce mi také pomáhá přežít odloučení od manžela.“

Ruské represe nutí stále více krymských Tatarek přijímat nové role. „Dnes musíme stát bok po boku s našimi muži, abychom se bránili,“ říká Lutfie Zudieva z Džankonu. Od roku 2016 je zapojena do online portálu Krymskaja Solidarnosť, pravidelně informuje a pořádá besedy s cílem vzdělávat Tatary o jejich právech. Před dvěma ji sebrala FSB a odvezla do Simferopolu k výslechu. „Byl to pokus zastrašit mne,“ říká 38letá žena. „Ale strach nesmí nikdy zvítězit nad lidskostí.“

Andrzej Rybak je reportér na volné noze. Příspěvky označené jménem nemusí nutně odrážet názor Amnesty International.


Úvodní foto: A Tartar Village of Warnoutska – Crimea 1858 by William Simpson, zdroj: Amnesty International, překlad: Bohumil Řeřicha