Charisma – tajemný a nebezpečný dar


Autor: John Potts, zdroj: Aeon

se snadněji rozpozná, než definuje. Články v novinách a časopisech důsledně identifikují charismatické jako John F. Kennedy, Martin Luther King, Barack Obama, ale ty samé články jen málokdy popíší, co vlastně je. Často se mluví o tom, je-li nezbytné pro „transformačního“ vůdce, zatímco stohy knížek, věnovaných osobnímu rozvoji, optimisticky slibují odhalení a předání „tajemství“ charismatu. Jiní lidé si zase myslí, že nemůže být „uvolněno“ či „objeveno“ vůbec, protože je vrozeno a přítomno pouze u nejvzácnějších jednotlivců. Takže se zeptejme znovu, co je ?

Původ charismatu najdeme v dopisech apoštola Pavla, napsaných někdy kolem roku 50 našeho letopočtu. Je zde první písemné použití slova „charisma“, odvozeného z řeckého „charis“ (ušlechtilost). Pro Pavla charisma znamená „ milosti“ nebo „duchovní dar“. Apoštol Pavel ve svých dopisech vznikající křesťanské komunitě kolem římské říše psal o „charismatech“ neboli duchovních darech, které může získat každý člen komunity. Zmínil v nich devět charismat včetně proroctví, uzdravování, mluvení v cizích jazycích, výkladu projevů, učení a sloužení. Jde tedy o širokou škálu darů, a to jak nadpřirozených, tak pragmatických.

Pro Pavla bylo charisma mystickým pojmem: dary mohl být obdarován každý jednotlivec bez nutnosti vstupu či působení církevní autority či instituce. A mezi jednotlivými dary nebylo charisma vedení: vzájemně propletená charismata měly sloužit komunitě bez toho, že by nutně musel existovat dosazený vůdce. Ve čtvrtém století církev nicméně do značné míry potlačila pojem charisma vyplývající přímo z Ducha svatého a díky výkladu pevných náboženských zákonů sepsaných v nově schválení bibli jej prakticky nahradila hierarchií církevního vedení v čele s biskupy. Charisma přežilo jen v kacířských komunitách, jakými byli například proroci, hlásající přímou inspiraci bez zprostředkování ze strany biskupů nebo bible. Tyto bludy byly násilně potlačeny církví.

Poté idea charismatu po celá staletí skomírala. Znovu se zrodila v díle německého sociologa 20. století Maxe Webera. Ve skutečnosti vděčíme za současný význam pojmu charisma právě Weberovi, který převzal Pavlovu náboženskou ideu a sekularizoval ji, umístil charisma do sociologie autority a vedení. Weber uznával tři typy autority: racionálně-právní, tradiční a charismatickou. Weber považoval charismatickou formu autority jako revoluční, dokonce přes její nestabilnost, jako protijed k „železné kleci“ racionalizace, vyskytující se v současném „rozčarovaném“ světě. Zastával názor, že v charizmatickém vůdci, který získává svými velkými činy nebo pomocí „charismatu rétoriky“ v inspirativních projevech následovníky, je něco hrdinského.

Weber definoval charisma jako “určitou kvalitu osobnosti jednotlivce, na jejímž základě je považován za výjimečného a brán jako nadělen nadpřirozenou, nadlidskou, nebo přinejmenším specificky výjimečnou mocí nebo vlastnostmi.“ Studoval projevy charismatického vedení v historii, v osobnosti velkých vojenských nebo náboženských představitelů – a doufal také, že charismatické vůdcovství se bude neustále objevovat, a to i ve vysoce regulovaných byrokraciích moderního světa.

Weber zemřel v roce 1920 a uplatnění jeho nápadu v současné politice a kultuře se nedožil. Možná je to dobře, protože prvními politickými představiteli, kteří mohou být kvalifikováni jako charismatičtí, byli Mussolini a Hitler. U mnoha evropských intelektuálů to vytvořilo dojem, že charismatická autorita má zlověstný rozměr. Ta samá temná strana charismatického vedení přežívala velmi dlouho – vůdci kultů jako Charles Manson v šedesátých letech s jejich strhující mocí nad následovníky, byla snadno a rychle pojmenována jako charisma. V té době byla již Weberova díla přeložena, takže termín„charisma“ začal být v padesátých letech populární v anglicky mluvícím světě.

Prvními politiky, které sdělovací prostředky označily za charismatické v pozitivním, a ne demagogickým smyslu slova, byl John F. Kennedy a jeho bratr Robert Kennedy. V sedmdesátých letech se termín „charisma“ přesunul do hlavního proudu použití, protože jím byli označování i jiné vynikající osobnosti, a nejenom političtí představitelé: například nedávno zesnulý Muhammad Ali byl z nich možná nejcharismatičtější.

V současné době termínem „charismatický“ popisujeme celou řadu osobností: politiky, celebrity, podnikatele. Charisma vnímáme jako zvláštní, vrozené vlastnosti, které některé osoby od sebe oddělují a jiné přitahují. Je považováno za vzácnou, bohem nadělenou vlastnost: například v americké politice je za charismatického označován Bill Clinton či Barrack Obama, ale z dalších současných politiků tuto poctu nezískal nikdo. V oboru podnikání byl typickým charismatickým vůdcem Steve Jobs, vizionář, entuziasta, ale také roztržitý a roztěkaný. A v kultuře celebrit, kde se velká část zábavního průmyslu věnuje masové plastikové výrobě slávy formou pořadů jako Hlas či Talent, je charisma považováno za symbol vzácné autenticity. Charisma nemůže být vytvořeno pomocí televizní reality show.

Je vůbec žádoucí, aby současní politici byli charismatičtí? Životopisec politiků David Barnett nazval charisma „jedním z nejnebezpečnějších konceptů v demokracii, jaký se kdy objevil.“ Charismatičtí vůdci mohou inspirovat své následovníky stupňující se rétorikou – což také může stranu (a lidi) rozdělovat a poškozovat. Politické strany jsou obecně spokojeny s oblíbenými, neškodícími, lidovými vůdci, kteří oslovují obyčejné lidí. Paul Keating byl charismatický, vizionářský australský premiér, ale také schizmatický vůdce, který svou arogancí připravil tradiční „srdce“ Strany práce o mnoho stoupenců. Jeho nástupce John Howard byl všeobecně považován za člověka bez charismatu, ale právě jeho super-obyčejnost byla jeho největším přínosem – jeho uklidňující, a ne výhružný styl vedení. A zatím v Itálii vládl Silvio Berlusconi, populistický vůdce, jehož funkční období v křesle předsedy vlády výrazně uškodilo demokracii. Charismatický vůdce může být vzrušující, dokonce i podmanivý, ale úspěch tohoto vůdce nemusí být plusem pro zdravý vývoj politické strany nebo demokracie.

„Charisma“ jako idea nás doprovází již 2.000 let. Existuje souvislost mezi současným charismatem – považovaným za zvláštní formu autority – a náboženským charismatem z doby apoštola Pavla? Existuje a spočívá v tom, že jde o vrozený dar. Pavel řekl, že pro to, aby byl člověk požehnán charismatem, není zapotřebí žádného biskupa či církve, že charisma prostě osobnost dostává jako jakýsi duchovní dar. Charisma je dnes tajemné, neznámé něco jako X faktor. Nikdo neví, proč jsou vzácní jedinci charismatem obdařeni. Pořád je to tajemný dar.

Překlad: Robert Nerpas, foto: President Kennedy inaugural address, JFK Library/commons.wikimedia.org

 

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.