Nejděsivější věc po atentátech v Bruselu, je naše reakce na ně

Paranoidní politici, senzacechtiví novináři – náboráři Islámského státu budou nadšeni tím, jak se vyvíjela situace po jejich zvěrstvu v Belgii.

Zdroj: The Guardian, Autor: Simon Jenkins, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: El Prat – Airport/Victor Asensio

Myslete jako nepřítel. Předpokládejme, že já jsem terorista Islámského státu. Nevyrábím nálože nebo kulky. Špinavou práci nechávám těm divným někde ve sklepě. Mojí prací je to, co se bude dít dál. Je jí proměna krveprolití na důsledky, částí těl na politiku. Jsem poradenský terorista. Nosím oblek, ne výbušniny. Krví potřísněná veřejná prostranství jsou prostředkem k dosažení cíle. Cílem je moc.

Převedl jsem odporný psychopatologický čin na událost, která děsí obyvatelstvo, mění politiku, evokuje bojovníky. Přivodil jsem kontinentu šok. Slavní politici všeho nechali jen proto, aby mne zasypali hromadou klišé. Korunované hlavy mne zaplavily oslavnými ódami.

Svůj úspěch měřím centimetry sloupečků v novinách a hodinami v televizních vysíláních, nafukováním rozpočtů na obranu, oklešťováním svobod, změnami zákonů a – mým konečným cílem – pronásledováním muslimů a jejich náborem do boje pro naši věc. Nejsou pro mne důležité akce, ale reakce. Jsem manipulátorem politiky. Pracuji prostřednictvím idiocie mých údajných nepřátel.

„Neměli bychom měnit zákony, omezovat svobody, perzekuovat muslimy.“

Učebnice o terorismu definují jeho účinky ve čtyřech fázích: nejprve hrůza, pak publicita, pak politické proklamace a nakonec stupňující se posuny v politice. Počáteční čin je banální. Zvěrstva v Bruselu se téměř denně dějí v ulicích Bagdádu, Aleppa a Damašku. Západní rakety a bomby Islámského státu zde zabijí za týden víc nevinných, než v Evropě zemře za rok. Rozdíl je v mediální odezvě. Mrtvý Muslim je nešťastný trouba na špatném místě ve špatnou dobu. Mrtvý Evropan je článkem na titulní straně novin.

Takže v úterý se televizní zpravodajské kanály chovaly jako náborářští seržanti Islámského státu. Jejich nadsazené informování se ničím neomezovalo (stejně jako u většiny novin). BBC vyslala do Bruselu Huwa Edwardse a se štědrými dávkami slov jako panika, hrozba a teror zásobovala hrůzou éter nepřetržitě celých 24 hodin. Vox Populi si hověl v krvi a vnitřnostech. Jeden z reportérů jezdil po eskalátorech v londýnském metru a děsil obyvatele ukazováním možných budoucích cílů. Byl to nejdivočejší sen teroristů.

Na takto připravenou půdu vstoupili jako na povel politici. Francouzský prezident Hollande, křičící o trestném činu Islámského státu, prohlásil, že „byla zasažena celá .“ Jeho popularita okamžitě poskočila směrem vzhůru. zalezl do svého bunkru jednotky Cobra a oznámil, že Velká Británie „čelí velmi reálné teroristické hrozbě“. Dle bezpečnostních služeb je nyní útok „velmi pravděpodobný“. Vlajky plápolají na půl žerdi. Eiffelova věž se skví v belgických barvách. Prezident Obama přeruší návštěvu Kuby, aby projevil „solidaritu s Belgií“. Donald Trump prohlašuje, že „Belgie a Francie jsou doslova v rozpadu.“ Je těžké si představit, co by mohlo účinněji propagovat cíle Islámského státu.

Usama bin Ladin se rozhodl 11. 9. vylíčit západní národy jako neschopné a paranoidní, jejich liberalismus jako povrchní, snadno prorazitelnou šarádu. Stačí několik výbuchů a jejich samolibost zvadne a začnou se chovat stejně despoticky, jako kterýkoli muslimský stát.

