Bude na Ukrajině vládnout junta?

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Anton Šechovcov, Překlad: Alena Zbořilová

Je pravděpodobné, že na Ukrajině bude vládnout pravicová “junta”?

14. října 2015 vyšlo několik ukrajinských pravicových uskupení do ulic, aby oslavilo Den obránce Ukrajiny – státní zavedený nedávno k poctě těm, kteří bojují za nezávislost země. Pochod byl organizován marginálními krajně pravicovými nacionalistickými stranami: celoukrajinským uskupením Svoboda a Pravým sektorem.

Anton Šechovcov
Anton Šechovcov

Pochodu se zúčastnila i nevelká skupina pod heslem Хунта буде!, kterou lze přeložit jako “ u nás bude”. Tito aktivisté mávali vlajkami několika ultrapravicových uskupení, které nemají žádný význam ani v rámci nevelkého krajně pravicového segmentu ukrajinské politiky. Přitom jsou ale aktivní na sociálních sítích, kam umisťují fotografie Benita Mussoliniho a představitelů řecké vojenské junty, a v Kyjevě, kde malují graffiti s portréty Mussoliniho a sloganem „Хунта буде“.

Ale řečnění o “juntě” překračuje rámec úzkého okruhu milovníků Mussoliniho a řeckých plukovníků. V reakci na Kremlem inspirovanou dezinformační kampaň, která tvrdí, že ukrajinská revoluce přivedla k vládě v zemi “fašistickou juntu”, některé krajně pravicové elementy tento narativ fakticky převzaly.

Nejde o to, že věří kremelské propagandě, že Ukrajinu řídí junta. Vůbec ne. Tvrdí, že současná státní je v podstatě tou samou zkorumpovanou partičkou, která vládla zemi i před revolucí, a že skutečné změny teprve nazrávají. Rétoriku o “juntě” použili i pro vytvoření memů. Ukrajinci se rádi vysmívají kremelské propagandě tím, že ji převracejí v memy. Pro některé ukrajinské pravicové radikální skupiny představuje rétorika o “juntě” komplexnější myšlenku: mem používají, aby vyjádřili své vroucí přání radikálně transformovat zemi na pravicovou diktaturu. Slogan „Хунта буде“ také získal popularitu ukrajinské značky oblečení SvaStone, která pravicovou ideologii propaguje, i mezi některými pravicovými fotbalovými fanoušky, kteří dokonce pod tímto heslem organizují zápasy.

Ale jestliže odhlédneme od podivného světa memů a fašistických fantazií, nakolik jsou perspektivy vlády pravicové junty na Ukrajině reálné? Blíže se podíváme na tři nejpravděpodobnější scénáře, které by mohly na Ukrajině vést k ustanovení režimu pravicové junty (tzn. k pravicovému autoritativnímu státu, který řídí armáda, nebo k ultrapravicovému režimu).

Scénář 1: Ultrapravicovým organizacím se podaří zažehnout povstání v některých útvarech ukrajinské armády, zorganizovat ozbrojený pochod na Kyjev a převzít moc.

Scénář 2: Vysoce postavení důstojníci povstanou proti civilní vládě, zavelí armádě k pochodu na Kyjev a chopí se vlády.

Scénář 3: Krajně pravicová strana vyhrává volby, formuje vládu, radikálně mění nebo ruší ústavu a zavádí ultrapravicovou diktaturu.

Všechny tři scénáře by vedly k delegitimizaci Ukrajiny jako demokratického státu, odmítnutí podpory Ukrajině ze strany Západu a k úpadku státu. Naštěstí máme všechny důvody věřit, že ani jeden z nich nebude realizován.

Na první pohled se zdá, že situace v armádě je na prahu vzpoury. Významný počet řadových vojáků i důstojníků středních šarží je značně podrážděný. Mnoho z nich se cítí zrazeno vládou, která si po řadě porážek vybrala sporné příměří s Ruskem zakotvené v Minských dohodách. Jsou nespokojeni s postupem vyšetřování závažných proher v nejkrvavějších bitvách rusko-ukrajinské války, jako byla bitva u Ilovajsku nebo o Debalcevo. Jejich sociální a materiální postavení za nestojí. Vojáci a důstojníci se těžko mohou radovat z toho, jak si členové štábu užívají rozkoší života ve chvílích, kdy oni na bitevním poli za mizerný plat riskují své životy .

