Hlavně v klidu!

[rad-hl]  Zdroj: Russkij Pioner, Twitter annonce: Alexandr Mitrofanov, Autor: Dmitrij Bykov, Překlad: Robert Nerpas  [/rad-hl]
Dmitrij Bykov
Dmitrij

Učitel Dmitrij Bykov přemýšlí o podstatě spěchání a začíná s tím úvahami o sobě. Zdá se nevyhnutelné, že úvahami o sobě i skončí, ale ne: přemýšlí o Rusku. A to s použitím takových výrazů, že ještě před dočtením jeho článečku toužíte po dalším.

Mezi oblíbené komplimenty pro naše zemité lidi patří to, když někoho pochválíte, že se nenervuje, zbytečně nespěchá, nekvaltuje, je přemýšlivý. Autor tohoto článku chodí po rodné zemi klidně, rozvážně, píše bez nervozity a nesnaží se každého potěšit. Vyměňují se tam různí lidé, ale všechny se tak jako tak nesnaží potěšit. Ne, svou misi na zemi realizuje s rozmyslem, jako zručný tesař staví důkladnou chalupu, (ačkoli ruský tesař naopak staví chalupu velmi rychle, protože holt takové tady máme klima – na přemýšlení času moc není: nepostavíš-li rychle chalupu, nemáš se kde ukrýt před zimou). Obecně je tato láska k pomalosti nějaká hodně neruská, přivezená odněkud z Německa či dokonce od pohanských Anglosasů. Rusové, naopak, i když dlouze zapřahají, rychle jezdí a opravdu milují rychlou jízdu, snaží se všechno rychle pochopit, pětiletku dokončují za čtyři roky, a dokonce se taky rychle udělají (přečetl jsem si od různých sexuologů, že nejdéle vydrží Francouzi, první desítku uzavírají Finové, ale Rusové se do tabulky ani nedostali, protože to je stejně nuda! A navíc, v našich podmínkách je nezbytné tolik toho udělat a spravit, že se nemůžeme zabývat pouze jedním).

Russia 2977 - Goodbye St. Petersburg, foto: Dennis Jarvis
Russia 2977 – Goodbye St. Petersburg, foto: Dennis Jarvis

Titíž zemití lidé jsou nervózní z toho, že někdo píše rychle a mnoho stíhá. Dle šťastného vyjádření jednoho básníka vypadají tito tradicionalisté „tak seriózně, důležitě, pracovitě, až se člověku chce praštit se do hlavy.“ Zamýšlet se nad základní otázkou, nereagovat na nejjednodušší vtip, s bolestným výrazem trousit bonmoty – to ano, to mohou. Pět nebo dokonce i deset let plodit román o životě kolchoznické vesnice – to ano, to je hodné národního umělce. Ale naznačit jim, že jejich oblíbený Šolochov (a jsem pevně přesvědčen, že úplně sám) napsal první tři díly Tichého Donu za sedm let a poté pouhý druhý díl brakové Rozorané celiny psal dvacet… Když je práce radostí, nebo když ze sebe bolestivě dostáváš nejnesnesitelnější myšlenky, nebo když se touto prací léčíš od žhavé a nesnesitelné lásky, tehdy práce probíhá hladce a uzávěr lahvičky s inkoustem, jak psal Nabokov, vyskakuje jako zátka ze šampaňského. Když se však pomalu znásilňuješ, plníš příkaz nebo únavný vlastní závazek a přitom dokola odpovídáš na věčnou otázku od lidí kolem tebe – kdy? – napadá tě opět oblíbené rčení Šolochova – rychle dělají, slepé rodí… I když všechny nejlepší texty ruské literatury (světovou nezmiňuji, protože existují a pomalé a malátné národy) byly napsány rychle, v důsledku čehož byla klasická ruská literatura vytvořená za pouhých sto let, představujících její zlatý věk. Je těžké jenom si představit, že mezi Jabedou od básníka Kapnista a Strýčkem Váňou od Čechova uplynulo přesně tolik let: kterékoli evropské literatuře by to tímto způsobem trvalo tři nebo čtyři století. A vy říkáte – pomalý. Při slově „pomalý“ se mi vybaví starší spisovatel-vlastenec se vzhledem typického aparátčíka, který přijel do rodné vesnice, prošel se bosky v trávě, dlouze poseděl na prahu chalupy, pomalu se šťourá mezi prsty na nohou, pošťourá, přičichne a opět pošťourá, všechno přemýšlivě a pomalounku.