V úterý večer bylo toto přikrmované šílenství na vrcholu. Charta slídilů Camerona (neboli zákon o „vyšetřovacích pravomocech“) byla velebena jako životně důležitá pro národní , a to i přes pokračující opozici jak v parlamentu, tak ze strany odborníků zpravodajských služeb. Bývalý technický ředitel NSA Bill Binney zesměšnil tento měsíc v listu Times pravomoci tohoto zákona k necílenému odposlechu jako„neuvěřitelně dotěrné.“ Zanedlouho bude vláda vědět o návštěvě každé stránky na internetu, na kterou se kdokoli z nás podívá, navíc vlády, která he zranitelná vůči hackerům, obchodníkům a vyděračům v zemi.

V souladu s vládní Preventivní strategií musí univerzity a školy vyvíjet programy proti „nenásilnému extremismu, který může vytvořit atmosféru vedoucí k terorismu“. Byrokracie bude úžasná. Základní školy údajně žádají děti, aby se špehovaly a navzájem si kontrolovaly „podezřelé chování“. Totéž platí pro cestující ve vlacích Virgin, jak je to po nich vyžadováno po odjezdu vlaku z každé stanice. Anglie se stává starým Východním Německem.

Tábor zastánců Brexitu v osobě Nigela Faragea z UKIP tvrdí, že je důkazem toho, že je třeba opustit Evropskou unii. Ministryně vnitra Theresa Mayová říká pravý opak. Uvádí, že teroristé by se po Evropě potulovali bez kontroly, protože zpracování vzorku DNA teroristy by trvalo 143 dnů proti dnešním 15 minutám v EU.

Reagovat na teroristické útoky jinak, způsobem, který nehraje do teroristických rukou, se může zdát těžké. Svobodná média cítí povinnost informovat o tom, co se stalo, a politici cítí povinnost ukázat, že mohou chránit veřejnost. Avšak to, že je těžké přinutit se ke zdrženlivosti, není žádná omluva pro aktivní podporu teroru. Každý, kdo se minulý týden podílel na reakcích, od novinářů přes politiky až po lobbisty na poli bezpečnosti, má zájem na terorismu. Jsou v něm peníze, velké peníze, které se dají vydělat – čím děsivější je prezentace události, tím více peněz z ní může plynout.

Na události v Bruselu můžeme reagovat s klidným a důstojným soucitem, se svíčkami a mlčením. Zlehčovat něco neznamená, že to ignorujeme. Teroristé mají specifické cíle, jejich zvěrstva slouží dosažení politických cílů. Ve svobodné společnosti neexistuje žádná rozumná obrana proti zvěrstvu. Ale existuje obrana proti účelu tohoto zvěrstva. Je jí zdržení se hysterie, projevení opatrnosti a jisté míry odvahy, a ne Cameronova zabřednutí do veřejného strachu. Není jí změna zákonů, omezování svobody, pronásledování muslimů.

Během nebezpečnějších a konzistentnějších pumových atentátů IRA v sedmdesátých a osmdesátých letech trvali labouristé a konzervativci na tom, aby byl terorizmus brán jako trestní čin, a ne jako politický akt. Spoléhali na to, že policejní a bezpečnostní služby představují ochranu proti hrozbě, která nemohla bát nikdy odstraněna, pouze zmenšena. V celku to fungovalo, a bez zbytečného omezování občanských svobod.

Ti, kdo žijí ve svobodné zemi, vědí, že svoboda má svou cenu, a tou je jistá míra rizika. Platíme státu, aby nás chránil – ale klidně, bez nepřetržitého vychloubání nebo vyvolávání strachu. Víme, že ve skutečnosti život v Británii nikdy nebyl bezpečnější. To, že některým lidem vyhovuje předstírat, že tomu tak není, na této skutečnosti nic nemění.

Belfastský akademik Richard English ve své obdivuhodné příručce „: jak na něj odpovědět“ nedefinuje hrozbu pro demokracii jako „omezené nebezpečí“ smrti a zničení, ale jako nebezpečí „vyprovokování neuvážené, přehnané a kontraproduktivní reakce ze strany státu“.

Hrozba Bruselu nespočívá v teroru, ale v reakci na teror. Je to právě reakce, čeho bychom se měli bát. Ale svoboda se nikdy nevynořuje z bunkru jednotky Cobra.

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.