Pravyi_Sektor_Mstyslav Chernov
Pravyi Sektor, foto: Mstyslav Chernov

Jsou vystaveni protivládní propagandě – teoreticky. Ve skutečnosti je obraz odlišný. Zaprvé, vojáci i důstojníci chápou, že kdyby vztáhli ruku na “vnitřního nepřítele”, hráli by do not nepřátel vnějších, což by vedlo k úpadku státu. Za druhé, i když mohou být vstřícní k protivládní propagandě, nejsou už tak vnímaví ke krajně pravicovým vlivům. Ultrapravicové skupiny se to snaží napravit tím, že své myšlenky balí do hávu patriotismu, jehož různých verzí existuje na Ukrajině mnoho. Nicměně jejich ideologie nedokáže (a nemůže) úspěšně konkurovat jiným verzím ukrajinského patriotismu.

Povstání vysoce postavených důstojníků, kteří by zorganizovali vojenský převrat, je ještě méně pravděpodobné. Za prvé, Ukrajina prostě nemá generály, kteří by mohli získat byť jen minimální vojenskou a politickou podporu pro palácový převrat: neexistuje tu sociálně-kulturní tradice vojenské těžké váhy. Navíc rusko-ukrajinská válka nevychovala generály, jejichž autorita by byla nezpochybnitelná pro dostatečně velký počet důstojníků. Za druhé, vysoké šarže by nic nezískaly povstáním proti strukturám, v nichž jsou plně integrovány a dosyta využívají z toho plynoucích výhod. A také oni si uvědomují hrůzné následky podobného povstání pro ukrajinský stát.

Ani jedna z ukrajinských ultrapravicových stran není schopna v dohledné budoucnosti vyhrát celostátní volby. Mohou získat křesla v Radě – ukrajinském parlamentu (což se už v minulosti stalo), ale jejich počet bude těžko dostatečný k tomu, aby diktovaly svou vůli celému parlamentu. Existuje strop pro volební podporu krajně pravicových stran. Nejvlivnější ukrajinskou ultrapravicovou stranou se stala Svoboda, když v parlamentních volbách roce 2012 získala 10,44 % hlasů. Ale na podzim 2014, během vrcholících bojů, její volební podpora klesla na 4,71 % (toto číslo by bylo ještě menší, kdyby ve volbách hlasovaly Krym a celý Donbas). Pravý sektor dostal v roce 2014 jen 1,8 % hlasů. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že popularita Pravého sektoru v roce 2015 vzrostla, ale ani tak nepřesahuje 5 % potřebných pro vstup do parlamentu. A po nedávném odchodu bývalého lídra strany Dmytra Jaroše je docela dobře možné, že se jí už nikdy nepodaří své pozice obnovit.

Všechny tři scénáře převzetí moci krajní pravicí na Ukrajině jsou značně nepravděpodobné a nikoli jen z příčin uvedených výše. Ani občanská společnost, ani sdělovací prostředky nebudou mlčet v případě rozvoje autoritativních tendencí v zemi a použijí všechny síly proti ustanovení junty nebo diktatury. Celá ukrajinská politická kultura zavrhuje autoritativnost a státní násilí. Ač je to paradox, tak Ukrajina vděčí za svou poněkud chaotickou demokratickou současnost stejným důvodům, které zde neumožňují vznik ultrapravicové diktatury: existuje tu příliš mnoho navzájem si konkurujících politických projektů, ale příliš málo veřejné důvěry k nim jednotlivě. Demokracie jako taková – bez upřesnění jejího charakteru a zvláštností – to je jedna z mála myšlenek, kde ukrajinská společnost nachází konsensus. Požadovaným minimem je demokratický režim, nikoliv autoritářský.

Ale nehledě na to, že tři výše uvedené scénáře nebudou uskutečněny, neznamená to, že situace v nich popsané nejsou problémem. Rozčarování v řadách ukrajinské armády se může stát popudem k velkému protivládnímu protestu. A i když tento nepovede k revoluci nebo změně vlády, vládnoucí špička nemůže nepočítat s podobným jevem. Krajní pravicové prostředí může přinést ještě víc potenciálních rizik. Není tajemstvím, že do všech velkých ultrapravicových organizací na Ukrajině pronikli agenti speciálních služeb. Informátoři a agenti pomáhají státu bránit se případným teroristickým činům a útokům ze strany ultrapravičáků, ale nelze vyloučit, že politické a podnikatelské kruhy Ukrajiny se pokusí o dohodu s jednotlivými představiteli speciálních služeb, aby jejich prostřednictvím využily ultrapravici ke svým politickým cílům. Ty samé politické a podnikatelské kruhy mohou vstoupit i do přímého jednání s pravicově radikálními skupinami.

Hrozba, kterou představuje ukrajinská ultrapravice pro vratkou stabilitu ukrajinského státu, může být ještě vyšší, pokud do ní proniknou agenti ruských tajných služeb. Pro ně je protivládní a antisystémová výzva ukrajinské krajní pravice více než užitečná.