Café, Vladivostok, juillet 2010_Thomas Claveirole
Café, Vladivostok, foto: Thomas Claveirole

Zeptáte se, například, jestli je ten spěch k něčemu dobrý. Vůbec není dobrý, odpovím vám s naprostou upřímností. Mohu vám popsat svůj dnešní den. Ráno jsem dával dohromady papíry pro přijetí do práce na fakultě žurnalistiky Moskevské státní univerzity, kde jsem kdysi studoval a teď přednáším. Je nutné vyplnit pět podrobných dotazníků, pětkrát s uvedením všech údajů, zejména o DPH a důchodovém pojištění, a navíc poskytnout úplný seznam svých příbuzných s daty narození a rodnými příjmení žen (pokud existují). Ještě je zapotřebí ofotit diplom, předložit úplný seznam vědeckých publikací, pořídit si fotografie a předložit potvrzení o bezúhonnosti. Když jsem nastupoval na Moskevskou státní pedagogickou univerzitu, kde také přednáším literaturu, osvědčení o bezúhonnosti bylo jaksi pochopitelné: jsou to děti, a také budou pracovat s dětmi, nikdy nevíte, najednou je naučíte něčemu špatnému. Ale tady, na žurnalistice, kde by riziko povolání mělo být zahrnuto do seznamu nezbytných ctností… A všechno tohle se musí předat v určitých časech, protože oddělení lidských zdrojů pracuje ve složitém schématu, čtyři dny v týdnu. V pátém zřejmě mají nějaký zvláštní rusky sabat. Ačkoli, slyšel jsem, že se plánuje zakázat v pátek prodej alkoholu. V takovém případě není jasné, co budou celkově v pátek dělat: pracovat nesmí a alkohol koupit nemohou. Meditovat nad dokumenty, shromážděnými v předchozích čtyřech dnech? K zbláznění…

Je pravda, že všichni tam jsou velmi milí lidé, skvělí, se smyslem pro humor. Dobře chápou nesmyslnost své vlastní práce a hloupost všech těch neustálých sovětských otázek o tom, jestli jsem sloužil v armádě a jaké je číslo mé vojenské odbornosti. Militarizovanost sovětských dotazníků je bezprecedentní. Zdá se, že jsme svou povahou přirozeně neustále válčící stát a každý by měl být kdykoli připraven k mobilizaci, třeba i s přednáškou na žurnalistice. Výpis a potvrzení jsou nezbytné v každém případě, na každou akci, a přesto mne překvapuje, že zatím nepotřebovali můj oddací list, můj oblíbený doklad, protože mi připomíná jeden z mých opravdu důležitých úspěchů. Jak vysvětlit celé toto téměř trestné pohrdání zákonem – a fantastickou důkladnost, s jakou každé oddělení lidských zdrojů a kterýkoli vedoucí od nás sbírají tyto obrovské stohy papírových informací? Za dobu, věnovanou shromažďování informací a jejich odvozu na příslušná místa (plus potvrzení o vedlejší pracovní činnosti) bych zvládnul ne jednu, ale pět přednášek – ale zároveň mne stíhá mučivá myšlenka: proč? Není to zapotřebí.

