Trump, Brexit… Je Nový Zéland také vaší únikovou cestou?


Autorka: Eleanor Ainge Royová, zdroj: The Guardian

Billy Crystal řekl, že pokud dojde k Brexitu a vyhraje volby, přestěhuje se na . „Přestěhovat se na “ se brzo poté stalo jedním z nejvyhledávanějších slovních spojení na Google. Prosím, uvažujte o přestěhování sem, ale posuzujte vše realisticky.

Když se odpolední vzduch začne ochlazovat a práce mne začíná obtěžovat, sednu si do auta a jedu asi tak 10 minut na sever od naší radnice. Míjím shetlandské poníky, tlusté ovce a holuby kereru a mířím do kopcovitého lesa, jehož stezky jsou obvykle prázdné.

Psi volně běhají a já zhluboka dýchám, chodit bez hudby ve sluchátkách, rozhovorů nebo pípání telefonu. Je to nejlepší část mého dne. Obvykle říkám svým editorům, že jsem na schůzce.

Před několika týdny – po Brexitu, ale před Nice – mne probudily zprávy o výbuchu na Atatürkově mezinárodním letišti v Turecku. Po týdnech bombových útoků a chaosu na severní polokouli mne tato zpráva zasáhla dvojnásobně. Co se děje na severu, kdy to skončí? Napsala jsem svému editorovi: „Budeme mít dnes i nějaké dobré zprávy?“

Uveřejnila jsem krátký článek o malém novozélandském městě Kaitangata, v kterém je k dispozici příliš mnoho pracovních míst, příliš mnoho cenově dostupných domů a nedostatek lidí, kteří by je zaplnili. Obyvatelé zvali migranty, aby se sem nastěhovali a žili svůj kiwi sen.

Kaitangata se přes nic stala hvězdou éteru. Z celého světa (ale především z USA a Velké Británie) dorazilo 10.000 žádostí o informace a starosta si musel nechat odpojit domácí telefon.

Díky Trumpovi, díky Brexitu, díky Orlandu, Turecku, Dallasu, Nice a Německu se Nový Zéland stává únikovou cestou severní polokoule. Představuje plán B pro lidi, vzpamatovávající se z roku, která se zdá být ještě více chaotický a plný násilí než kterékoli jiné.

Billy Crystal řekl, že pokud bude Trump zvolen, přestěhuje se do Aotearoy. Totéž řekla přísedící soudkyně amerického nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburgová. Tři dny po Brexitu zaznamenaly webové stránky novozélandské imigrační služby více než 5.000 návštěv denně a „přestěhovat se na Nový Zéland“ bylo jedním z nejvyhledávanějších slovních spojení na Google.

Z této fetišizace Nového Zélandu jsem však nesvá. Cítím, že lidé jsou podváděni vynikající marketingovou kampaní „100 % čistý Nový Zéland“, a svěžím, opojným světem Pána prstenů.

Pravdou je, že Nový Zéland je nesmírně krásný. Další pravdou, že ve venkovských městech a malých městečkách jako Dunedin, kde žiji, se dochovala úcta k hodnotám komunity, ceny domů jsou příjemně dostupné a v některých místech je spousta pracovních míst. Moje místní kavárna ví, že piju bílé kafe bez cukru a moje místní hospoda mi nalévá Rua pinot noir hned, jak do ní vkročím. Násilí se zbraní je tady cizím pojmem a skromnosti zde tleskají, a neposmívají se jí.

Život zde plyne mírněji, zejména na jihu. Neznám nikoho, kdo by trpěl chronickou únavou jako projevem smysluplného života, nebo někoho, kdo by neměl čas vařit, cvičit nebo trávit čas se svou rodinou. Tyto pilíře zde nejsou luxusem, jsou normální.

Právě toto pohání fantazie o úniku, zapadá do snu o stěhování na jih, kde si budeme ráno péct chléb, půl dne pracovat, pak do západu slunce surfovat a během grilování jehněčího z farmy souseda pít Sauvignon Blanc.

Mnoho lidí však neví to, o čem se snažím psát v Guardianu.

Že máme druhou nejvyšší míru sebevražd mladých lidí v OECD. Že třetina našich dětí žije pod hranicí chudoby a 10 % našich obyvatel v produktivním věku je na sociálních dávkách.

Mnoho novozélandských domů je chladných, plesnivých a vlhkých a naše věznice jsou přeplněné. Máme vážné problémy s alkoholem, metamfetaminem a marihuanou – životním stylem kiwi je flámovat až k bodu zapomnění.

To, že jste se rozhodli žít na konci světa, vám někdy dává pocit, že jste se odhlásili ze života, že se už nikdy neuchytíte v „reálném světě“. Trápí vás jako protinožce, bývalé trestance, věčný pocit úzkosti – jsme dost dobří? Proč žijeme na ostrovech, které jsou tak daleko, a uprchnout z nich je tak drahé?

I přes současnou bytovou krizi v Aucklandu a rekordní imigraci pevně věřím, že Nový Zéland má nedostatek obyvatel. Venkovská města jako Kaitangata, Murupara a Tokoroa budou rozkvétat díky přísunu migrantů, ať už to jsou uprchlíci od Trumpa, syrští běženci nebo opotřebovaní londýnští profesionálové s přemírou stresu díky Brexitu.

Dostávám e-maily od uprchlíků, v nichž mne žádali, abych jim pomohla dostat jejich děti na lodě na Nový Zéland. Viděli letoviska jako Wanaka a ostrov Waiheke, kde si užívají život bohatí důchodci z mnoha zemí.

Starosta Kaitangaty Bryan Cadogan dychtivě ve svém skromném městě čeká na čerstvé tváře. Já, tak nějak, taky. Ale, prosím vás, přijeďte s očima dokořán. Pokud jste očekávali ráj, budete velice zklamaní.

Překlad: Robert Nerpas, foto: New Zealand Water Angel by Aaron Nicholson