Zdá se, že na RUSKO neudeřila jen epidemie prasečí chřipky. Zemí se valí vlna zdivočení. Pracovník ostrahy, který přišel o práci, v Moskvě zastřelil promotérku, která cosi propagovala příliš hlasitě a dotyčnému tak „bránila v odpočinku“. Jakési tetce v dalekém Labytnangi se nepodařilo vybrat peníze z bankomatu, takže svého šestiletého syna doslova ukopala k smrti. V Uljanovské oblasti vymahač dluhů hodil do okna dlužníka v prodlení láhev s hořlavou směsí a málem zaživa upálil dvouleté dítě. K těmto událostem došlo jen za poslední dny. Je třeba říct, že každý, kdo je nucen stýkat se každý den se svými spoluobčany, musí uznat, že míra agresivity roste doslova před očima. Náhodný dotek v metru hrozí kdykoli přerůst v surovou rvačku. A když pokladní v supermarketu třeba jen na chvíli zaváhá, fronta začne chrlit strašlivé nadávky. Vypadá to, že se země rychle blíží k nervovému zhroucení.
Vysvětlení je nabíledni. Navzdory růžovým obrázkům, které prokremelští sociologové vytrvale vykreslují, „milí Rusové“ nehodlají jen tak přijmout jednoznačné zhoršení života. Chápou však velmi dobře, co obnáší kritika moci. Nijak je neláká vyhlídka být označeni za „pátou kolonu“. V takové situaci se pak zlost přirozeně obrací proti tomu, kdo je ke své smůle po ruce, nebo přesněji v dosahu pěsti.
S tím souvisí i otázka, proč má podráždění tak divoké projevy a lehce přerůstá v ochotu zabíjet. Domnívám se, že příklady, které dávají nejvyšší představitelé státu, podřízený lid přesvědčily, že fyzické násilí je přirozeným a nejrychlejším prostředkem, jak dosáhnout cíle. Vzpomínáte si, jak se vytahoval velký šéf, když vysvětloval, co dělá v Sýrii: „Před 50 lety mě leningradská ulice naučila jedno pravidlo: je-li rvačka nevyhnutelná, pak je třeba udeřit jako první.“ A jak hlava státu – rádoby velké mocnosti – reaguje na hlášení ministra Jurije Trutněva o tom, jak se vypořádal s různými Porošenky a Stoltenbergy: „Jen tak mimochodem jsem ukázal bicepsy. Dokonce jsem si i sako sundal, aby to bylo věrohodnější.“ – „A nezpíval to Vysockij náhodou o vás?“ A ministr, mistr východních bojových umění, odpověděl ve stejném duchu: „Po pravdě, Vladimíre Vladimíroviči, ze strany Stoltenberga to byly dost ostré útoky, a přesně tak vystoupil i Porošenko.“ Načež mu Putin otcovsky doporučil, aby byl (nebo bil) „ve střehu“.
Každý den, ale co to povídám, každou minutu propagandistické televizní kanály tlučou obyčejným lidem do hlavy: pěstí přes hubu – nejběžnější reakce státu na jakoukoli výzvu. „Topol“ se sankcí nebojí, není-liž pravda? Obyčejným lidem dennodenně vysvětlují, že politika velkého státu má odpovídat chování leningradského pouličního gangu. Doplňme k tomu, že federální televizní kanály, aby splnily státní zadání rozptýlit občany a odvést je od nepříjemných myšlenek, zařazují do vysílání různé divoké historky. Historky, které násilí činí součástí běžného dne. A čemu se pak divíme, když rozumu zbavení spoluobčané kolem sebe mlátí hlava nehlava? Jsou to totiž první bublinky v hrnci s vodou, která začíná kypět. A poklička, jak víme, je zatížena spolehlivě…
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.