Scenes from our streets, foto: Anton Novoselov
Scenes from our streets, foto: Anton Novoselov

Ruský neklid, kterého je opravdu hodně, je nezbytný pro odvedení pozornosti ruského člověka od hlavních problémů. Protože pokud ruský člověk začne pracovat svým normálním tempem a v plné síle, zničí , které není na takovou efektivitu připraveno. Vyvolá revoluci, zničí stát, zprůmyslní území – a svět nepotřebuje takové . Je koncipováno jako zeď, o níž se všechno rozbije, nebo jako bažina, v níž všechno uvízne; jako jakási záchytná slepá ulička, tak důvěrně známá všem, kteří jezdili autem po horách. Pokud vám selžou brzdy, což je na horské silnici téměř smrtelné, můžete vždy odbočit do záchytné slepé uličky, kde se vám auto po určité době zastaví, ať se vám to líbí nebo ne. V záchytné slepé uličce Ruska uvízlo Osvícení se svým francouzským smrtícím nebezpečím, komunismus s jeho tupým pragmatismem, fašismus se svou brutalitou. Cokoli, co se sem dostane, určitě zapadne. Stejně tak v Rusku zapadla iniciativa jeho inteligentních, fantasticky talentovaných a pracovitých občanů: pokud by se všechny tyto iniciativy materializovaly a nebyly brzděny, již dlouho bychom byli největší a nejbohatší zemí na světě. Ale byla vytvořena záchytná slepá ulička, a všichni se potýkáme s obloženými zdmi izolovaného pokoje.

V Rusku byla geniálně vyvinuta kultura rušení člověka od tvůrčí práce – a jeho připoutání k, řekněme, byrokratické nesnesitelnosti, sice nevynášející, ale spasitelné. Co je ve skutečnosti nervozita, spěch, neklid? Je to odmítání vnitřního kontaktu se sebou samým pro to, abych plnil úkoly, které mi zadá někdo jiný. Když člověk rychle píše knihu za knihou nebo získává holku za holkou, to není marnost, ale tvůrčí hledání. Marnost, to je každá akce zaměřená na shromažďování potvrzení, poskytování finanční uzávěrky, vyhledávání a sbírání pětadvaceti potvrzení o vlastní existenci – místo té jediné věci, pro kterou je vlastně existence nezbytná. Ale kdyby ruští lidé žili, a ne pouze existovali, tj. svobodně by si volili své vedení, v případě potřeby je vyměnili, trestali by zloděje a nemarnili by život na nekonečné hlouposti, absurdní dokonce i v očích našich vlastních lídrů, už by pravděpodobně změnili stávající svět i sebe sama. Všichni jsme pobouřeni, že nežijeme – a víte, co se stane na konci života? Možná je naše chronická abstinence od života jeho vyšší formou? A totální odpor lidí k politice – to je způsob, jak žít věčně, a vlastenci natolik milovaný klid, pomalost, rozplizlost, je to náš optimální způsob bytí? Svět se rychle projde svojí cestou, které se říká historie, a my, kteří si ji celý život odpíráme, chápeme něco mnohem důležitějšího?

Všechno je popel a marnost, říká ruský člověk o všem opravdu důležitém, a mrhá většinou života na různé nesmysly, spotřebovávající energii a nervy, navíc s hrdým vědomím svého mučednictví.

Church of Our Lady Mother of Kazan in Yaropolets (1780), foto: Ilya Khuroshvili
Church of Our Lady Mother of Kazan in Yaropolets (1780), foto: Ilya Khuroshvili

Nestal se dnes kvůli tomu naším hlavním národním orientačním bodem, rytířem-monarchou car Mikuláš I., na jehož smrt Ťutčev nereagoval formou epitafu, ale epigramu:

Не Богу ты служил и не России,
Служил лишь суете своей.
И все дела твои, и добрые, и злые, —
Все было ложь в тебе, все призраки пустые:
Ты был не царь, а лицедей.

Sloužil jsi pouze svému neklidu, neklidu s velkým N – možná to tak má být? A zatímco se celý svět ubírá nějakou nepochopitelnou a nesmyslnou cestou, Rusové se od něj všemožně izolují – aby na konci dějin, nebo spíše ještě později vykonali svůj obrovský čin, o kterém dlouhodobě přemýšlejí?!

Kvůli tomuto velkému předurčení můžeme ještě tisíc let imitovat jakoukoli činnost, protrpět otroctví a sbírat potvrzení.